Miroslav Masák

„Jedna z takových mých nejvýznačnějších rolí byla ta, kdy Vašek Havel rozhodl, že on, Jirka Křižan a já půjdeme na jednání s představiteli vlády. Protože tehdy noviny a média uveřejňovaly, že armáda je v bojové pohotovosti, a byly z toho obavy, aby k něčemu nedošlo při těch demonstracích. Tak jsme nakonec v prázdném Obecním domě jednali s tříčlennou delegací armády a naše společné prohlášení to trochu uklidnilo. Jenom poznámka k tomu. Později, když už Husák odstoupil a tajemníkem KSČ se stal Karel Urbánek, tak v rozhovoru pro novináře poznamenal, že užití tanků bylo na spadnutí. My jsme to nebrali tak strašně vážně, ale vlastně to byla vážná situace. Ty milicionáře, které pozval, ty jsme vážně nebrali, ale tady s tou armádou to mohlo být blbý, ale naštěstí to dopadlo velmi dobře. A generál Miroslav Vacek, který tu delegaci za vojáky vedl, tak později se stal na určitou dobu ministrem národní obrany.“

„To byly akce různého druhu. My jsme většinou končili nahatí, lezli jsme po stromech a říkali jsme tomu splývání s přírodou. Ale co mi utkvělo a co mělo samozřejmě velký význam, byly takzvané Vaškovy špalky. Špalek byl Vaškův hodinu a půl trvající projev filozofických úvah na dané téma. To bylo vždycky tak k půlnoci, kdy už jsme měli trochu za sebou, upito, ale bylo to hrozně bezvadný. Tak to jsou asi moje nejsilnější zážitky. Jinak těch společenských akcí tam bylo spoustu. Ve stodole byly koncerty a dělo se tam spousta věcí. Plastic People a další tam tehdy byli.“

„Čas od času si na mě vzpomněli. Já jsem měl, jak o tom píši, dokonce i osobního vyšetřovatele, pana kapitána Poštu. Jak říkám, možná že se tak dokonce jmenoval. Takový muž s bříškem. Ty výslechy byly blbý, ale víceméně korektní. Jednou mě ale zatkli, když jsem byl na Hrádečku a měl jsem Vaškovi do vězení poslat nějaký balík. Měl jsem soud, ale ten soudce byl rozumný, takže to nebyl trestný čin, ale přestupek. Prostě takovéhle problémy jsem občas měl. Jednou za mnou také přišli do nemocnice a chtěli mne vyslýchat. Tak mne vyslýchali v nemocnici a jedna z otázek, na kterou se mě ptali, byla, jestli také distribuuji Lidové noviny, to už bylo v osmdesátém osmém roce. Když jsem se vrátil na pokoj, tak mi sestra říkala: ‚Byl tady za vámi nějaký pán a nechal vám něco na stolečku.‘ Takže mne tam přišel navštívit Vašek Havel v době, kdy já jsem byl o několik místností vedle vyslýchán, a položil mi na stolek Lidové noviny.“

„Maturitní komise byly tehdy, možná že to víte, složeny z pedagogů, ale také u nich seděli dva zástupci. Jeden zástupce komunistické strany Prahy 3 a druhý zástupce Svazu mládeže. Když jsme si šli pro výsledky maturity, tak na konci toho vysvědčení bylo vždy doporučení maturitní komise ke studiu na vysoké škole. My jsme v té době dělali všechno možné, protože jsme byli mladí lidé. My jsme zpívali, já jsem hrál na trumpetu, ale hlavně jsme byli sportovci. Byl jsem poměrně slušný atlet a také jsme byli ligoví házenkáři. Samozřejmě že jsme se tedy s mým životním kamarádem Vorlíčkem přihlásili na fakultu tělesné výchovy a sportu. Když jsme přišli k té maturitní komisi, tak… některé věty si člověk pamatuje celý život. Ten zástupce komunistické strany řekl: ‚Nepůjdeš se flákat na tělocvik.‘ Věděl jsem, že mi nedoporučí tu přihlášku na fakultu tělesné výchovy a sportu. Paní profesorka Ledererová, možná že byla docela ráda, protože to byla chytrá dáma, a tak se s námi bavila a říká: ‚Tak, kluci, jděte na architekturu.‘ Tak jsme kývli, aniž bychom věděli, co to tedy znamená, a ona za nás škrtla tu fakultu tělesné výchovy a sportu, napsala tam architekturu a poslala to na ČVUT do Prahy.“

„My jsme si řekli: ‚My zkusíme tu soutěž na scénář taky.‘ Tak jsme ji zkusili a my jsme ji vyhráli. A to byl prostě problém, protože všichni profesionální scenáristi, to byl pro ně velký kšeft, samozřejmě byli dotčení a vykládali: ‚Nějací mladíci neznámí z Liberce budou reprezentovat republiku.‘ My jsme přes tyhle protesty byli pověření, abychom pracovali na scénáři. A abychom nebyli jenom neznámí, tak jsme si přizvali ke spolupráci Pavla Juráčka, Pepíka Podanýho a Václava Havla. Oni všichni souhlasili a prostě dostali jsme na Václaváku, co byla Práce, nahoře kanceláře a začali jsme pracovat na scénáři. Scénář jsme tedy udělali, předložili jsme ho, schválili ho, ale prostě ten tlak byl tak blbý. Kromě toho neustálé připomínky k našemu scénáři, abychom to víc zpolitizovali, takže my jsme se nakonec s Vaškem Havlem sebrali, šli jsme za Galuškou a řekli jsme mu, ať se nezlobí, ale že si myslíme, že jsme spíše brzda, a že tedy odstupujeme.“ – „A v čem spočíval ten tlak?“ – „My jsme to měli založené na několika takových myšlenkách. Samozřejmě především tedy kultura, vzdělání, mládí, ale také vtip. Pak nakonec když jsem byl v Montrealu, tak Američané také použili vtip jako jeden z nosných prostředků, ale oni pořád chtěli, abychom do toho zdůrazňovali výhody socialismu, výhody hospodářství atd. Samozřejmě do určité míry, to dělal především Vašek Havel, to tam tedy napsal, ale už to bylo moc. To jsme říkali, to nemá cenu. Tak jsme to vzdali.“