„To jsem rád, že se ptáte na setkání s Přemyslem Pittrem. To začalo také ve Voňkově vegetárce. Já jsem tam sedával s doktorkou filozofie Vojáčkovou. Hovořívali jsme spolu a ona mi – nevím proč – říkala bratr Lukáš. Jednou mi také řekla, že bych se měl při svých názorech seznámit s Přemyslem Pittrem. Já jsem nevěděl, kdo to je. Tak mně to řekla a já šel druhý den do Milíčova domu. Já jsem v těchto věcech byl velice pohotový. Tak jsem si na něj počkal a představil jsem se, že vyučuji náboženství. Tituloval jsem ho bratře řediteli a on mi na to řekl, ať mu nenadávám, nabídl mi tykání a pozval mě ke spolupráci. On během řeči nějak vyrozuměl, kdo jsem a co se ode mě dá čekat. A to byla nesmírná důvěra. Hned následující rok mě ustanovil vedoucím letního tábora v Mýtě u Rokycan – tam byla ozdravovna. Byl jsem tam jako vedoucí se ženou celé tři týdny a měl jsem plnou jeho důvěru.“
„Jmenuji se Miroslav Matouš a narodil jsem se v roce 1921 dne 28. října, což byl slavný den, který se dneska již tolik neslaví. Narodil jsem se na vesnici v Nevražících. Můj tatínek byl řídící učitel. Svoje nejpěknější dětství jsem strávil v Nových Smrkovicích, to mi bylo tak čtyři až devět roků. Zažil jsem tu velikou zimu v roce 1928/1929 – byly mrazy až ke čtyřiceti stupňům tenkrát. Později jsme se přestěhovali do Železnice u Jičína a nakonec jsme bydleli v Jičíně, kde tatínek dokončil své učitelské dílo a pak zemřel. V Jičíně jsem vystudoval reálné gymnázium s maturitou v roce 1940.“
„Po vynuceném odchodu z církve jsem nenavštěvoval žádné bohoslužby. My jsme se scházeli s Přemyslovým kruhem, i když byl Přemysl pryč. Já jsem nežil s církví, i pro věci, které se staly, ale byl jsem ve spojení s faráři Václavem Mikuleckým, Danou Wienerovou, s Jurkovými, s profesory Trtíkem, Rutrlem, farářem Červeným. Osobní vztahy tady vůbec nebyly přerušené. S tou živou církví jsem pořád žil. Já jsem byl ve spojení s neoficiální církví, a to neustále.“
„V tom začínajícím náboženském boji jsem se rozhodl, že budu vyhledávat vzácné lidi národa, abych s nimi hovořil o věcech víry. Takové předznamenání bylo vlastně už v roce 1948 po smrti Jana Masaryka, kdy jsem navštívil bratra prezidenta Edvarda Beneše. On mě nechtěl nejprve přijmout, ale potom pochopil, že nejsem nebezpečný, tak se mnou hovořil. Rozhodně popřel, že by Masaryk spáchal sebevraždu. To bylo takové předznamenání dalších rozhovorů. Ještě v době, kdy jsem se domníval, že bych mohl pracovat na disertaci o Masarykovi, jsem navštívil bratra Františka Urbánka. To byl předseda Církve bratrské – tenkrát to byla Jednota českobratrská. To byl vzácný člověk. Potom, když už jsem byl v Církvi československé, jsem během několika roků navštívil: J. B. Foerstera, Fr. Šrámka, P. Bezruče, Fr. Kožíka, R. Noskovou, P. Pittra, J. Glazarovou a další lidi. Ověřoval jsem si, jakým způsobem se oni staví k otázkám víry.“
„Já jsem se tenkrát znal s Emanuelem Voňkou, který měl na náměstí Míru vegetárku. On se potom stal členem náboženské skupiny, která byla ideově blízká adventistům, ale byla to samostatná skupina, která se tajně scházela. Její vedoucí Šimon Kupčík mě požádal, jestli by se nemohli sejít také v mém sboru. No a já jsem to neodmítl a oni se tam dvakrát za mé přítomnosti sešli. Byla to taková biblická hodina, ale bylo to nedovolené. Když se potom na to přišlo, tak byl soudní proces. Na Matouše by se nepřišlo, ale jedna prostá duše, aniž by byla tázána, tak řekla, že se scházeli také u mě, tak se na to přišlo. Tak říkali moji bratři, že na mě něco mají, tak ať něco dělám a dám se třeba k obráncům míru. To jsem neudělal. Potom tedy se rozhodlo, že to se mnou ukončí. Ten kazatel Šimon Kupčík dostal dva roky a mě jenom vyhodili. Potom mně říkal bratr Kupka za dveřmi církevního tajemníka, abych byl rád, že to nedopadlo hůř.“
Miroslav Matouš se narodil 28. října 1921 v Nevraticích. Jeho otec byl učitel, matka pocházela z jičínského pekařského rodu. Po maturitě na jičínském gymnáziu v roce 1940 studoval krátce angličtinu v pražském Ústavu moderních řečí. Studia musel přerušit, protože mu hrozilo totální nasazení v říši. Tuto hrozbu se mu za pomoci přátel podařilo oddálit až do roku 1944, kdy totálnímu nasazení již neunikl a pracoval ve Skřivanech u Nového Bydžova, kde se z cukrovaru budovala zbrojní továrna. Na konci války se v Ostroměři dostal jako překladatel do kontaktu s americkými vojáky. Po osvobození se přihlásil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde studoval filozofii, češtinu a srovnávací vědu náboženskou. Po únoru 1948 však fakultu dobrovolně opustil. V letech 1949-1952 vyučoval ve Škvorci, Praze-Břevnově a Praze-Vršovicích náboženství Církve československé. Současně působil jako redaktor dětské rubriky v časopise Český zápas. V roce 1952 nastoupil ve stejné církvi kazatelskou dráhu a postupně působil v náboženských obcích Mělník, Praha-Hloubětín, Praha-Nusle, Praha-Michle a Praha-Žižkov jako kazatel. V roce 1957 byl vysvěcen na kněze. V prosinci 1958 mu byl z politických důvodů odňat státní souhlas pro výkon duchovenské služby a byl nucen odejít do dělnických povolání. Po celé období komunistické totality vyhledával osobnosti našeho národa, se kterými diskutoval o otázkách víry a demokracie. Tímto způsobem se seznámil i s Přemyslem Pittrem a stal se na dva roky jeho blízkým spolupracovníkem. Po téměř deseti letech v dělnických profesích se v roce 1967 stal na dvacet let kazatelem Jednoty bratrské v Dobřívě u Rokycan. Od gymnazijních let byl literárně činný. Napsal řadu básnických sbírek, vlastní paměti Putování rosou a prachem a životopisné knihy o Přemyslu Pittrovi (Zvláštní člověk Přemysl Pitter) a biskupu Jednoty bratrské ThDr. Adolfu Ulrichovi (V uniformě a v taláru). Rovněž je autorem knihy esejů Přemítání nad labyrintem. Až do roku 1989 zůstal ve spojení s některými údy živé církve uvnitř Církve československé husitské. Od roku 1990 navázal na tyto kontakty a po morální rehabilitaci se angažuje především na poli literárním a kulturním. Po celý život mu byla oporou jeho manželka Jarmila. Životní orientaci vždy nacházel prostřednictvím své víry v Boha. Miroslav Matouš zemřel 1. dubna roku 2021 ve věku nedožitých sta let.
