The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Maršíková (* 1926  †︎ 2015)

• narodila se 10. května 1926 v chudé židovské rodině ve vsi Roztoka na Podkarpatské Rusi

• v květnu 1944 byla deportována do tábora Osvětim-Březinka

• po několika dnech převezena do tábora Krakov-Plaszow

• v srpnu 1944 zpět do Osvětimi

• v září 1944 byla deportována do Dachau, práce v leteckém průmyslu

• osvobozena 30. 4. 1945 v Dachau

• po válce se usadila v Praze, kde žije dodnes

• vydala knihu vzpomínek Holka z Roztoky

• zemřela 22. 5. 2015

Paní Helena Maršíková, rozená Chana Drumerová a zvaná Hanele, se narodila 10. května 1926 v obci Roztoka, okres Iršava, na Podkarpatské Rusi. Pochází ze židovské rodiny. Otec Mojžíš Drumer (1896) pracoval jako truhlář a maminka Blanka, rozená Eizenbergerová, se starala o rodinu, domácnost a hospodářství. Paní Maršíková se„narodila do neradostného prostředí“, rodina byla velice chudá, kromě otcovy práce je živila zahrada. Doma mluvili jidiš, ve škole se pak děti naučily česky.

Náušnice přinese Mesiáš, když budu hodná holka

Drumerovi měli celkem pět dcer, nejstarší Markétu, Jenny, Lenku, Helenu a nejmladší Fanynku-Fejgele, která zemřela jako osmiměsíční batole v roce 1935. Neutěšené rodinné poměry líčí paní Maršíková při vzpomínce na pohřeb nejmladší sestřičky: starší sestra Jenny její smrti velice litovala. „Jenny říkala: ,Když už někdo měl zemřít, mohla zemřít Helena. Ta je protivná. Já bych se o tu holčičku starala.‘ A já to poslouchala! Ale maminka jí řekla: ,Ne, Helena už je velká, už pomáhá, už pracuje.‘ Potom jsme se rozešly a já jsem šla spát s tím, o kolik bych byla šťastnější, kdybych byla kluk. Že bych měla nějaké opodstatnění v té rodině, kde jsme byly samé holky.“

Poslední porod maminku, která byla „často nemocná, unavená a slabá na plíce“, zcela vyčerpal. Peněz na léčení se nedostávalo. Při jedné návštěvě ji „doktor pouhým uchem poslouchal, pak se postavil a říkal: ,Paní, brzo mě voláte, vždyť vy už nemáte plíce.‘ “Maminka sice strávila nějakou dobu v nemocnici v Iršavě, ale nemoc a vyčerpání nepřekonala. Již se nezotavila, nevstávala z lůžka a 24. července 1935 zemřela. Starost o domácnost převzala nejstarší Helenina sestra a babička. Sestry chodily do školy.„Jedině my, židovské děti, jsme chodily do české školy. Ten učitel Josef Hájek ze Všetat byl moc hodný člověk. Půjčoval nám knížky. Babičku jsem četla snad čtyřikrát.“

Paní Maršíková líčí těžký život obyvatel předválečné Podkarpatské Rusi, nejchudší a nejzaostalejší části tehdejšího Československa. Samozřejmostí byla odmalička pomoc v domácnosti, starost o domácí zvířata, práce na poli a na zahradě, paběrkování v sadu. Sedmičlenná rodina obývala jednu místnost, několik lidí spalo společně v jedné posteli.

Dětem se kupovaly pouze jednou do roka na pesach  „barevné plátěné boty s přezkami od Bati a gumové holínky“, v nichž chodily během zimy i v třicetistupňových mrazech.„Jednou jsem měla ty nové holinky a dala jsem si je k posteli, abych je měla blízko sebe, a škytala jsem strašně. Lehla jsem si do postele s babičkou a babička mi povídá: ,Ty tak škytáš.‘ Ale zřejmě to věděla a povídala: ,Ale, člověče, ty holínky, co ti dneska koupili, ty je máš roztrhaný. Ty jsi o nějaký hřebík se musela chytit.‘ No já jsem se tak příšerně lekla, že jsem z té postele slezla a ty holínky prohlížela. Ale já přestala škytat! Tehdy se myslelo, že leknutím se vyléčí škytání.“

