The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mária Masařová (* 1936  †︎ 2021)

• narodila se 28. června 1936 ve Skalici na Slovensku

• v dubnu 1945 zažila dramatické osvobozování Skalice

• roku 1948 se rodina přestěhovala do domu po Němcích v Dyjakovičkách na Znojemsku

• rodina hospodařila na několika hektarech vinohradů, měli polnosti a dobytek

• na začátku 50. let byl její otec zatčen a uvězněn za ukrývání uprchlíka

• zbytek rodiny musel hospodářství opustit

• po škole pracovala v závodu Zbrojovky Vsetín ve Slavičíně a v gumárnách ve Zlíně

• kvůli údajné pomoci uprchlíkům na západ byla v 17 letech zatčena

• strávila pět měsíců ve vazbě v Uherském Hradišti a v Trenčíně

• po roce 1989 dostala za věznění odškodné 6 tisíc korun

• měla čtyři děti, žila na Valašsku, v Ostravě a v Petřvaldu na Novojičínsku

• zemřela 7. ledna 2021

Sedmnáctiletá Mária seděla v kině ve Zlíně, když si chlapec, který ji doprovázel, všiml, že na plátně běží titulek s jejím jménem a opakovanou výzvou, aby se dostavila k hlavnímu vchodu. „Šla jsem se tam tedy podívat. Nevzala jsem si ani kabelku. Čekali tam na mě tajní policisté a řekli, abych šla s nimi, že za chvíli se budu moct vrátit a na film se dodívat,“ vzpomíná. Místo toho ji bez vysvětlení strčili do černého auta a odvezli do vazby v Uherském Hradišti. Domů se vrátila až za pět měsíců. „Vůbec jsem netušila, co se děje,“ vzpomíná Mária Masařová a jeden z nejhorších okamžiků ve svém životě.

Smutné dětství s přísným otcem

Narodila se ve městě Skalice v západním Slovensku. Její táta Jan Onderka tam měl krejčovství a malé hospodářství. Oba rodiče pocházeli z Valašska, otec vyrostl na velkém gruntě. Měla o dva roky staršího bratra. V dětství moc radosti neužila hlavně kvůli přísnému a násilnickému otci. „Byl to surovec. Bil i maminku. Nás s bratrem nikdy neobjal nebo nepohladil. Nezajímalo ho, jak se učíme, jenom nás honil do práce,“ vzpomíná Mária. Její dětství poznamenala také válka.

Když jí bylo pět let, doprovázela matku při přechodu hranice tehdejšího Slovenského státu do Protektorátu Čechy a Morava. „Maminka měla vážné ženské problémy a hodně krvácela. Nechtěla se ale léčit jinde než doma na Valašsku. Tak jsme se spolu vypravily k její mamince do Poteče u Valašských Klobouk. Neměly jsme ale propustku. Šly jsme pěšky do Sudoměřic, šťastně jsme unikly pozornosti německých vojáků a dál jsme cestovaly vlakem. Byla jsem u babičky a tety, maminka se léčila v nemocnici ve Vsetíně, kde jsme jí navštěvovaly.“

Když se stejnou cestou vracely domů do Skalice, Němci je zadrželi. „Drželi nás zavřené celý den. Bála jsem se a plakala. Táta se nám snažil pomoct prostřednictvím souseda policajta, který se zřejmě za nás přimluvil. Nakonec to dobře dopadlo a pustili nás,“ vypráví.

Konec války a osvobození Skalice

Živé vzpomínky má na osvobozování Skalice v dubnu 1945, při kterém padly desítky sovětských a rumunských vojáků. „Pamatuji si, jak přicházeli Rusové a Němci začali ustupovat za město. Rusové šli většinou pěšky, měli lehké kulomety a také nějaké vozy. Lidé je běželi přivítat. Já s bratrem jsme se také šli podívat. Stála jsem před mostem před kovářstvím, když Němci začali na Rusy střílet. Most vyletěl do vzduchu a mě zasáhl šrapnel do nohy. Byla to asi jen odražená střela,“ vypráví Mária.

