The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Matula (* 1928)

• narodil se 6. února 1928 v Uhřicích u Kyjova

• v březnu 1947 začal studovat teologii

• během studií byl v kontaktu s budoucími kardinály Štěpánem Trochtou a Josefem Beranem

• bohoslovecká léta přerušila Akce K namířená proti katolické církvi

• v roce 1952 složil maturitu

• poté vystudoval Vysokou škole chemicko-technologickou

• od 50. let působil jako gymnaziální profesor v Rýmařově a později v Bílovci

• jeho víra a přesvědčení bylo vedení školy trnem v oku

• v 90. letech se podílel na založení Církevního gymnázia Ostrava

• je otcem tří dcer: Hany, Vladimíry a Veroniky

• rok 2022 byl v penzi, žil v Želeticích

Majákem jeho života se stala víra, kterou zdědil zejména po své mamince. V devatenácti letech se rozhodl pro studium teologie na Ústavu pro pozdní kněžská povolání v Mníšku pod Brdy. Život v komunitě salesiánů však přerušila Akce K, jejímž cílem byla likvidace klášterů a celkové oslabení katolické církve. Místo kněze se z něj stal gymnaziální profesor. S cejchem katolického odchovance se však potýkal s řadou potíží.

Karel Matula se narodil 6. února 1928 v Uhřicích u Kyjova.  Početná rodina, ve které postupně vyrostlo dvanáct dětí, se musela kvůli hospodářské krizi uskromnit. V roce 1933 se přestěhovala do chudého domku v Násedlovicích v prostoru cihelny. Pilířem rodiny Matulové byla víra v Boha.

Tatínek František měl zkušenost z první světové války, kterou prožil na východní frontě. Později pracoval jako betonář a vedoucí staveb. Maminka Filoména kvůli početné rodině zůstávala v domácnosti, příležitostně si přivydělávala u sedláků během polních prací.

Do poklidného dětství zasáhla druhá světová válka, kdy se Násedlovice náhle ocitly v pohraničí Protektorátu Čechy a Morava. Nejvíce vzpomínek má Karel spojených se závěrečnou etapou konfliktu, kdy obcí procházela fronta. „U našeho domu jsme měli postavený bunkr. Ten ale obsadili esesáci, takže jsme se utíkali schovat do sklepa jedné rodiny v dědině.“ Karel odsud poslouchal ráži německých kulometů, který se náhle promíchal se zvuky jiných zbraní. „Tak jsem poznal, že už přitáhli Rusové. Ti Němce postupně zatlačili pryč. Tím pro nás válka skončila,“ vzpomíná Karel Matula na události z března 1945.

Hned od začátku školní docházky na sebe Karel Matula upozornil výrazným nadáním na učení. Se studiem na měšťance se musel rozloučit, protože rodina neměla peníze ani na zápis. Úřad práce vydal rozhodnutí, že se vyučí malířem pokojů a byl přidělen do Šardic. Jedna z pěších cest do učení se celoživotně podepsala na jeho zdraví. V podzimním lijáku dostal těžký zápal plic, který ho na dlouhou dobu vyřadil z učení a zanechal následky na celý život. Po prodělaném léčení a rekonvalescenci byl poslán do učení ke kamenosochaři Fišerovi ve Vracově. „Byl to ale vydřiduch. Pracoval jsem zadarmo 12 hodin denně a rodiče mi museli přispívat na stravu.“ A tak v roce 1946 přešel ke kamenosochaři Konečnému v sousedním Žarošicích. S mistrem, který byl nejen odborně na výši, ale i skvělý člověk, se podílel na terénní úpravě tamního katolického hřbitova nebo na dlážděné cestě k evangelické modlitebně. Pracoval s ním na překládce hřbitova v Násedlovicích, podílel se na opravách pomníků  či památníků v okolních obcí včetně Želetic. „Pro něj jsem nebyl učněm, ale partnerem,“ shrnuje.

V devatenácti se rozhodl pro studium teologie

V té době se Karel Matula začal zajímat o spolkový život ve své obci. Vstoupil do Československé strany lidové i do místní organizace Orla. Nadaného mladíka si všiml žarošický kněz František Hanzl a navrhl mu, že by mohl studovat teologii a stát se farářem. Karel Matula se tedy vydal na cestu do 260 kilometrů vzdáleného Mníšku pod Brdy, kde římskokatolická kongregace Salesiáni Dona Boska provozovala Ústav pro pozdní kněžská povolání. [1] Do studií vstoupil v březnu 1947.