Navzdory chudému prostředí se malá Helena nevzdávala dětských představ a nesplnitelných přání. „Jako holka jsem skákala přes kaluže a pásla jsem husy, ale přesto jsem si představovala život, až budu velká, že budu hezká. Abych byla hezká, tak bych měla mít náušnice. Samozřejmě o tom nemohlo být ani řeči, ale řekla jsem to babičce. Babička mi holt řekla, že mi je Mesiáš přinese, když budu hodná holka. Já jsem se jí ptala: ,Jak?‘ A ona: ,Každému Mesiáš splní jeho přání. Já ti nemůžu říct jak, ale splní přání.‘ Takže já jsem tomu uvěřila. Potom byla léta, když už jsem měla na to, mohla jsem si je koupit, ale já jsem si je nekoupila, říkám si: ,Čekám na Mesiáše.‘ “

Rodina přemýšlela, jak zaopatřit starší sestry. Pracovních příležitostí na vesnici ani v okolí nebylo mnoho, na studia, byť „se všechny dobře učily“, peníze nebyly. Mnoho lidí z této chudé oblasti se stěhovalo za prací do Ameriky i do jiných evropských států – muži odjížděli do Belgie na práci v uhelných dolech. V létě 1937 otec rozhodl, že nejstarší, téměř šestnáctiletá Markéta odjede do Belgie na místo pomocnice v domácnosti, v lednu příštího roku ji následuje druhá sestra Jenny, které bylo sotva patnáct let. Po vypuknutí války se obě sestry z Antverp přestěhovaly do Bruselu, kde se jako Židovky mohly snáze ztratit. Jenny byla jednoho dne při razii zatčena, od roku 1942 byla vězněna v Osvětimi celkem 28 měsíců. Markéta získala falešné dokumenty od organizace Válečné děti a přežila válku na různých místech v Belgii.

V Roztoce zůstala babička, otec, starší Lenka a Helena. V roce 1941 odjela Lenka se skupinou mládeže do Budapešti. Helena zůstala s otcem, později žila v Rákošíně v rodině otcova bratra, který byl v „mukltáboře“ – pomáhala tetě se třemi dětmi v obchodě. Po několika měsících ji už ani teta neuživila, „vždyť já jsem ujídala i z toho mála, co měla“.Tatínek potom dal Helenu do učení na švadlenu v Iršavě, kam docházela denně osm kilometrů z Roztoky, později přespávala u vzdálených příbuzných v Iršavě. Kromě práce pomáhala živit rodinu: „Dneska by se tomu řeklo šmelina. My jsme na vesnicích nedaleko něco koupili, měli jsme nějaký kapitál, od jídla, trochu mouky, trochu cukru a tak, a nosili jsme to bohatým paničkám. Měli jsme už takovou klientelu. A oni nám dali o něco víc, tak i my jsme si vydělali, my jsme si mohli taky trošku té mouky nechat. Tím my jsme se vlastně živili.To byla práce dětí, protože četníci ty děti tak nehonili.“

Vždycky zatáhnou celou vesnici, mají seznamy a berou všechny Židy

V roce 1944, kdy Německo obsadilo Maďarsko, jehož součástí byla i Podkarpatská Rus, se již tak těžká situace velice zhoršila. „Rusíni byli zlí, házeli nám do domu kamení. Zesměšňovali Židy, tahali je za pejzy a za brady. Byli tam taky banderovci, ukrajinští fašisté, které na Podkarpatské Rusi taky získali, a šli do Hitlerovy armády. Byli to fašisté víceméně. Potom než odešli z té vesnice, tak tam nadělali Židům různé naschvály. Tak jsme se báli. Taky přišli četníci a tatínkovi sebrali do posledního nářadí. My jsme tam stáli s tatínkem a oni říkali, že když něco schová, tak za to zaplatí životem.“

Začaly deportace a soustřeďování Židů do ghett. „Potom v tom čtyřiačtyřicátém pro nás přišli. To jsme se dověděli, že začali v té vesnici a jiné vesnici, že vždycky zatáhnou celou vesnici a mají ty seznamy a berou všechny Židy. Nebylo už kam utéct, nebylo před kým utéct, báli jsme se. Tatínek sice říkal něco jako utéct do lesů, ale ty kluky, co utekli, stejně nachytali a přivezli je ještě tak zřízené.“

Otec, babička a Helena  byli 3. dubna 1944 deportováni přes Iršavu do ghetta v Mukačevě. Paní Maršíkové utkvěla vzpomínka na to, jak nesla na zádech čerstvě upečený, ještě horký kukuřičný chleba, který ji přes pytel pálil do zad.

