The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

poručík Petr Mayer (* 1919)

•  narozen 1. června 1919 v Olomouci, židovského původu

•  dětství prožil v Mikulově, kde navštěvoval českou měšťanku, pak německé gymnázium a české reálné gymnázium v Břeclavi

•  začal studovat na Vysoké škole zemědělské, z rasových důvodů vyloučen

•  podzim 1940 ilegální emigrace do Palestiny

•  na potopené lodi Patria, 260 mrtvých

•  trosečníci převezeni do internačního táboru Atlith, potom práce liftboy v hotelu

•  17. března 1942 v Palestině mobilizace československých státních příslušníků, příslušník Československého 200. lehkého protiletadlového pluku - Východní

• bojoval u Haify, u Air Aden, obléhání Dunkerque

•  1945 návrat do Československa s armádou generála Pattona

•  po válce práce v ČTK, v ČK Sokolovo, Telepres, pedagogické nakladatelství, Chemoprojekt

•  rodiče zemřeli v Osvětimi

•  poručík, několik vyznamenání

•  napsal memoáry „Z protektorátu do osvobozené vlasti“ a „Deník uprchlíka“

Dětství

Petr Mayer se narodil 1. června 1919 v Olomouci. Dětství prožil v Mikulově, kde navštěvoval také školu. Tatínek byl ve městě okresním lékařem. Nejdříve chodil do české měšťanky, pak přešel do německého gymnázia, ale protože neuměl dost dobře německy, dojížděl pak raději do českého reálného gymnázia v Břeclavi.

Pan Mayer začal studovat na Vysoké škole zemědělské, ale z rasových důvodů mu nebylo umožněno ve studiích pokračovat. Začal se tedy připravovat na emigraci do Palestiny a ve volných chvílích se spolu s maminkou učil cukrařině. Když byl Mikulov okupovaný Němci, bydlela rodina v Brně, kde měl tatínek svou lékařskou praxi, ale pak musel z rasových důvodů odejít do důchodu. Mayerovi se přestěhovali do Prahy a tady zůstali až do doby, kdy Petr odjel do Palestiny. Rodiče zůstali v Československu.

Emigrace do Palestiny a potopení lodi Patria

Cesta do emigrace začala 3. září 1940. Organizátorem byla Mandlerova vystěhovalecká kancelář, sídlící v Lützowě ulici, dnešní Politických vězňů v Praze. Nejprve se jelo vlakem do Vídně a pak lodí Melk Dunajské paroplavební společnosti až do Tulcey v Rumunsku. Toto byl poslední nacisty povolený transport do Palestiny. Nadále skupina plula pod panamskou vlajkou, jakoby do Šanghaje. Na lodi bylo 724 emigrantů. Pasažéři u sebe měli jen to nejnutnější.

Na lodi se utvořila skupina bývalých československých důstojníků, kteří byli odhodláni připojit se k boji na spojeneckém území. 26. října 1940 přistála loď v Heraklionu na Krétě a zde byla připravena pošta z domova. Konala se zde také oslava 28. října. Loď však pokračovala ve své cestě: „Na lodi Milos jsme jeli až ke břehům Palestiny. Hlídkový člun britské policie nás delegoval do Haify. 11. listopadu 1940 nás přivítal na lodi Milos zpravodajský důstojník major Petr Hájíček a přislíbil, že skupina bude brzy propuštěna na pevninu.“ Byly tam ještě další lodě s uprchlíky z Československa (např. Helios, Uranos…). Britské úřady v Haifě ale odmítly posádce lodi povolit vystoupení na pevninu. Uprchlíci byli přemístění na parník Patria.