Sousedé ji odnesli do bezpečí. Pak se ještě hodně bojovalo. Němci město bombardovali z kopce nad Skalicí. Druhý den, když už byla s rodiči doma, uslyšeli sirény a chtěli se schovat do sklepa. „Měli jsme tam jídlo a věci, abychom tam mohli i přespat. Muselo se tam ale jít přes dvorek a zahradu. Chtěli jsme už vyjít ven, když táta najednou zavřel dveře. Nálet jsme přečkali na zemi v předsíni. Nedaleko od nás spadla bomba, všechno kolem hořelo. Okna ze zahrady našeho domu byla rozbitá a ve dveřích bylo několik šrapnelů. Kdyby nás táta nezadržel v domě, mohl někdo z nás umřít,“ vypráví.

Do sklepa musela na konci války utíkat často. Kolikrát přitom nastaly situace, kdy litovala otce. Němečtí vojáci si u něho nechali šít pláště z jemné hnědé kůže a chtěli je mít rychle hotové. „Zatímco my jsme se utíkali schovat do úkrytu ve sklepě, táta musel zůstat nahoře a šít,“ říká Mária. Válku jinak rodina přežila bez větší újmy. „Akorát si pamatuji, že po osvobození, když ještě u nás byli Rusové, nemohla maminka vycházet z domu, protože ji všude pronásledovali. Všechno musel zařizovat táta.“

Nový začátek a otcovo uvěznění

V roce 1948 se rodina přestěhovala na Znojemsko do Dyjakoviček. Ve vesnici na hranici s Rakouskem získali hospodářství po vyhnaných Němcích. Měli pole, dobytek, koně a vinohrad o rozloze skoro pět hektarů. „Táta koupil i různé stroje na pomoc v hospodářství, například sekačku na krmivo pro krávy a koně, mlátičku,“ vypráví. Hospodářství, na kterém musela celá rodina pracovat, jim ale dlouho nezůstalo. Tak jako jinde, i v Dyjakovičkách se zakládalo kolektivní zemědělské družstvo. Máriin otec tam vstoupit nechtěl. Nejprve musela rodina odvádět do družstva maso, mléko, vajíčka, brzy přišla úplně o všechno. Otec totiž ukrýval muže, který se chystal utéct do Rakouska. Jejich vinohrady se táhly až téměř k hranici. „Ten člověk se u nás musel schovávat dost dlouho, ale my děti jsme o tom zprvu nevěděly. Někdo to asi požaloval, a tak si jednou pro tátu přijela bezpečnost, odvezli ho a zavřeli,“ vypráví. Odhaduje, že to bylo roku 1951. Nevylučuje možnost, že uprchlík byl na jejího otce nastrčen.

Přesné okolnosti otcova zatčení si nepamatuje. Neví už ani, jak dlouho byl ve vězení. Rodina měla jeho trestní spis, ale ztratil se po smrti jejího bratra. „Naše rodina byla tenkrát označena za politicky nespolehlivou. Maminka se musela vystěhovat, a kromě nábytku si nic nesměla vzít. Chtěla aspoň jedno malé prasátko, ale ani to ji nepovolili. Nastěhovala se nejprve k tetě do Poteče a potom ke strýci do Mirošova,“ popisuje Mária. Její bratr byl tehdy na vojně a ona se učila ve Svitavách na Vysočině za tkadlenu. Učiliště ale nedokončila. Maminka ji chtěla mít u sebe. Navíc bylo potřeba, aby vydělávala. Začala pracovat jako dělnice ve zbrojovce ve Slavičíně. „Vyráběly jsme náboje. Práce to ale nebyla těžká,“ říká. Kvůli špatnému spojení do Mirošova, kde s matkou bydlela, tam ale nezůstala dlouho a začala pracovat v gumárnách ve Zlíně, kde také bydlela na internátu.

Zatčení ve zlínské kině

Tam si pro ni v listopadu 1953 přijela komunistická tajná bezpečnost. Když ji nenašli na internátu, zajeli si pro ni do kina, kam si po práci vyšla. Z kina ji bez jakéhokoliv vysvětlení odvezli rovnou do vazby v Uherském Hradišti. „Zavedli mě do místnosti, kde jsem se musela svléknout. Dali mi vězeňské oblečení, odvedli mě do cely a zavřeli. První noc jsem proplakala,“ vypráví. Až při opakovaných výsleších začala chápat, z čeho ji viní.