Po jedné noci strávené v blízkosti četnické stanice v Iršavě byla rodina deportována do ghetta v Mukačevě. „Tam bylo takové ghetto. Tam se postavily z rohoží, dnes by se tomu řeklo stany, tatínek byl šikovný, tak tam pomáhal. Starým lidem, těm nechodícím, bylo jich už strašně moc, jako naše babička, tak jim postavili takový velký stan a položili je na zem. Jenomže jim tam byla zima.“ V ghettu se setkala s rodinami, u nichž pobývala v prvních letech války v Rákošíně a Iršavě.

V polovině května 1944 dostali pokyn připravit se na cestu. Nemohoucí babička zůstala v ghettu v Mukačevě, Helena s otcem byli naloženi do dobytčáků, na čtyřdenní cestu dostali kousek chleba, tatínkovi zbyla ještě vypěstovaná cibule ze zahrádky: „Já to mám celej život, když krájím cibuli, tak si vzpomenu na tatínka. Jak se říká, že to nejde zapomenout, tak to nejde.“

Ty budeš žít, ty máš těžkej život za sebou, tak to pak někomu řekni

Čekala je úmorná čtyřdenní cesta dobytčákem plným žen, dětí a starých lidí (muži už většinou byli v pracovních táborech). „Jeli jsme čtyři dny bez vody a bez všeho, pět dní, a když vlak zastavil na chvilku a když by někdo udělal nějakou výjimku, tak by ho hned zastřelili… My jsme padali. Ale to jsi neměla místo na ležení, to jsi ležela na někom a teďka záleželo, jak jsi ho moc mačkala, jestli tě chvilku dokázal vydržet, nebo jestli ne. Prali se pro kousíček místa, tak si ho dobývali.“

Po namáhavé cestě dorazil vlak do cílové stanice Auschwitz-Birkenau. Když Helena uviděla nápis Birkenau, zdál se jí povědomý, protože sestra Jenny, zatčená v Belgii, z Birkenau poslala lístek. „Když se vlak blížil k Birkenau, tak já jsem si to přečetla už tím okýnkem. My jsme předtím dostali z Birkenau lístek. To se psalo, to oni nechali. Ale psali takovým způsobem, že nechali napsat lidi, rozdali jim korespondenční lístky a řekli jim, co mají napsat. … A proto jsem věděla, že Birkenau je nějaký lágr, nic víc jsem nevěděla. A že bych tam mohla najít sestru, vždyť jsme od ní dostaly lístek z Birkenau, proto mi to bylo známé.“

Tím „známým místem“ byl vyhlazovací tábor Auschwitz-Birkenau (Osvětim-Březinka), pobočka koncentračního tábora Auschwitz (Osvětim, polsky Oświęcim). „Já jsem v Osvětčímě jako takovým moc nebyla, my jsme byli v Birkenau, Birkenau bylo konečný řešení, to nejhorší. V Osvětčímě přece jenom chodili do práce aspoň, tak měli naději nějakou, my jsme do práce nechodili, my jsme jenom čekali na selekce, to ještě byla nějaká naděje, pak už žádná jiná.“ 

Při vystupování lidí z vlaku nastal zmatek, mísily se rány z pušek, praštění kostí, štěkot psů, nářek a pláč, uniformy esesáků se střídaly s hadry muklů, schopnější pomáhali vystupovat nemohoucím. Následovalo první třídění lidí na skupinu živých a skupinu mrtvých. „Ta skupina lidí, kterou celou zavraždili, byla třikrát tak velká než všechny ostatní skupiny. Takže ten výběr lidí, že přežili, to není ani jejich zásluha, to je náhoda, to je osud, to je prostě vteřinové rozhodnutí, které jim přálo, že přežili, v jejich prospěch. Protože někdo si to ve vteřině rozmyslel. Měla jsem tam sestřenici z Roztoky, ta byla starší než já možná o deset let, ale ještě jí nebylo třicet, mně nebylo ani osmnáct. Strašně jsem si myslela, že budu s ní, ale u nich byl chlapeček její sestry. Tak ho držela za ruku. A to bylo to rozhodnutí. Jako kdyby byla matka a držela za ručičku asi pětiletého chlapce. Tak šla k tomu velikánskýmu lágru a už jsem ji neviděla.“

