Jiří Maršík

„Můj profesor Eda Havránků byl taky komunista a ten mě oslovil, že potřebují (už na průmyslovce) nějaké mladé lidi, kteří by oživili tu buňku nebo co to tam bylo. Jestli bych nechtěl vstoupit k nim, že pokud chci něco udělat pro společnost, tak je to potřeba udělat zevnitř, že zvenčí ty možnosti nejsou.“ – „Co to znamená udělat něco zevnitř?“ – „Být uvnitř aktivní tak, aby člověk dokázal komunismus udržet v tendencích demokracie… nebo tenkrát jsme říkali v tendencích slušnosti. Aby tam byli lidi, kteří s republikou a s lidmi normálně sounáleží a vedou to ku prospěchu státu, a ne ku prospěchu osobních zájmů. Takže mě přesvědčil, že mám všechny předpoklady, abych v tomto směru byl přínosný – a já teda souhlasil s tím, že se stanu členem komunistické strany už na průmyslovce. Takže jsem se tam stal kandidátem a pak členem strany.“

„Myslím si, že jsme tomu úplně nevěřili, protože přechodné období nebylo moc násilné, že by řekli: teď to nebude. Řekli, že skautské hnutí se musí přerodit. My jsme pořád doufali, že se přerodí do něčeho, co bude dál schůdné. Řada lidí, co to zažili v roce 1948, tomu samozřejmě nevěřili a říkali, že to bude špatně.“ – „Oni vám říkali, že to nějak půjde?“ – „Někdo říkal, že to půjde, někdo říkal, že to je konec. Byli jsme nerozhodní, nevěděli jsme, co bude. Snažili jsme se ten tábor udělat standardně, aby z toho děti měly zážitek. Po táboře nám řekli, že už nemůžeme nosit hnědé šátky a lilie a že jestli chceme pokračovat, tak musíme do Pionýra. Skupina těch, kterým bylo líto poslat děti na ulici, že s nimi nebudeme nic dělat, když jsme viděli, že je to baví, tak jsme řekli, že v tom budeme pokračovat.“