Dlouhodobá cesta na malém prostoru lodi, absence soukromí, strádání a nejistota v otázce budoucnosti, to vše bylo nesmírně náročné pro všechny pasažéry. Vznikaly zde rozbroje, ale i přátelství. I pan Mayer měl na lodi své kamarády: „S jedním z nich, tehdy se jmenoval Freimud, nyní Volný, jsem trvale ve styku. Dále se stýkám s Marcelem Sukem a s dívenkami, sestrami Pfefercornovými, z nichž jedna, Hana, přežila a přejmenovala se na Pavlů. A také vedoucí české vojenské skupiny ing. Emil Grégr. Roku 2000 byl povýšen in memoriam na generála. Byl to otec někdejšího ministra Grégra.“ Na lodi ale vznikaly i pře a rozbroje: „Na lodi bylo dost nedorozumění a sporů vyvolaných nedostatkem místa na palubě, nervozitou, dlouhého trvání cesty z Prahy do Haify i hladem.“ Jeho manželka paní Libuše k tomu dodává: „Byli na lodi jeden vedle druhýho, ani v noci nemohli pořádně spát. Došlo tam i k úmrtí, což byla velmi smutná událost, kdy pohřbívali jednoho pána. Kdekoliv ta loď zastavila a chtěli potraviny, tak za to něco chtěli – zlaté prsteny, řetízky a cokoliv emigranti měli, tak to sesbírali, aby dostali uhlí nebo nějaké potraviny nebo vodu. Navíc pasažéři během cesty zjistili, že neví, kde skončí. Tušili, že do Šanghaje, kam měli původně jet, už nedorazí v žádném případě. Nějaký čas pluli i pod panamskou vlajkou.[…] Pak došlo k tomu výbuchu na lodi Patria. Nikdo z lidí, kteří připravovali ten výbuch, nepočítal s tím, že se ta loď tak rychle..., že bude během pár minut pryč.“

Dokonce se na lodi mezi pasažéry „šířily zvěsti, že budeme deportováni do Austrálie. Několik mládenců v noci z Patrie uprchlo. Pak nám bylo zase sděleno, že vysoký britský komisař McMikel rozhodl, že zde nemůžeme zůstat a že budeme deportováni na ostrov Mauricius v Indickém oceáně. My jsme proti tomu protestovali.“ Ale pak někdo vpašoval na Patrii nálož. Aby uprchlíci nebyli posláni pryč, rozhodla se židovská organizace Hagana loď poškodit. Na lodi došlo k mohutnému výbuchu. „Kritická situace nastala 25. listopadu 1940, kdy se loď v 9:15 najednou zakymácela. Napřed jsme se domnívali, že jde o letecký poplach nebo o torpédo nebo něco podobného, protože kolem začala lítat policie. Loď se potápěla a oni křičeli ,Go in! Go in!‘ Pak začali zase řvát ,Go out! Go out!‘ A já se ještě zeptal anglických policistů, když už se loď potápěla, zdali mám skutečně slézat bok lodi a zachránit se v moři. Křičeli na mě: ,Yes! Go in!!!‘ Byl jsem velice slušně vychovaný, takže jsem se všechno vždycky ptal. Až moc slušnej sem byl… Česky se tomu říká blbej.“

Loď byla poškozena mnohem více, než Hagana předpokládala, a mnoho lidí se utopilo. Nepřežily především ženy a děti, které byly přednostně ubytovány v kabinách v podpalubí, odkud se nedalo malými okénky utéct. Katastrofě podlehlo celkem asi 260 osob. Angličané pak podle mezinárodních dohod museli zbylým trosečníkům poskytnout azyl. Po neštěstí neměl pan Mayer, stejně jako zbytek pasažérů, vůbec nic: „Já zůstal jenom v pyžamových kalhotách a kabátku, všechno ostatní zůstalo pohřbeno ve vraku Patrie. Byl jsem rád, že rodiče zůstali doma a nemuseli to podstoupit.“

V internačním táboře

Na pobyt v Palestině se pan Mayer rozpomíná jen těžce, mnohé jeho informace ale doplňuje jeho žena. „Palestina… Ono to není tak jednoduché si vzpomenout po šedesáti nebo kolika letech.“

Posádka potopené lodi byla převezena do internačního táboru Atlith. Cesta z Československa do Haify v Palestině trvala tedy 85 dní. „V internačním táboře se s námi velmi slušně zacházelo. Dali nám erární úbory, prádlo, čepice, boty, protože my jsme neměli vůbec nic. 7. března jsme v táboře vzpomněli výročí narození prezidenta Masaryka. V táboře bylo i jinak celkem veselo. Hrál se fotbal. Hlavně se však vyšetřovala příčina potopení lodi Patria. Zjistilo se, že to byla sabotáž s cílem, abychom nemohli být odvezeni na ostrov Mauricius a zůstali v Palestině.“ V táboře byl pan Mayer deset měsíců, tedy do 28. září roku 1941. V den propuštění z Atlithu to bylo přesně 389 dní od odjezdu z Prahy.

