František Maxera

* 1943

  • „My jsme pořád si dělali vtipy – nějaké máničky unesly letadlo do Mnichova. A jednou jako, to jeli za Knížákem, nebo to jel Knížák sám, a někdo přivezl dětem Němcovejm takový jako hračkový atrapy bubínkových revolverů, jako Coltů. A oni šli za řidičem a říkali: ‚Tuhle tramvaj unášíme do Mnichova.‘ A on zůstal z toho paf a říká: ‚Ale tam nevedou koleje!‘ Pak to pochopil, že si máničky dělají legraci. A rozesmáli se a celá tramvaj se řezala smíchy, takže to byl tenkrát v Praze módní vtip, co kdybychom unesli vltavský parník do Ameriky. Ale unést ne – co tam jet s nějakou mírovou misí. Dokonce jsem byl, že si vezmu s sebou jako manažer – jako zástupce paroplavební společnosti si vezmu s sebou pětistovku Fiat jako mojí kancelář. Byli jsme tenkrát mladí akcionisté a žvanili jsme a prostě z toho žvanění se Vendelínovi vyvinul potom nějaký předtext té Charty vůbec.“

  • „Zavolali na nás, já nevím, jestli z Kroměříže nebo odkud, nebo ze Zlína, rychlou jednotku policie, tam prostě na mě mířil frajer pistolí v pohotovostním pouzdře. To byla jenom taková… prostě dalo se tím střílet. A volal: ‚Ruky hore! Ruky hore!‘ Tak nás sebrali, odvezli nás.“ –„To vás tam pozatýkali přímo?“ – „Přímo na místě samém, ano.“ – „A šli jste do vazby.“ – „Napřed jsme jeli do Bystřice pod Hostýnem na policii, tam provedli předběžný výslech, a co jsme byli starší, jako Emil Hauptmann, byl myslím ještě o rok starší než já, Ivan Biel, Honza Škrabánek. Já měl třicet jedna let skoro. A tak nás odvezli do Kroměříže na záchytku, jako zkoumat alkohol. A já jsem měl kamarádku v Brně, nebo mám kamarádku v Brně, která tam studovala na psychiatra a byla tam na stáži. Studovala psychiatrii a byla tam na praxi nebo na stáži, jak se tomu říká u doktorů. A když slavila promoci, tak tam byl ten její šéf, přednosta toho oddělení, já už se nepamatuju, jak se jmenoval. A já tam, když nám tam sestřičky braly krev a tak jako dále, a dech a krev, tak jí říkám, jestli je pan přednosta a jmenoval jsem ho, doktora, jestli tady je. A ona se tak jako dívala: ‚A co s ním máte?‘ Já říkám: ‚My jsme známí, my se známe z promočního večírku.‘ Ona říkala: ‚On tady není.‘ A pak mi říká: ‚A víte, co s vámi je?‘ A já říkám: ‚Já vím, to jsou estébáci tady na chodbě. A zítra nás povezou do vazby asi.‘ Ona říká: ‚Tak víte co? Já vás dám na jednu cimru.‘“

  • „Mně říkali, jestli bych se neoholil. Já říkám: ‚Ne.‘ A oni říkají: ‚Co když vám to dáme rozkazem?‘ Říkám: ‚Tak na vás podám žalobu pro zohavení. Protože se jedná o násilnou změnu podoby a vy nemůžete změnit podobu, kterou mám ve vojenské knížce.‘ Takže vždycky zmlkli, oficíři, báli se toho zohavení. A když jsme tam nastoupili na přehlídku a měli jsme vítat Štrougala, tak říká tam major Rubáš, to bylo ještě předtím, než mě pak poslal do blázince: ‚Proč má ten chlap dole podbradník?‘ To je taková na brigadýrce… se to dá natáhnout a dává se to pod bradu. A on říkal: ‚Ne, on má plnovous.‘ – ‚Tak ho pošlete na marodku nebo do kuchyně.‘ Tak mě poslali do kuchyně, když přijel Štrougal, a potom, abych tam nepřekážel, protože kvůli němu bylo cvičení, tak mě poslali jako strážní obranu PRM – Pojízdné retranslační místo. My jsme tam měli rádio, dneska na to stačí mobil, to byl jeep, tedy ruský ZIL s radiovým zařízením. A pak za námi jela… ještě jsme tam měli V3Sku. A ti se tam víceméně flákali, pokuřovali a jedli svačiny a nudili se. Ti radisti mi říkají: ‚Hele, Maxera, kdyby tam někdo zvonil, tak to zvedni.‘ A šli chrápat do V3Sky. Já jsem to tedy zvednul a tam říká: ‚Tady Štrougal.‘ A já myslel, že si ze mě někdo dělá legraci. Já jsem toho Štrougala ani nerealizoval, mě strčili do kuchyně, pak jsme jeli pryč, aby mě Štrougal neviděl. A on spal… v Kaplici byla jako naše rota a vedle toho byla pohraniční rozvědka na Linec. To stejné bylo ve Znojmě na Vídeň nebo v Hodoníně, co měli ty různé rozvědčíky. Taky jsme tam zažili, že třeba jsme jeli strážit nějaký přechod a přijela fajnová… Pod tím ezochem, pod tím železným opevněním, pod elektrickým vedením byly podkopy a občas přicházel někdo, komu dýchali v Rakousku na záda, a prošel. Takže třeba taková fešná madam, paleto kožíšek, podpatky, procházela podchodem do blat pohraniční stráže. (…) A teď mi rádio říká: ‚Tady Štrougal.‘ Já říkám: ‚Co, ty seš Štrougal?“ A on říká: ‚Já jsem Štrougal.‘ A já mu říkal: ‚Když seš Štrougal, tak si vyliž prdel.‘ A zavěsil jsem to.“

  • Full recordings
  • 1

    Vídeň, 27.02.2017

    (audio)
    duration: 42:10
  • 2

    Vídeň, 27.02.2017

    (audio)
    duration: 02:03:04
Full recordings are available only for logged users.

Nechodili jsme se po vsi chlubit, že nám komunisti pověsili strejce

Portrét detail
Portrét detail
photo: sbírka Post Bellum

František Maxera se narodil 3. prosince 1943 v Jiřicích na Moravě. Během kolektivizace byla jeho širší rodina připravena o majetek, jeden ze strýců z otcovy strany byl popraven, druhý léta vězněn. Z kádrových důvodů nemohl studovat na vysoké škole, přijali jej však na uměleckoprůmyslovou školu v Brně. V šedesátých letech působil v dílně Ústředí uměleckých řemesel Praha v Kunštátě, jako keramik realizoval řadu veřejných zakázek, věnoval se i volné tvorbě. V roce 1966 poprvé samostatně vystavoval v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Brně. Na počátku sedmdesátých let byl zatčen v souvislosti s letákovou akcí rodiny Šabatových, poté přesídlil do Jiřic, kde provozoval vlastní dílnu. Pohyboval se v brněnských a pražských intelektuálních kruzích i v undergroundu, pomáhal s organizací koncertů skupiny Plastic People of the Universe. Roku 1975 byl odsouzen za pobuřování a držen ve věznici v Plzni-Borech, jeho případ však vyvolal mezinárodní ohlas, takže jej Gustáv Husák ještě téhož roku zahrnul do prezidentské amnestie. Jako jeden z prvních signatářů Charty 77 se stal terčem policejní a úřední šikany. V roce 1978 byl vyhnán do Rakouska, kde provozuje keramickou dílnu v obci Alberndorf im Pulkautal.