Eva Mašková

„My jsme byli v devětašedesátém s mužem v Rakousku. Měli jsme děti s sebou. A když jsme vyjeli na Grossglockner, naší oktávkou, tak mi sdělil, že on by se teda nevracel, že by emigroval. A musím přiznat, že já byla ten kretén, který řekl: Ne. Protože pršelo, zima bylo, my měli jen tu oktávku, dvě děti a stan. Já říkala: ,Zdeňku, vždyť já v podstatě nic neumím, jak bych živila rodinu, kdyby se ti něco stalo? ‘ On byl zodpovědnej, tak jsme se vrátili. A musím k jeho cti říct, že mi to pak nikdy nevyčetl, i když měl nepříjemnosti. To jsem byla já. Já jsem nebyla hrdina. Zachovala jsem se zbaběle a hloupě.“

„Skutečně v dubnu bylo Brno osvobozený. Všichni byli strašně rádi: Jsou tady Rusové. Tak jsme šli vítat, s šeříky, jak se to ukazuje ve filmech. Jenže oni přijeli na koňských povozech, to byla armáda generála Malinovského, většinou propuštění kriminálníci, hodně Asiatů, tvářili se strašně. Že by opětovali vítání, to ne. A protože jsme bydleli čtrnáct dnů ve sklepě, když šla ta fronta a z protější ulice Rusové stříleli do naší ulice a vzali blok s kasárnami i s naším domem, takže by měli v ložnici dvě díry místo okna, když v noci chodily kontroly, jestli neschováváme Němce, báli se vstoupit. Obrovský dobrodružství, škody hrozný. Pokud vím, maminka a sousedky, mladý paní, mamince bylo třicet, se bály jít na ulici. Rusové ženy obtěžovali a znásilňovali. To jsem tenkrát nevěděla, co to je, ale vím, že maminka se bála. Vím, že důstojníci kolikrát za to vojáky i zastřelili. Ve srovnání s tou Koněvovou salónní armádou v Praze to byl velký rozdíl.“