Karel Matula

„Tam jsem přijel, aj přesně vím, 17. dubna 1947. Jsem tam [v Mníšku pod Brdy] byl až skoro přesně tři roky. Do třináctého na čtrnáctého dubna 1950. Kdy o půlnoci nás přepadlo policejní komando. Představené všecky odvezli do vězení a my jsme zůstali bezprizorní. A já jsem míval takovou službu. Že jsem každý den chodil nakupovat chleba. Tak jsem šel ten další den na faru. A říkal jsem panu faráři, co se stalo. Pan farář se jmenoval Šíma. Tož ten říkal: „Okamžitě všichni pryč.“ A zařídil nám během dvou dní, že všichni jsme přešli do Prahy do semináře. A tam nás ubytovali a měli jsme možnost tam dokončit každý svůj načatý ročník. My jsme byli coby privatisté studenti. Takže jsme vždycky na konci roku dělali za učivo toho dotyčného ročníku zkoušky. Takže osmnáctého června jsme všichni šli na zkoušku, byli jsme všichni úspěšní. To byla taková perla pro nás. Takové cukrlátko, že se to všem podařilo. Já jsem tenkrát končil sextu. A tak když jsme skončili, pozval si nás jednotlivé pan vicerektor. Podělil nás, já jsem dostal dvě tisícovky a potom jsme se rozešli. Gymnázium jsem potom dokončil v Brně na Antonínské.“

„K tomu došlo tak, že pan farář, páter Hanzl, si mě jednou pozval. Říkal: „Nechtěl bys studovat? Mohl bys ve Mníšku pod Brdy, tam jsou salesiáni.“ Tak počítal, že ze mně bude pan páter. No pochopitelně to bylo pro mě. A hned hrábl. Tak jsem tam šel. Tam jsem přijel zase březen, sedmnáctý březen. Ještě jednou se objevil ten sedmnáctý březen. Když jsem tam dojel, tak jsem sedmnáctého března začínal. A pak skoro na stejný den, to byl rok 1947. A skoro na stejný den v roce 1950 jsme spali. Najednou mě vzbudilo ostré světlo. Jsem si sedl. A ve dveřích stáli dva chlapi. „Ležet, nevstávat.“ Jeden byl SNB a druhý pásek na ruce. Tak jsem si lehl. To byla společná ložnice. A vedle našeho vchodu do naší ložnice byl vchod do ložnice pana Ratze. Páter Chudárek tam byl. Dobývali se: „Jménem zákona otevřte.“ Slyšel jsem, protože jsem byl druhý ode dveří. „Moment, obleču se.“ A ti: „Otevřte.“ Až se oblekl, otevřel. „Ve jménu zákona.“ Ten byl takový vtipálek: „Nemohli jste dojít ráno? Nebylo by to i pro vás lepší?“ Nevím už, co mu to řekli. A jak ho tak vedli, tak ještě slyším, jak říká: „Tak si připadám, jak v zahradě Getsemanské.“ A ten esenbák říká: „Kde to je? S kým se tam znáte?“ A ten u těch dveří říká: „Budem mět dost času, abych vám to pověděl.“ A tak jsem uviděl pátera Chudárka naposledy. Až potom za dalších dlouhých patnáct let.“