The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Maršík (* 1951)

• narodil se 12. října 1951 v Mladé Boleslavi

• otec pracoval u SNB, poté přešel ke StB, kde se věnoval ochraně průmyslových tajemství

• pamětník se vyučil frézařem, poté absolvoval střední průmyslovou školu v Mladé Boleslavi

• koncem 60. let se věnoval skautingu, po zákazu Junáka v roce 1970 pokračoval v Pionýru

• působil v SSM jako tajemník pro pionýrské aktivity, poté vedl městský dům pionýrů

• na střední škole vstoupil do KSČ, v roce 1990 ze strany odešel

• organizaci kroužků a táborů pro děti se věnoval až do 90. let, doplnil si pedagogické vzdělání

• po sloučení domů dětí a mládeže šel pracovat do městského podniku vodovodů a kanalizací

• v roce 2023 žil v Žerčicích

Jiří Maršík vyrazil na svůj první skautský výcvik v červenci roku 1968. Jen o měsíc později invaze vojsk Varšavské smlouvy v Československu zapříčinila politický obrat, který znamenal rychlý konec znovuobnoveného Junáka.

Pamětník ale poznal, že organizace táborů a zájmových činností pro děti je jeho životním posláním, ve kterém chce nadále pokračovat. Proto přijal skutečnost, v níž hnědé skautské šátky byly nahrazeny rudými pionýrskými.

Ideologii sice vždy vnímal jako nutné zlo, přesto se na naléhání svého učitele rozhodl pro vstup do KSČ. „Šlo o to držet komunismus v mezích slušnosti, aby tam byl někdo, kdo myslí na prospěch lidí a státu – a ne na své osobní zájmy,“ vysvětluje pamětník. Jak ale sám nakonec poznal, ti druzí vždy převážili.

Táta o práci skoro nemluvil

Jiří Maršík se narodil 12. října 1951 v Mladé Boleslavi. První roky svého života ale vyrůstal v nedaleké obci Krnsko, kde s rodiči žili v domě babičky. Pamětníkův otec ve vsi pracoval jako příslušník Sboru národní bezpečnosti.

„Vyučil se kolářem, za války dělal jako totálně nasazený v německé fabrice, kde se vyráběly pažby k puškám. Po válce šel na vojnu do Prahy a tam ho naverbovali k bezpečnostním složkám. Mám v paměti, že jednu chvíli dělal řidiče ministru Zdeňku Nejedlému. Pak se vrátil domů,“ popisuje Jiří Maršík.

V roce 1956 se rodina přestěhovala z Krnska do Mladé Boleslavi, protože otec dostal novou pracovní nabídku. Nastoupil u StB, tajné služby, která patřila k hlavním silovým nástrojům komunistického režimu zejména proti vlastnímu obyvatelstvu. „Táta o práci skoro vůbec nemluvil, až pak v důchodu mi říkal, že zabezpečoval, aby se ze Škodovky neztrácela průmyslová tajemství,“ přibližuje pamětník.

Jeho matka pracovala jako zdravotní sestra, měl také dva mladší bratry Františka a Ivana. Rodiče se obvykle vraceli z práce pozdě, a tak se sourozenci často museli starat sami o sebe. Jiří Maršík je jako nejstarší z nich měl většinou na starosti. Tato role se později v jeho profesním směřování ukázala jako stěžejní.

Skautem byl jen krátce

Od mládí se pamětník věnoval aktivně sportu, konkrétně závodění na sjezdových lyžích. Později, když už chodil na učiliště, ale našel novou vášeň a díky kamarádovi se v roce 1967 dostal ke skautingu. „Hned v prvním roce mě poslali na lesní školu k Jičínu, kde jsem získal myšlenkové základy skautského hnutí i dovedností. Četl jsem hodně foglarovky a dokázal dětem vymýšlet různé činnosti,“ říká Jiří Maršík.

Skauting měl tou dobou v Československu už svoji tradici. Po anglickém vzoru zde vznikl ještě za habsburské monarchie. Pro svůj hodnotový základ se však skauti stali trnem v oku nacistům a později i komunistům, po roce 1948 proto Junák zanikl. Koncem šedesátých let, kdy došlo v souvislosti s pražským jarem k uvolnění poměrů, se skauting znovu obnovil.

Trvalo to jen krátce. Invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 zvrátila reformní snahy a obrátila komunistický režim zpět k tvrdší a omezující podobě. Nejen pro skauty tak nastalo nejisté období, kdy čekali, co se bude dít.

