Helena Maršíková

„Během měsíce sebrali všechny Židy ze všech vesnic, vesniček a městeček a v Mukačevu se udělalo ghetto. Druhého dubna 1944 jsem já s tatínkem, babičku jsme, protože přestala chodit, starý člověk, když ho něco takového postihne… Už se nepostavila na nohy, tak jsme ji vtlačili do takového vozu s jedním koněm, který ty nechodící odvážel. Šli jsme do Iršavy, pak vlakem do Mukačeva, kde udělali ghetto. Byly tam takové rohože, z nich se vyrobily nějaké stany. Ty staré lidi, co nechodili, uložili na zemi a měli nad sebou nějakou rohož, že na ně nepršelo, ale leželi na zemi. Mohli jsme si vzít z domova nějaké teplé přikrytí, měli jsme ty peřiny nějaké s sebou, tak jsem babičku přikryla. Bylo mi sedmnáct a hrozně jsem se štítila. Ale chodila jsem každé ráno k babičce a možná že deseti, možná patnácti, starým lidem jsem vynášela nádoby, ve které dělali potřebu. To jsem ještě vyplachovala. Otáčela jsem se, abych se na to nemusela koukat, protože mi to bylo strašně eklhaft. Když jsem potom přinášela to vypláchnuté nádobí, ty ženské všechny brečely a říkaly: ,Pánbůh to vidí, budeš šťastná, zasloužíš si dlouhý život a hodně štěstí, protože jsi strašně hodná.‘ Já nevím, snad proto tak dlouho žiju, co myslíte?“

„Potom v Mühldorfu se už také nedalo vydržet, tak nás posadili do vlaku, začátkem dubna. Hodně tam bylo i totálně nasazených, nebyli všichni jako my. My jsme byli určitá skupina, ale tam bylo strašně moc lidí, byl to strašně dlouhý vlak. Potom ti chlapi, Řekové, svlékli ze sebe ty štráfkové hadry a navěsili je na vlak, aby nás nezbombardovali, aby Američané věděli, že nejsme Němci. Tak jsme jeli i nejeli, furt jsme stáli, celý měsíc jsem byla v tom vlaku, osmadvacet dní. Až 30. dubna ráno, to už jsme opravdu byli opravdu úplně v koncích se silami, ráno začali ti chlapi, kteří měli víc síly, křičet: ,Nebojte se, holky, pojďte ven, Němci už tu nejsou, v noci utekli, nebo jsme je pochytali.‘ Ale já jsem je neviděla, já jsem žádnou mstu, nebo že by Němcům někdo ubližoval, neviděla. Ani v jednom případě.“

„Když bylo napsáno, když se vlak blížil k Birkenau, tak já jsem si to přečetla už tím okýnkem. My jsme předtím dostali z Birkenau lístek. To se psalo, to oni nechali. Ale psali takovým způsobem, že nechali napsat lidi, rozdali jim korespondenční lístky a řekli jim, co mají napsat. Třeba tomu českému transportu, co šly do plynu i děti, rodinný tábor, ten Familienlager, tak dokonce tam napsali datum, kdy už byli mrtví, ten další datum, už dávno nežili, když to teprve poslali. No tak prostě já jsem do Roztoky napsat nemohla, ale napsala jsem do Budapešti sestře Lence, její adresu jsem si pamatovala. A proto jsem věděla, že Birkenau je nějaký lágr, nic víc jsem nevěděla. A že bych tam mohla najít sestru, vždyť jsme od ní dostali lístek z Birkenau, proto mi to bylo známé.“

„Pracovali jsme, ale jak říkám, spíš se člověk nudil a strašný hlad byl při té nepráci. Protože Němec mi říkal: ,Musíte udělat pět tisíc denně.‘ Přišel za chvilku nějaký Ital a napsal mi tam tři tisíce, víc ne. A dokonce pak přišel nějaký Rus a napsal tisíc. Tak já už jsem nevěděla, koho poslechnout, ale každopádně jsem dělala pomalu, tak jsem se nepřetrhla. Furt jsem přitom seděla, byla tam elektrická vrtačka, tak jsem nandala tam ten kov, dělala jsem do něj díry tou vrtačkou. Někdy se mi zlomil vrták, tak jsem to šla říct mistrovi. Ten mi nenadával, jen: ,Už zase?‘ mi říkal ten vorarbeiter. Ale dal mi to, tak jsem tam čekala, nešla jsem pryč, dokud mi nedal jiný vrták. Uměla jsem si už ho tam dát. Ale jak říkám: zima, hlad, nevyspání… Ale ti Němci na nás nebyli hodní, až do konce. Oni už to museli vědět. Tam pracovali i Němci v té fabrice, ale postižení, co byli vrácení z fronty. Oni už mluvili otevřeně: ,Hitler kaput,‘ říkali v zimě. Říkali dokonce: ,Vy se budete mít dobře, ale my půjdeme na Sibiř všichni.‘ Ta atmosféra byla v nás už taky. A Němci, vždycky byl večer apel v chodbě, počítali nás a kázali, jak musíme být pracovití a hodní a jak nesmíme zdržovat, ale říkali: ,A neradujte se, my vždycky budeme mít čas vás dopravit do Dachau, tam je krematorium a tam vás vždycky zplynujeme. Vy nepřežijete, neradujte se.‘ To nám říkali skoro každý den. Ale my jsme se toho už nebáli, už jsme to nebrali vážně, ale oni furt strašili, že budou mít vždycky čas nás zplynovat.“