Tehdy Helena spatřila naposledy svého tatínka. „Ale viděla jsem, a to do smrti nezapomenu, nevím, v které skupině a přesně kde, ale s tatínkem jsme se viděli. My jsme se tak zřetelně podívali do očí, tak jasně, tak jsem věděla, že je to on, on věděl, že jsem to já, tak jako že by mi chtěl říct něco. Ale už jsme museli pryč a to jsme se rozloučili, to bylo naposledy, pak už jsem ho víckrát neviděla. Ale v těch očích jsme se strašně moc na sebe podívali. Byla jsem za to vděčná, že jsem ho ještě našla, aspoň naposledy, že jsme se mohli rozloučit.“

Následovaly obvyklé procedury – svlékání, stříhání vlasů, mytí provázené popoháněním a bitím. Ve sprchách tekla naštěstí voda. „Ale ta voda byla tak špatná. Já se dovolávám toho, a nikdo mi na to nikdy neodpověděl, jestli to bylo schválně, jestli to byl osud nebo co to bylo, že tam byla tak strašně špatná voda. Ta voda byla tak rezavá a tak špatná, že i když jsi měla sebevětší žízeň a když jsi ji polkla, tak ještě ti rozežírala krk a nešla polknout. Strašně špatná. Možná, že velké procento neštěstí bylo tím, že tam byla ta špatná voda. Kdyby byla lepší voda, tak jsme to snad lépe snášeli.“

Ty máš tady sestru, viď?

Vězeňkyně dostaly hadry – stejné mundúry, v pětistupech pochodovaly do bloku, kde byla vždy desetičlenné skupině přidělena jedna pryčna z třípatrových paland na spaní. Prvního dne Helenina pobytu v Birkenau se stala naprosto neuvěřitelná náhoda – setkala se se sestrou Jenny, která v roce 1937 odjela do Belgie a v Birkenau byla už od roku 1942. „A já tam sedím a koukám, a šla kolem holka dosti civilně oblečená a zatáhla mě za nohu a řekla mi: ,Podívej se ještě jednou na mě.‘ Já jsem na ni ještě koukla a ona povídá: ,Ty tady máš sestru, viď?‘ Já jsem se už předtím ptala, před tím svlíkáním a po koupeli, těch holek i těch, co nás stříhali, furt jsem se ptala. Já jsem jim říkala: ,Mám tady sestru.‘ Oni mi říkali: ,Co to mluvíš za nesmysly, nemůžeš tu mít sestru, ta tu už dlouho není, to si ji hledej v nebi,‘ odpovídali. To mně odpovídali ne Němci, ale ti pruhovaní. Bylo jim to k smíchu, že hledám sestru. Ale ona mi řekla: ,Máš tady sestru. Já ti ji přivedu. Za chvíli přijde.‘ Podle očí, vyloženě deset stejných žen, všechny stejné, ale podle očí. A opravdu ji přivedla. Byla v červeném šátku, pracovala v kanadě, já nevím, proč ta skupina, to komando se jmenovalo kanada, a oni uklízeli po těch lidech, co šli do plynu, šatstvo a třídili ho. V té skupině pracovala. Byli taky ostříhaní, nakraťoučko měla vlasy a měla šátek na hlavě a takové jako civilní věci. Byla sice hubenější, ale ne že by byla úplně jako múzlman, to rozhodně nebyla. Když jsme se uviděly, neviděly jsme se asi osm let, to bylo dlouho. Já jsem ji prosila: ,Prosím tě, vem mě k sobě.‘ Furt jsem někoho chtěla, aby si mě někdo vzal, a nikdo mě nechtěl. ,Ne, nepůjdeš se mnou, já tady skončím, odsud nikdo nevyjde živý, ale ty by ses mohla dostat do transportu a mohla bys to přežít, mohla bys žít. Tady ne, tady bys nežila, tady umřeme, odsud nevyjdem.‘ Ale vyšla, i když myslela, že nevyjde.“ Od sestry Jenny znalé poměrů v Birkenau se vězeňkyně dozvěděly, že jejich blízcí, kteří byli vybráni „na druhou stranu“, nepřežijí, že budou zplynováni a spáleni. Zdráhaly se uvěřit, obviňovaly Jenny z cynismu a lží.