„Komunisti říkali, že skautské hnutí se musí přerodit, doufali jsme, že to bude schůdné. Řada vedoucích, co to zažili v roce 1948, tomu nevěřila. Po posledním skautském táboře v Krčkovicích nám řekli, že už nesmíme nosit šátky a lilie a jestli chceme pokračovat, musíme do Pionýra. Byli jsme skupina vedoucích, kterým bylo líto poslat děti si hrát na ulici, tak jsme se v tom rozhodli pokračovat,“ vysvětluje pamětník.

Udržet komunismus v mezích slušnosti

Od roku 1970 se všechny mládežnické spolky začaly slučovat pod Socialistický svaz mládeže (SSM), což platilo i pro Pionýra. Jiří Maršík se v organizování turistických a zájmových činností pro děti našel. Využil tak možnost zanechat své práce v zemědělském podniku Bezno a stal se okresním tajemníkem pro pionýrské aktivity v rámci SSM.

Tuto práci mu nabídli i proto, že již dříve během studia průmyslové školy vstoupil do KSČ. „Oslovil mě profesor Eda Havránek, že potřebují mladé lidi a že jestli chci udělat něco pro společnost, musím to udělat zevnitř,“ přibližuje své rozhodnutí Jiří Maršík.

Ve funkci se stal spojkou mezi vedoucími jednotlivých pionýrských oddílů a okresním výborem KSČ. Pořádal společné akce pro oddíly, sportovní i vědomostní soutěže. Také musel předávat pokyny o řádné socialistické výchově mládeže. Bral to ale pouze jako nutné zlo a nebyl v tomto ohledu sám, proto na tehdejších pionýrských táborech běžně zaváděli i skautské prvky. Hlavní smysl zůstával stejný: aby se to dětem líbilo.

„Do výboru SSM pak nastoupil jiný předseda, který ideologii a vlastní prospěch bral moc vážně. Nerozuměl jsem si s ním, na stranických schůzích se hodně pilo. Pak se naskytla možnost jít do městského domu pionýrů.“

Snili o výpravě do Yosemitského parku

Mimoto se pamětníkovou velkou vášní stalo také horolezectví, k němuž se dříve dostal díky skautům. To bylo v Mladé Boleslavi, která se nachází poblíž Českého ráje, rozšířené a oblíbené. S dalšími horolezci začínali na Suchých skalách, poté jezdili na soustředění do Tater a brzy začali snít i o výpravě do Yosemitského národního parku v USA.

„Vydělávali jsme si na to, jeden ředitel banky nám zařídil devizový příslib. Ale než jsme získali dost peněz, tak ředitel zemřel a nový ředitel už nám příslib nedal. Místo toho jsme se rozhodli jet na Kavkaz, od vojáků v Mimoni jsme koupili staré vojenské auto, zrekonstruovali ho a vyrazili,“ líčí pamětník.

Rodinný život začal Jiří Maršík, když se krátce po maturitě oženil s Hanou Bylinovou a narodili se jim dcera Denisa a syn Tomáš. Příbuzenstvo pamětníkovy manželky smýšlelo silně antikomunisticky, zejména její otec. Všichni spolu ale vycházeli dobře i navzdory tomu, že Jiří Maršík byl členem strany a jeho otec pracoval pro StB.

Stranické knížky jsme odevzdali

V roce 1989 však komunismus po sametové revoluci padl, což pamětník přijal s nadšením i úlevou. „Oddechl jsem si, že už se nemusím přetvařovat a chodit na schůze, které mě nebaví. Měli jsme v roce 1990 stranickou konferenci a přesvědčovali jsme starší komunisty, že je potřeba to dělat jinak, ale oni to nechtěli přijmout. Když nesouhlasili s našim pojetím, tak jsme s tím sekli a odevzdali stranické knížky.“

Na rozdíl od některých bývalých spolustraníků, kteří chtěli zůstat u moci a průkazy KSČ posléze vyměnili za jiné, Jiří Maršík se v politických činnostech dál angažovat nechtěl. Doplnil si pedagogické vzdělání a pokračoval dál ve své práci.

Z městského domu pionýrů se stal dům dětí a mládeže, který stále zajišťoval kroužkovou a zájmovou činnost. V Mladé Boleslavi začátkem 90. let byly ovšem dva takové domy a později došlo k jejich sloučení. Následkem toho nakonec Jiří Maršík o svou pozici přišel.  

Vrátil se ke svému původnímu technickému oboru a až do důchodu pracoval pro městský podnik vodovodů a kanalizací. Když má zhodnotit svou životní zkušenost, tak říká: „Celý život jsem se snažil poctivě dělat svou práci.“