„Tatínek mě utěšoval, že bude brzo konec války a tak a že musím vydržet. Jak tady v té knížce to začíná tím, že cibulí... My jsme neměli z domova už vůbec nic a tam jsme dostali jen kousek chleba, tak chudák tatínek ho dával mně a sám jedl cibuli. Měl v kapse ještě z Roztoky nějakou cibuli, co nosil té švadleně, co jsem u ní byla. No, a když se krájí cibule, tak tečou slzy, a kór když se jí bez chleba, tak mně to zůstalo na celý život, že když jím cibuli, tak vidím tatínka, jak mu tečou slzy proudem.“

„Ale viděla jsem, a to do smrti nezapomenu, nevím, v které skupině a přesně kde, ale s tatínkem jsme se viděli. My jsme se tak zřetelně podívali do očí, tak jasně, tak jsem věděla, že je to on, on věděl, že jsem to já, tak jako že by mi chtěl říct něco. Ale už jsme museli pryč, a to jsme se rozloučili, to bylo naposledy, pak už jsem ho víckrát neviděla. Ale v těch očích jsme se strašně moc na sebe podívali. Byla jsem za to vděčná, že jsem ho ještě našla, aspoň naposledy, že jsme se mohli rozloučit.“

„Ta skupina lidí, kterou celou zavraždili, byla třikrát tak velká než všechny ostatní skupiny. Takže ten výběr lidí, že přežili, to není ani jejich zásluha, to je náhoda, to je osud, to je prostě vteřinové rozhodnutí, které jim přálo, že přežili, v jejich prospěch. Protože někdo si to ve vteřině rozmyslel. Měla jsem tam sestřenici z Roztoky, ta byla starší než já možná o deset let, ale ještě jí nebylo třicet, mně nebylo ani osmnáct. Strašně jsem si myslela, že budu s ní, ale u nich byl chlapeček její sestry. Tak ho držela za ruku. A to bylo to rozhodnutí. Jako kdyby byla matka a držela za ručičku asi pětiletého chlapce. Tak šla k tomu velikánskýmu lágru a už jsem ji neviděla.“

„A teďka jak tam sedíme vedle sebe namačkané a přemýšlíme… Sedět jsme nějak tam mohly, všech deset, ale jak budeme ležet? Tak jsme začaly jako přemýšlet a vždycky se našla nějaká starší, nebo která to nějak organizovala. A já tam sedím a koukám a šla kolem holka dosti civilně oblečená a zatáhla mě za nohu a řekla mi: ,Podívej se ještě jednou na mě.‘ Já jsem na ni ještě koukla a ona povídá: ,Ty tady máš sestru, viď?‘ Já jsem se už předtím ptala, před tím svlíkáním a po koupeli, i těch holek i těch, co nás stříhali, furt jsem se ptala. Já jsem jim říkala: ,Mám tady sestru.‘ Oni mi říkali: ,Co to mluvíš za nesmysly, nemůžeš tu mít sestru, ta tu už dlouho není, to si ji hledej v nebi,‘ odpovídali. To mně odpovídali ne Němci, ale ti pruhovaní. Bylo jim to k smíchu, že hledám sestru. Ale ona mi řekla: ,Máš tady sestru. Já ti ji přivedu. Za chvíli přijde.‘ Podle očí, vyloženě deset stejných žen, všechny stejné, ale podle očí. A opravdu ji přivedla. Byla v červeném šátku, pracovala v kanadě, já nevím, proč ta skupina, to komando se jmenovalo kanada, a oni uklízeli po těch lidech, co šli do plynu, šatstvo a třídili ho. V té skupině pracovala. Byli taky ostříhaní, nakraťoučko měla vlasy a měla šátek na hlavě a takové jako civilní věci. Byla sice hubenější, ale ne že by byla úplně jako múzlman, to rozhodně nebyla. Když jsme se uviděly, neviděly jsme se asi osm let, to bylo dlouho. Já jsem ji prosila: ,Prosím tě, vem mě k sobě.‘ Furt jsem někoho chtěla, aby si mě někdo vzal, a nikdo mě nechtěl. ,Ne, nepůjdeš se mnou, já tady skončím, odsud nikdo nevyjde živý, ale ty by ses mohla dostat do transportu a mohla bys to přežít, mohla bys žít. Tady ne, tady bys nežila, tady umřeme, odsud nevyjdem.‘ Ale vyšla, i když myslela, že nevyjde.“