Nad ránem následovalo několikahodinové stání na apelplace, ranní příděl tekutiny, polední vodová polévka ze shnilé zeleniny s pískem. Některé spoluvězeňkyně z hladu riskovaly bití a trestání dlouhým stáním na place. Večerní malý příděl chleba bylo možné buď okamžitě sníst, nebo si jej nechat na druhý den, ale celou noc se strachovat, aby chleba někdo neukradl.

Po třech dnech v Birkenau byla začátkem května Helena spolu s jinými vězeňkyněmi odvezena do koncentračního tábora Krakov-Plaszow. Při loučení se sestrou Jenny, která zůstala v komandu kanada v Birkenau, dostala dary: „modrej svetr, zapínací, pletenej, takovou hezkou švestkovou barvu měl, a ten jsem měla celou dobu na sobě, ten mi snad zachránil život, a chleba mi taky dala s sebou“. První týden v Plaszowě pracovala venku – přenášela prkna. Fyzicky těžká práce vykonávaná venku bez pořádného oblečení a jídla Helenu zmáhala, dlouho by nevydržela. Její bývalá profese švadleny jí zachránila život: „Ráno při apelu zase probírali ženské, tam byla dílna, kde se šily pánské vojenské kalhoty, a já jsem se dostala do té dílny. To mi zachránilo zase život. Furt jsem nějaký štěstí musela potkat.“ I když i práce v dílně byla náročná, přece jen se v dílně dalo přežít lépe než při práci venku. V dílně se setkala s polskými Židovkami z ghetta v Krakově, jejichž děti byly odvezeny do Osvětimi.

Kdyby nás bývali vezli už aspoň do Německa, ale oni nás vezli zase do Osvětimi

Asi po třech měsících, začátkem srpna, když se blížila fronta, byl tábor v Krakově-Plaszowě zrušen a vězeňkyně byly převezeny zpět do Osvětimi. „Tam selekce vypadala trošku jinak, protože jsme tam byly samé ženy od šestnácti do čtyřiceti let, už nebyli ani muži ani děti… Tak prostě zase nevím, jak se to mohlo stát, zase mě vybrali.“ Druhý den po příjezdu dostala Helena číslo A 17276, které má vytetováno na předloktí. Při stání ve frontě na tetování bylo horko, ženy nedostaly napít už asi dva dny, měly„zoufalou žízeň“. Na řadu přicházely podle abecedy: „Já jsem se jmenovala Drumerová, od D. Tak jsem měla štěstí. Kdybych se jmenovala ke konci abecedy, tak jsem to nepřežila.“ Žízní a horkem Helena omdlela, zachránily ji spoluvězeňkyně: „ ,Vstaň, je škoda, když už tak dlouho trpíš, tak aby ses nechala odvézt s mrtvými.‘ “Pravděpodobně na nějakou dobu pozbyla vědomí, viděla v duchu řeku Boržavu v rodné Roztoce, z níž se mohla konečně napít… Po očíslování si vězeňkyně mohly trochu odpočinout. Tento den paní Maršíková označuje za nejhorší, propadala malomyslnosti a nenalézala vůli k životu. „Vím jenom v duchu, že jsem záviděla děvčatům z Roztoky, že už to mají za sebou. To byl asi ten nejhorší den mého žití tam.“

Vězeňkyně byly převezeny do Lageru II B, původně tzv.českého „Familienlageru“ – rodinného tábora, který sousedil s Lagerem I A, takzvaným cikánským táborem – paní Maršíková vzpomíná na otřesné podmínky, v nichž cikánští vězni přežívali. „Ty byli tak ubohý, ty vážili snad po patnácti, po dvaceti kilech. To vůbec už nebyli lidi, tak za války ti Cikáni strašně trpěli.“