Vstup do československé armády

Po odchodu z tábora si musel pan Mayer hledat zaměstnání: „Začal jsem pracovat v hotelu Savoy v Haifě jako liftboy. Plat jsem měl malý, ale vydělával jsem si hlavně tuzéry.“ 17. března 1942 byla v Palestině vyhlášena mobilizace československých státních příslušníků. Pan Mayer říká: „Samozřejmě jsem se ihned přihlásil u Československého generálního konzulátu v Jeruzalémě. Při odvodu 9. května 1942 jsem byl uznán ,schopen bez vady.‘ Vojenskou službu jsem nastoupil 5. července jako příslušník 200. lehkého protiletadlového pluku – Východního.“ Po krátkém výcviku byla rota pověřena protivzdušnou obranou Haify a důležitého ropovodu. Tehdy byl pan Mayer raněn při autonehodě blízko Jericha. Když se vyléčil, byla jeho jednotka nasazena od února 1943 do konce června na obranu letiště Air Aden, severně od přístavu Tobruk.

Na jaře 1943 dostal také pan Mayer jediný dopis od rodičů, kterým se podařilo poslat ho přes Červený kříž. Psali, že odjíždějí neznámo kam. „Pak už jsem o nich neslyšel.“ Zanedlouho zemřeli v Osvětimi.

Po dokončení úkolů u Tobruku se jednotka přesunula do Anglie: „5. července 1943 jsme se s dalšími 1125 vojáky v Suezském přístavu nalodili na parník Mauretania a po plavbě kolem celé Afriky, s třídenním volnem a vycházkami v Kapském městě, jsme 11. srpna přistáli v anglickém Liverpoolu. V Anglii se konala přehlídka a poté byl pluk prezidentem Benešem rozpuštěn a jeho příslušníci začleněni do různých útvarů Československé samostatné obrněné brigády, která po spojenecké invazi do Normandie v červnu 1944 od 8. října 1944 spolu s dalšími spojeneckými jednotkami obléhala 12 000 německých vojáků odříznutých v přístavu Dunkerque od německých ustupujících armád.“

Obléhání Dunkerque

Přímo s nepřítelem se zde pan Mayer nikdy nesetkal, protože jeho úkolem byla protivzdušná obrana. Čechoslováci zde velkolepě oslavili 28. říjen: „Naše největší vystoupení u Dunkerque bylo 28. října 1944 na oslavu našeho státního svátku. Oslavili jsme ho formou pro nás nejvhodnější, tudíž překvapit nic netušící nepřátelské jednotky, způsobit jim citelné škody a zmocnit se co největšího počtu zajatců. Tím jsme jim chtěli připomenout, že máme náš největší svátek. Již večer 27. října jsme byli seznámeni s našimi úkoly a s plánovaným průběhem chystaného útoku. Mně a několika mým kamarádům bylo uloženo 28. října od čtyř hodin ráno připravit a zamaskovat dělo a v šest hodin ráno zahájit dělostřeleckou palbu a zajistit kouřovou clonu ke krytí útoku naší pěchoty. Tento plán se zdařil na 100 procent. Naši chlapci překvapili nic netušící Němce. Němci byli velmi překvapeni. Vybíhali ven v pyžamech.“

Bohužel další útoky už nebyly tak úspěšné, ztratil se moment překvapení (Akce byla předem vyzrazena. Pan Mayer k tomu říká: „Naši kluci vykecali ženským v blízké vesnici, že příští den budeme útočit, a Němci se to dozvěděli.“), a vyžádaly si i značné vlastní ztráty. Německá jednotka nakonec kapitulovala. Spojenci získali válečný materiál a dokonce tři ponorky. Nad Dunkerque zavlála československá a britská vlajka.