Souviselo to s jejími bratranci Vilémem a Josefem Onderkovými a jejich kamarádem, který zběhl z vojny. Společně chtěli utéct do Rakouska. „Chytili je na Znojemsku ve vlaku s uhlím, kde se schovali. Našli u nich i nějaké papíry a plány, které se týkaly zbrojařského závodu ve Slavičíně. Zavřeli tenkrát i jednu moji sestřenici a kamarádku, které tam také pracovaly,“ vysvětluje pamětnice, která tvrdí, že nikomu žádné dokumenty nedávala. Někdo z dalších zadržených ji ale označil za prostředníka. Podle pamětnice to byl zřejmě jeden ze zatčených bratranců. Jak si plány opatřili, neví. „Představovali si asi, že jim ty dokumenty na Západě pomůžou u nějaké zpravodajské služby,“ dodává.

Co řekla u výslechů, na které ji dozorci vodili se zavázanýma očima, si už moc nepamatuje. „Tlačili na mě, abych se přiznala, že jsem prostřednictvím sestřenice předala chlapcům ty papíry ke zbrojovce. Výslechy ale nebyly nějak hrozné. Nebili mě a jednali se mnou lidsky. Jeden vyslýchající byl docela příjemný. Půjčil mi vždycky hřeben, abych se mohla učesat a měl pro mě dokonce jablíčko,“ vypráví. Ani hladem nestrádala. Se spoluvězenkyní si dokupovaly k vězeňské stravě chleba a marmeládu. „Z nedostatku pohybu jsem tam nakonec hodně přibrala. Sestřenka, se kterou jsem se viděla při převozu do vazby do Trenčína, si myslela, že jsem odulá z bití.“

Z vazby v Uherském Hradišti do Trenčína

Do Trenčína je převezli asi po dvou měsících. Tam už byla Mária na samotce. Výslechy pokračovaly ve stejném duchu. „Nakonec jsem jim na to, že jsem se podílela na předání dokumentů zbrojovky, kývla. Vyslýchajícím se to ale nějak nezdálo, udělali s námi konfrontaci. Na konci března nás pustili domů. U soudu jsem potom dostala osm měsíců, ale protože jsem ještě nebyla plnoletá, byly to nakonec jen čtyři a půl měsíce. A ty už jsem si odseděla ve vazbě,“ shrnuje.

Po propuštění na svobodu se vrátila na Valašsko a musela si rychle najít práci. Otec, který už byl také na svobodě, jí pomohl najít místo ve Valašských Kloboukách v obchodě. Tam byla do čtyřiadvaceti roků, kdy se vdala a poprvé otěhotněla. Manžel začal pracovat v VOKD (Výstavba ostravsko-karvinských dolů). Dostali byt nejprve v Havířově a po narození druhého dítěte se stěhovali do většího v Ostravě. Manželství, ze kterého se narodily tři děti, se asi po deseti letech rozpadlo. „Manžel začal hodně pít, a tak jsem se s ním rozvedla,“ říká a vzpomíná, jak s pláčem čekávala, v jakém stavu přijde domů s výplatou a co z ní zbude.

Odškodné šest tisíc korun

Nejšťastnější období života prožila se svým druhým partnerem, se kterým měla čtvrté dítě. Po pádu komunistické totality v roce 1989 jí stát přiznal odškodné za uvěznění ve výši šest tisíc korun. Kromě toho, že jí komunisté připravili o půl roku života, trpěla nálepkou kriminálnice. „Pak jsem se odstěhovala a byl klid. Přišly děti a měla jsem jiné starosti. Ale zpočátku jsem měla pocit velmi nežádoucí osoby,“ vypráví. Jak dopadli její bratranci a sestřenice, kteří byli také odsouzeni, už neví. Nikdy nevstoupila do komunistické strany a nezažila ani tlak na spolupráci s StB. „Po mém bratrovi ale chtěli, aby donášel, ale nepochodili,“ říká. I když komunistická moc ji i její rodinu těžce poznamenala, není zatrpklá ani nenávistná. „Když ale režim padl, cítila jsem úlevu a mohla jsem o tom, co se mi stalo, bez obav mluvit.“