Eva Mašková

„Skutečně v dubnu bylo Brno osvobozený. Všichni byli strašně rádi: Jsou tady Rusové. Tak jsme šli vítat, s šeříky, jak se to ukazuje ve filmech. Jenže oni přijeli na koňských povozech, to byla armáda generála Malinovského, většinou propuštění kriminálníci, hodně Asiatů, tvářili se strašně. Že by opětovali vítání, to ne. A protože jsme bydleli čtrnáct dnů ve sklepě, když šla ta fronta a z protější ulice Rusové stříleli do naší ulice a vzali blok s kasárnami i s naším domem, takže by měli v ložnici dvě díry místo okna, když v noci chodily kontroly, jestli neschováváme Němce, báli se vstoupit. Obrovský dobrodružství, škody hrozný. Pokud vím, maminka a sousedky, mladý paní, mamince bylo třicet, se bály jít na ulici. Rusové ženy obtěžovali a znásilňovali. To jsem tenkrát nevěděla, co to je, ale vím, že maminka se bála. Vím, že důstojníci kolikrát za to vojáky i zastřelili. Ve srovnání s tou Koněvovou salónní armádou v Praze to byl velký rozdíl.“

„Vždycky byl sraz, někdo dostal i mávátko, všichni se úzkostlivě třásli, aby nemuseli nést transparent nebo něco. Byli určeni lidi, kteří kontrolovali, jestli lidi jsou, kolik z termodynamiky, kolik z vývoje. Ovšem když to vypuklo, už kolem tribuny nikdo nešel, protože jsme se vypařili. To jsme dělali už ve škole, že se místo průvodu šlo na Petřín. Sabotovalo se to, jak to šlo. Poprvé jsem byla dobrovolně a s radostí v průvodu, s rodinou, v roce 1968. Tady byla atmosféra. Lidi se chovali slušně, Dubček byl oblíbený, choval se příjemně, ne jako hlupák. Člověk dokonce začal mít ty komunisty i rád. Ale trvalo to velice krátkou dobu.“