Adepti kněžského povolání se soustředili ve vile Ave Maria, kterou v roce 1945 darovala salesiánům rodina továrníka a mecenáše místní farnosti Norberta Karla. [2] Salesiáni zde založili bohoslovecká studia pro mladé adepty kněžství. Tento ústav se ale po prázdninách 1946 přestěhoval do severočeského kláštera v Oseku, který opustili němečtí cisterciáci. Vila v Mníšku však nadále sloužila bohoslovcům.

Pro Karla Matulu se krásná vila tyčící nad zámeckým parkem stala na další tři roky pravým domovem. „Bylo nás tam přes dvacet bohoslovců. Spávali jsme ve společné ložnici v podkroví. V přízemí byla místnost pana ředitele, přijímací pokoj, ve kterém byly uložené ornáty, kalichy a podobně. Místnost s výklenkem složila jako kaple, ostatní místnosti jako učebny. Za domem byla obrovská zahrada s volejbalovým hřištěm. Hospodářskou místnost salesiáni přestavili na prostornou kuchyň s jídelnou a technickým zázemím.“

Z období studií si Karel Matula dobře vzpomíná na pátera Bedřicha Dombeka, který v ústavu od roku 1949 působil jako ředitel. Teologii i přes řadu potíží vystudoval během druhé světové války. Coby čerstvě vysvěcený katecheta založil mezi pražskými salesiány kapelu, se kterou vystoupil například na světovém Jamboree skautů v Paříži. Ve vedení kapely pokračoval i s bohoslovci v Mníšku pod Brdy. „Hráli jsme pro vlastní potěšení, občas i na pohřbech nebo oslavách. Já hrál na baskřídlovku.“ S komponováním a řízením sborů měl zkušenost také první ředitel ústavu páter František Vitásek.

Během studií se Karel Matula osobně setkal například s litoměřickým biskupem Štěpánem Trochtou nebo s pražským arcibiskupem Josefem Beranem. „Byl drobný, výška jen asi 160 cm, ovšem velký duchem.“

„Připadám si jak v zahradě Getzemanské,“ vtipkoval páter Chudárek během Akce K

V ústavu fungoval pravidelný režim. „Vstávali jsme o půl šesté. Nejprve jsme studovali, potom byla mše a v sedm hodin jsme snídali. Pak jsme dostali každý vlastní úkol,“ vzpomíná bývalý bohoslovec.

Represivní složky státu však tento řád bezprecedentně přerušily v noci ze 13. na 14. dubna 1950. „Spal jsem, když v tom mě vzbudilo ostré světlo. Posadil jsem se. Ve dveřích stáli dva chlapi. Jeden byl od SNB, druhý měl pásku na ruce. Slyšel jsem, jak buší na vedlejší ložnici, kde spal páter Chudárek. ‘Jménem zákona, otevřete!’ bušili mu na dveře. ‘To jste nemohli přijít ráno? Nebylo by to i pro vás lepší?’ ptal se rozespalý páter Chudárek. Když jej esenbáci odváděli chodbou, ještě stihl poznamenat, že si připadá jako v zahradě Getzemanské. Na to mu jeden esenbák neznalý základů katechismu odpověděl: ‘Kde to je? S kým se tam znáte?’ ‘Všeho do času, abych vám to pověděl,’ odpověděl páter Chudárek.“ Kromě něj esenbáci vyvedli v poutech i všechny ostatní duchovní představitele ústavu v Mníšku pod Brdy.

Oné noci represivní složky státu nezasahovaly jen tady. V rámci této takzvané Akce K, jejímž cílem byla likvidace klášterů a mužských řeholních řádů, došlo k zrušení 219 řeholních domů a internaci 2376 řeholníků. Cílem tohoto zásahu bylo oslabit a podrobit si katolickou církev jako takovou. Dalším důsledkem byly také obrovské škody na  kulturním dědictví národa. Mnohé klášterní stavby, které představovaly unikátní architektonické památky, byly vydány napospas chátrání či dokonce cíleně ničeny. Zmizela řada vzácných tisků a byl rozkraden cenný movitý majetek velké hodnoty.