Podruhé strávila Helena v Osvětimi přibližně jeden měsíc. Každý týden je vozili na odvšivování, „vždycky ten strach, když nás někam vezli“, dostávaly oblečení po zavražděných vězních, „velká holka dostala šaty, že jí sotva kryly zadek, a malá holka dostala šaty až na zem skoro“. Kromě šatů neměli vězni nic, přesto se snažili své podmínky vlastní vynalézavostí trochu zlepšit – z dřívek z paland vyráběli „lžíce“, z přebytků šatů se trhaly obvazy. V táboře probíhaly každodenní selekce, pravděpodobně je řídil dr. Mengele. Helena obývala blok číslo 7 z celkem 26 bloků tábora II B, denně byl selektován jeden blok, „oni se nepřetrhli“. Selekce byly jedním z nejhrůznějších momentů v táboře: „Trhali sestry, trhali matky s dcerami, trhali kamarádky a oni z toho měli legraci, oni to dělali naschvál a lidi to strašně špatně snášeli.“

Všeho bylo málo a bylo to špatný, ale furt to bylo lepší než Auschwitz

Začátkem září při mytí dostaly vězeňkyně lepší oblečení včetně prádla a Helena se podruhé setkala se sestrou Jenny: „ ,Vidíš, ty přijdeš někam mezi lidi, kde nebude Auschwitz, a přežiješ to, já musím tady zhynout.‘ Tak jsme se zase rozloučily velmi těžce, jakoby naposled.“ Následovala několikadenní cesta vlakem do koncentračního tábora v Dachau, v Německu: „Ta atmosféra ve vlaku už byla lepší, už to nevypadalo, že to je na smrt.“

Vězeňkyně se nedostaly přímo do Dachau, ale do pobočky dachauského tábora v nedalekém Augsburgu, stalo se z nich tzv. komando Augsburg, tedy asi 250 žen pracujících v továrně Kukawerk. Přes namáhavou práci, nevyhovující podmínky „se už nějak dalo žít“. Při práci v továrně se setkali s vězni nebo totálně nasazenými z různých zemí Evropy, „ale nejhůř na tom jsme byli my Židé a Rusové“. Nejbližším člověkem v této době byla Heleně přítelkyně Eva Weingartenová, po válce odjela do Izraele.

Manuální práci s vrtačkou i normu Helena po čase zvládla: „Pracovali jsme, ale jak říkám, spíš se člověk nudil a strašný hlad byl při té nepráci. Protože Němec mi říkal: ,Musíte udělat pět tisíc denně.‘ Přišel za chvilku nějaký Ital a napsal mi tam tři tisíce, víc ne. A dokonce pak přišel nějaký Rus a napsal tisíc. Tak já už jsem nevěděla, koho poslechnout, ale každopádně jsem dělala pomalu, tak jsem se nepřetrhla. Furt jsem přitom seděla, byla tam elektrická vrtačka, tak jsem nandala tam ten kov, dělala jsem do něj díry tou vrtačkou. Někdy se mi zlomil vrták, tak jsem to šla říct mistrovi. Ten mi nenadával, jen: ,Už zase?‘ mi říkal ten vorarbeiter. Ale dal mi to, tak jsem tam čekala, nešla jsem pryč, dokud mi nedal jiný vrták. Uměla jsem si už ho tam dát. Ale jak říkám: zima, hlad, nevyspání.“

Když umřu bombou našich přátel, tak aťsi, hlavně, že mě Němci nezabijou

Přestože bylo zřejmé, že se válka blíží ke konci, především němečtí dozorci neztratili nic ze svého povýšeného pocitu nadřazenosti nad vězni: „Ale ti Němci na nás nebyli hodní, až do konce. Oni už to museli vědět. Tam pracovali i Němci v té fabrice, ale takoví postižení, co byli vrácení z fronty. Oni už mluvili otevřeně: ,Hitler kaput,‘ říkali v zimě. Říkali dokonce: ,Vy se budete mít dobře, ale my půjdeme na Sibiř všichni.‘ Ta atmosféra byla v nás už taky. A Němci, vždycky byl večer apel v chodbě, počítali nás a kázali, jak musíme být pracovití a hodní a jak nesmíme zdržovat, ale říkali: ,A neradujte se, my vždycky budeme mít čas vás dopravit do Dachau, tam je krematorium a tam vás vždycky zplynujeme. Vy nepřežijete, neradujte se.‘ To nám říkali skoro každý den. Ale my jsme se toho už nebáli, už jsme to nebrali vážně, ale oni furt strašili, že budou mít vždycky čas nás zplynovat.“

Přežít všechny útrapy paní Maršíková dokázala nejspíš díky svému optimistickému náhledu na život: „Já třeba přišla do fronty na mytí a říkám: ,Jé, jenom čtyři přede mnou, to budu rychle hotová.‘ “  Uměla si poradit a radovala se z maličkostí. Byla oblíbená také proto, že dokázala šít – upravovala a přešívala šaty, šila dokonce podprsenky.