Poté se pan Mayer spolu s jednotkou vrátil do Anglie. Přijetí místními obyvateli bylo prý nadmíru přátelské: „Musím říct, že nás, československé vojáky, přijímali mimořádně laskavě. Všude nás zvali do rodin. Tak trochu jsme měli pocit, že tak chtějí splatit svůj dluh, že předtím Československo zradili a opustili.“ Také vztahy v jednotce považuje pan Mayer za velmi přátelské. Nepamatuje se na nějaké spory. Rasové rozdíly podle něj nehrály sebemenší roli.

Návrat do Československa

V roce 1945 skončila válka a pan Mayer se chtěl co nejrychleji vrátit zpět do Československa. V Paříži se připojil k armádě generála Pattona a s ní jeli do Chebu, kde vztyčili československou vlajku. Chtěli jít na pomoc povstání v Praze, nebylo jim to ale umožněno: „Rozhlas volal česky, anglicky, rusky, francouzsky… Prostě volali o pomoc. Několik tanků jelo do Rokycan z již osvobozené Plzně. O mnoho dál se ale nedostali, protože tam byla demarkační čára. Museli se obrátit, protože to bylo dohodnutý. V Praze zavládlo velké zklamání, protože rádio hlásilo, že Američani už jedou od západu. Ale oni jet nemohli. Generál Patton dokonce posílal nějakou depeši prezidentu Rooseveltovi, to také nepomohlo. Když přijela západní armáda do Prahy desátého, když už směli, tak na ně lidi plivali a říkali: ,Teď už vás nepotřebujem! Už jsme osvobozený!‘ Oni za to nemohli, protože komu se podařilo za války utéct do zahraničí a dostat se do československé armády, tak si většinou nemohl vybrat, jestli ho potom pošlou na východ nebo na západ. To byla věc velení a nikdo nevěděl, kam ho pošlou.“

Po válce

„Návrat do vlasti pro mě byl smutnej, protože rodiče byli už mrtví.“ Nejbližší příbuzná, která panu Mayerovi zůstala, byla vdova po jeho strýci. U ní v Praze nějaký čas žil. V armádě zůstat nechtěl, hledal si tedy jiné zaměstnání. Začal učit v jazykové škole anglický jazyk a pak nastoupil do ČTK jako redaktor. „Odtud mě v padesátém roce vyhodili. Musel jsem jít do fabriky, kde jsem dělal u soustruhu, abych se sblížil s pracujícím lidem. Následně umístěn do továrny, kde jsem ovšem lámal rekordy ve výrobě zmetků, neb já o mnoho lépe vládl perem.“ (ČK Sokolovo) Po půl roce se začal věnovat zaměstnání, kterému se věnoval celý život, novinařině. Od 1. června 1951 pracoval v mezinárodní tiskové kanceláři Telepresu, kde zůstal tři čtvrtě roku. „Jednoho dne kancelář zavřeli. Všechno jsme museli nechat ležet… i příbory! A na nic jsme nesměli sáhnout. Přišli dva chlapy s obrovským svazkem klíčů. Všichni jsme museli odevzdat klíče od kanceláře.“ Pak pracoval v pedagogickém nakladatelství a v Chemoprojektu. Jeho manželka to shrnuje slovy: „Perzekuce? To my jsme si užili svý.“ V roce 1951 se oženil s paní Libuší.

Pan Mayer zůstal celou válku vojínem, až po návratu do vlasti byl povýšen na poručíka. Získal několik vyznamenání, která podle jeho slov „dnes už nemají žádnou cenu, leda tím někoho můžu praštit po hlavě.“ Mimo jiné má i pamětní medaili z roku 1956 od Čínské lidové republiky za „pomoc při výstavbě socialistické republiky.“

Poselství

„Přál bych si, aby i budoucí generace hájily samostatnost republiky a svobodu.“

„O existenci koncentračních táborů jsme věděli, ale nevěděli jsme, že je to tak krutý,“ říká paní Mayerová.

Pan Mayer sepsal své vzpomínky ve spisu „Z protektorátu do osvobozené vlasti“ a „Deník uprchlíka“, které podrobně a vtipně popisují veteránův osud.

Nahrané vyprávění provází zajímavými poznámkami paní Libuše Mayerová, která jak on sám říká „si pamatuje všechno.“ Paní Libuše připojuje ještě hodnocení generála Klapálka: „To byl takovej otec těch vojáků, ale těch západních. Stýkal se s nima do roku 1991 a pak krátce na to zemřel.“