Všichni byli hlídaní a museli těžce pracovat. Ale nevzpírali se

Bohoslovci z Mníšku pod Brdy se náhle ocitli v bezprizorní situaci. „Mým úkolem bylo chodit každý den do města na nákup. Dalšího dne ráno jsem místo do pekařství zamířil na místní faru, abych řekl, co se v noci stalo,“ líčí Karel Matula. Tamní páter Šíma mladíka vyslechl. „Řekl, že musíme okamžitě pryč. A ať se všichni sbalíme, že to zařídí.“ Církev se o bohoslovce z Mníšku skutečně  postarala. Během dvou dnů je převezla do pražského semináře, kde se připravili na složení zkoušky za dva ročníky na gymnáziu v Truhlářské ulici. Poslední dva roky studia Karel dokončil v Brně na gymnáziu na Antonínské ulici. Se studiem teologii se však musel rozloučit.

Během Akce K bylo internováno několik stovek duchovních. Řeholníci museli narukovat k vojenským jednotkám PTP, nastoupit do dělnických profesí, účastnit se převýchovných politických školení v marxismu-leninismu a zapojit se do civilního života. Duchovní službě se mohli věnovat pouze se státním souhlasem nebo tajně pod hrozbou věznění podle trestního zákona z roku 1950, jehož paragraf 173 o maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi  používali komunisté ke kontrole a represi církví.

Představení z Mníšku pod Brdy páter Bedřich Dombek a František Vitásek strávili následující léta v internaci v Želivě, páter Antonín Rochla sloužil u PTP. „Všichni byli hlídaní a museli těžce pracovat. Ale oni se nevzpírali. Stačilo jim, že drželi při sobě. Kdo do tebe kamenem, ty do něj chlebem – to byla mentalita salesiánů. Jejich způsob života tehdejší systém neuměl a nechtěl pochopit,“ vysvětluje Karel Matula.

Skvostnou vilu Ave Maria v Mníšku pod Brdy stát přeměnil na politickou odbornou školu. Od roku 1957 na dalších 30 let sloužila jako „domov přestárlých.“ V 80. letech objekt používali zaměstnanci místního státního statku.  Salesiáni ji získali zpět do rukou až po sametové revoluci a prodali ji manželům Knotkovým. Ti zdevastovanou nemovitost  zrekonstruovali a uvedli do původního stavu.

Byl jsem takový otloukánek, na kterém si ostatní přibrušovali své politické ostruhy

Karel Matula odmaturoval v roce 1952. Maturitní komise mu doporučila studium na Vysoké škole chemicko-technologické v Bratislavě. Studia dokončil dálkově v Pardubicích. K chemii si přibral biologii a po pěti letech se stal aprobovaným učitelem pro střední školy. Umístěnku dostal na gymnázium v Rýmařově. Cejch nedostudovaného bohoslovce mu však zůstal. „Když jsem si chtěl dodělat doktorát, ředitel mi řekl, že to není žádoucí. Byl jsem takový otloukánek, na kterém si ostatní přibrušovali své politické ostruhy.“ I přesto Karel Matula navázal ve škole dlouholeté přátelství s akademickým malířem Stanislavem Illem a jinými. V Rýmařově se setkal a spřátelil i s budoucím olomouckým arcibiskupem ThDr. Františkem Vaňákem.

V roce 1955 se Karel oženil a s manželkou Soňou založil rodinu. Nejdříve se narodila dcera Hana, o tři roky později mladší Vladimíra. Spokojené manželství skončilo tragickou událostí v roce 1970, kdy jeho manželka zemřela při autonehodě a on zůstal sám se dvěma malými dcerami.

Karel Matula se v té době kromě rodinného traumatu potýkal i s potížemi ve škole. Nástup tuhé normalizace se ve školství stejně jako jinde projevil ideologickými prověrkami a čistkami. Profesor Matula byl stále častěji předvoláván ke komisím. Pod pohrůžkami jej nutili, aby změnil své společenské názory a postoje. „Ředitel chtěl, abych vystoupil z víry. ‚To si myslíte, že bych pak byl jiný,‘ zeptal jsem se ho. Odpověděl mi, že by to aspoň navenek tolik nekřičelo. Jim zkrátka vadilo, že jsem nikdy neohnul hřbet a že jsem církevní odchovanec.“

Jakožto gymnaziální profesor dostal také nabídku ke vstupu do KSČ. „Ředitel mi říkal: ‚Soudruhu, já se vám divím. S vaším původem byste ještě udělal kariéru. Jste dělnický kádr.‘ Nevěděl jsem, co tím myslí.“ Až tehdy se Karel Matula dozvěděl, že jeho tatínek patřil k zakládajícím členům komunistické strany. Na svoji žádost ale vystoupil v roce 1953, když pochopil, že se ušlechtilá idea diametrálně liší od reality. „U nás doma se o tom nikdy před tím nemluvilo,“ dodává pamětník.