Na jaře roku 1945 byla továrna v Augsburgu bombardována, přesouvali se do Mühldorfu a na jiná místa. Pomáhali i s odklízením trosek po bombardování, „ale na všech hromadách visely hákové kříže“, pomáhali uklízet brambory. Při náletech se už ani neschovávali, „když umřu bombou našich přátel, tak aťsi, hlavně že mě Němci nezabijou“. Potom byli vězni z tábora Dachau evakuováni, „nahnali nás do vlaku, byl to strašně dlouhej vlak“, ze strachu před bombardováním vězni na vlak věšeli pruhované mundúry.

Ty války jsou tak nedokonalý…

Dne 30. dubna 1945 ráno němečtí hlídači vlaku utekli a vlak našla americká armáda.„Potom přišli Američané a řekli, že musíme přenocovat ještě v tom vlaku, že přivezou jídlo a že až druhý den najdou pro nás místo. Museli pro nás najít místo, museli najít nemocnici. Neměly to lehké ty armády.“ První jídlo na svobodě byla rýže s masem, nedojedené zbytky si vězni ze zvyku nechávali ve vlaku: „Všechno nádobí, co tam měli, naplnili tou rýží, protože se báli, že ráno nic nedostanou.“ Vlak byl tak plný hrnců rýže, že si vězni ani neměli večer kam lehnout. Ráno je americká armáda odvezla do bývalého domova Hitlerjugend nedaleko Mnichova, kde dostali vězni nějaký čas na zotavenou. „Ty války jsou tak nedokonalý, kdyby byli v Americe udělali nějakou sbírku šatů. Oni nám nedali šaty. My jsme byli zavšivení. Tak nám ty šaty odvšivili a zase nám je dali. My jsme byli otrhaní a oškliví.“ Nakonec si Helena ušila šaty ze závěsů z domova Hitlerjugend a v těchto šatech chodila celé léto roku 1945. I po osvobození prožívala Helena smutné chvíle, na tuberkulózu umřela její přítelkyně. V bývalém domově Hitlerjugend se vězni dovídali o osudu svých rodin a blízkých, zjišťovali, že pravděpodobně už nikoho z rodiny nenajdou.

Odkud jsem vyšla, tam jsem se chtěla vrátit

Přibližně po třech týdnech, po částečném zotavení, byli vězni repatriováni do zemí původu. Auto americké armády odvezlo české vězně do Plzně: „Vezli nás autem bez plachet, kde se hrozně prášilo, tak jsme měli hrozně zafoukané oči, všichni jsme měli plné oči prachu. Tak oni nás, aby se nás zbavili, odvezli do nemocnice a odjeli.“Navrátilci nevěděli, kam mají jít, co mají dělat, nikdo se o ně pořádně nestaral. Nakonec se Helena vydá přes Budapešť do rodné Roztoky na Podkarpatskou Rus. „Já nevím proč, ale za každou cenu jsem tam chtěla, bylo to volání něčeho, odkud jsem vyšla, tam jsem se chtěla vrátit.“

Již v létě roku 1945 se v Roztoce setkala se sestrou Lenkou, která válku přežila v Budapešti – Lenčina kamarádka našla Helenino jméno na seznamech navrátilců sestavovaných Červeným křížem. Na popud známého z Roztoky v létě 1945 podnikla cestu do Bukurešti, tam od židovské organizace JOINT dostala do začátku určitou sumu peněz a darovala ji sestře Lence na léčení, té však peníze cestou ve vlaku ukradnou. Po připojení Podkarpatské Rusi k Sovětskému svazu se spolu se sestrou Lenkou rozhodly odejít z Roztoky a usadily se v Teplicích v severních Čechách. Zprvu bydlely u známého, který jako bývalý příslušník Svobodovy armády získal v Teplicích byt. Za nějakou dobu se se svými sestrami spojila prostřednictvím Červeného kříže starší Markéta, která válku přežila v Belgii.

