„Naši ho měli schovaného ve stodole. My děti jsme o něm dlouho nevěděly. Musel se tam schovávat dlouho. Proč tak dlouho, to nevím. Nakonec se to provalilo, někdo ho možná viděl a požaloval to. Najednou přijeli pro tátu a zavřeli ho. A maminka se musela vystěhovat a nic si nesměla vzít, jenom nábytek. Chtěla si vzít aspoň malé prasátko, ale ani to jí nedovolili.“
„Byla jsem v kině a tam se objevil na plátně titulek, že se mám dostavit k hlavní bráně, že mám návštěvu. Přišla jsem tam, čekali tam estébáci a sbalili mě, že mám jít s nimi. Byla jsem tam s jedním klukem, tak mu říkám, jdu se podívat, kdo za mnou přišel. Ani kabelku jsem si nevzala, říkala jsem, že hned přijdu. Estébáci tvrdili, že mne jen na chvilku odvedou a že si budu moct dohlédnout film. Tak jsme šli a u velkého hotelu vedle kina už stálo auto. Řekli mi, ať si nastoupím. V autě seděla sestřenka a kamarádka. Ptala jsem se, co tam dělají. Estébák mě okřikl, ať nemluvím. Neměla jsem vůbec ponětí, co se děje. Jeli jsme až do Uherského Hradiště. Tam mě zavedli do takové místnosti, kde jsem se musela svléknout, dali mi oblečení, zavedli do cely, zavřeli a bylo.“
„Jak začaly sirény houkat, tak jsme se chtěli schovat do úkrytu. Měli jsme takový klenutý sklep, kde jsme měli jídlo a další věci, abychom tam mohli i přespat. Muselo se tam ale jít přes zahradu a přes celý dvorek. Už začali bombardovat, chtěli jsme jít do sklepa, ale táta najednou zavřel dveře. Bombardování jsme museli přečkat v takové předsíňce na zemi. Pak jsme zjistili, že čtyři baráky od nás spadla bomba, všude hořelo. A když to všechno utichlo, šli jsme se podívat ven. Všechna okna do zahrady byly rozbité a ve dveřích jsme našli asi čtyři šrapnely. Kdybychom šli do toho sklepa, mohl někdo z nás umřít.“
Mária Masařová, rozená Onderková, se narodila 28. června 1936 ve Skalici v západním Slovensku. Její otec tam měl krejčovství. Za druhé světové války doprovázela matku při ilegálním přechodu hranice ze tehdejšího Slovenského státu do protektorátu Čechy a Morava. Při zpáteční cestě je zadrželi němečtí vojáci. Zažila osvobozování Skalice v dubnu 1945. Při bojích ji zasáhla do nohy odražená střela. V roce 1948 se rodina přestěhovala do Dyjakoviček na Znojemsku, kde získala hospodářství po vyhnaných Němcích. Měli vinohrady, polnosti a dobytek. Komunisté jim ale všechno brzy sebrali a z vesnice je vyhnali. Důvodem bylo zatčení a uvěznění jejího otce kvůli ukrývání muže, který chtěl utéct do Rakouska. Z podobného důvodu byla v sedmnácti letech zatčena i pamětnice. Byla křivě obviněna z toho, že pomohla svým bratrancům získat plánek zbrojovky ve Slavičíně, kde dříve pracovala. Mladíky zadrželi i s dokumenty na útěku. Jako mladistvou pamětnici odsoudili k trestu čtyř a půl měsíce věznění. Po roce 1989 dostala za pětiměsíční pobyt ve vazbě od státu odškodné šest tisíc korun. Mária Masařová zemřela 7. ledna roku 2021.