V roce 1981 se podruhé oženil. S manželkou se přestěhoval do Ostravy, kde se jim narodila dcera Veronika. Původně měl přislíbeno místo na ostravském gymnáziu, to se však ukázalo jako léčka všemocné KSČ, která mu dala na vědomí, že kvůli svému kádrovému profilu tam nemůže nastoupit. Práci nakonec získal na gymnáziu v Bílovci, kde učil do roku 1990.

Nezbývá, než mít i nadále oči otevřené

Během sametové revoluce bylo Karlu Matulovi 61 let. „Tenkrát jsem si připadal jako na jaře 1945, když padl nacismus. V ledasčem je stejný jako komunismus,“ říká Karel Matula, který byl v té době kooptován do komunální politiky. V řádných volbách 1990 však nekandidoval.

S pádem komunistického režimu se mu pojí vzpomínka na setkání s bývalým ředitelem školy v Rýmařově a jeho manželkou. „Setkali jsme se zkraje roku 1990. Ptal jsem se jich, co říkají na změnu poměrů. Paní ředitelová mi odpověděla, že je i dnes hrdá na to, že je komunistka. Podíval jsem se na ni, ale neřekl jsem jí na to nic. Jen jsem si v duchu řekl: chudero. Jeden je hrdý na zločiny svých soukmenovců, druhému nezbývá, než jej politovat.“

Karel Matula je s odstupem času přesvědčen, že komunismus se od nacismu liší jen názvem. „Je to uskutečňování stejných principů. Liší se jen nálepka. Jen se to nevědělo, tak si to lidé museli vyzkoušet a zažít. Doufám jen, že opět nevstanou nějací bojovníci a nebudou se snažit využít lidské hlouposti. Nezbývá, než mít oči otevřené.“

V roce 1990 přijal pozici místopředsedy odboru školství na magistrátu Ostravy Poruby. Společně s biskupem Václavem Malým zakládal Církevní gymnázium Ostrava, jehož zřizovatelem je arcibiskupství olomoucké.

Podílel se také na přípravě stavby nového kostela v Porubě. Pravou rukou mu byl Bedřich Dombek, bývalý ředitel Ústavu pro pozdní kněžská povolání v Mníšku pod Brdy. „Společně jsme hledali vhodné místo a pustili se do práce.“ Do příprav však zasáhla tragická událost. „Pátera Dombka přepadl nějaký darebák, chtěl od něj peníze. A protože páter Dombek u sebe nic neměl, tak mu ten člověk rozbil hlavu. Ošetřovali jej v ostravské nemocnici. Jen o pár pavilonů dál jsem ležel já po operaci páteře.“ Páter Dombek podlehl zranění 24. ledna 1992.  Realizaci kostela dokončil Matulův nástupce. Nový kostel sv. Cyrila a Metoděje byl nakonec v Porubě slavnostně vysvěcen v roce 1998.

Karel Matula byl roku 2022 již v penzi. Žil v Želeticích, kde se o něj starala jeho dcera Vladimíra. Za maják svého života považuje víru v Boha, ke které jej vedla především jeho maminka. „Jsem hrdý na to, že jsem nikdy nevybočil ze svých přesvědčení a nešlápl do nějakého marastu, za který bych se musel stydět.”

 

[1] KREJČÍ, Jan. Z historie farnosti sv. Václava v Mníšku pod Brdy. Online. Římskokatolická farnost Mníšek pod Brdy. 2024. Dostupné z: http://farnost.mnisek.cz/historie/mnisek-pod-brdy/. [cit. 2024-01-09].

[2] Vila Ave Maria sloužila salesiánům i důchodcům. Online. Zprávy z Mníšku. 2024. Dostupné z: https://www.zpravyzmnisku.cz/mistopis/vila-ave-maria-slouzila-salesianum-i-duchodcum-mnisecky-mistopis/. [cit. 2024-01-09].