Tehdy bylo třeba vyřídit si československé státní občanství. „Tak já jsem se sebrala z Teplic a jela jsem do Prahy, poprvé v životě. Ptala jsem se lidí, mám to i v té knížce, jak jsem pak na úřadě zůstala stát u dveří a nešla jsem dál, protože jsem myslela, že já přece jsem z Osvětimi, copak jsem nějakej člověk, copak se mnou bude někdo mluvit? Tak jsem pořád stála u dveří, až se na mě ten chlap rozčílil, na Hradě byl ten úřad, co dával občanství. Tak jsem to vyřídila i Lence.“

Bála jsem se říct, že jsem byla v koncentráku. To byla taková skvrna na člověku

Prožité hrůzy lágru i pocit odlišnosti, například v mluvě nebo vizáži, neopouštěly Helenu ještě dlouho po osvobození: „Já jsem myslela v tom vlaku, že na mně je to znát, že já jedu z lágru, že jsem jiná než ty lidi, tak jsem byla smutná z toho. Dokonce průvodčí z toho vlaku se se mnou chtěl bavit, říkal mi: ,Vždyť jste normální holka, co se chováte, jako byste byla nějaká prašivá?‘ “

V Teplicích Helena pracovala v krejčovské dílně, i tam měla problémy se svou odlišností: neměla výuční list, celá rodina kromě sester byla zavražděna ve válce. „Bála jsem se někomu říct, že jsem Židovka, že jsem byla v koncentráku. Bylo to strašně těžké. Bála jsem se to říct, že když to řeknu, že na mě budou zlí nebo že mě nevezmou mezi sebe. To byla taková skvrna na člověku, těžká.“ Helena pak spolupracovnicím tvrdila, že spadla z nebe s deštěm, že neměla ani otce, ani matku, později už byla ochotná připustit, že je poloviční Židovka, neuměla se však rozhodnout, u kterého rodiče by židovskou víru zapřela, „ale neudělala jsem to, cítila jsem, že je to urážka rodičů“.

V létě 1949 se Helena odstěhovala do Prahy a velice si město zamilovala. Seznámila se se svým budoucím mužem Maršíkem, později se jí narodili syn a dcera. Stýkala se s oběma staršími sestrami, které žily v Belgii, nejdříve korespondenčně, později se vzájemně navštěvovaly. Nejhůř postižena válkou byla pravděpodobně sestra Jenny, která přežila 28 měsíců v Birkenau: „Jenny si říkala: ,Když někdo je Žid, tak je potřeba ho zabít, protože stejně žít nebude.‘ Měla takový strašný strach být Židem, že vůbec nemohla přežít.“

Potřebuju se ujišťovat, že to neupadne v zapomnění

Také paní Maršíková prošla určitou osobní krizí, kdy se uzavírala do sebe a měla pocit, že o ni rodina nemá zájem, „já překážím, oni jsou veselí, já bych brečela, …  a bylo by lepší, kdybych nebyla“. Smutek a vzpomínky na neradostné dětství a válečná traumata se vracely. Na podnět psychoterapeutky se rozhodla napsat vzpomínkovou knihu, která vyšla v nakladatelství Triáda v Praze roku 2006 pod názvem Holka z Roztoky. Knihu psala i proto, aby se nezapomnělo na hrůzy války, zlobí ji, „že se tak zapomíná na druhou světovou válku, na ty křivdy, co se staly, to mě bolí“.

Jako nejvýznamnější změnu, která v jejím osobním životě nastala po roce 1989, hodnotí paní Maršíková to, že začaly vycházet knihy s židovskou tematikou a mohlo se otevřeně mluvit o Izraeli a židovství. Je vášnivá čtenářka, mezi její nejoblíbenější autory patří Viktor Fischl, Isaac Bashevis Singer, zasáhla ji kniha Exodus Leona Urise. Kromě beletrie se zajímá i o válečnou literaturu a historické studie o druhé světové válce. V devadesátých letech se paní Maršíkové splnilo přání – navštívila Izrael.

Helena Maršíková se raduje z maličkostí, „je vděčná za to, co má“, velkou oporou jsou jí syn a dcera, několik vnoučat a také pravnoučat.