„Kritická situace nastala 25. listopadu 1940, kdy se loď v 9:15 najednou zakymácela. Napřed jsme se domnívali, že jde o letecký poplach nebo o torpédo nebo něco podobného, protože kolem začala lítat policie. Loď se potápěla a oni křičeli ,Go in! Go in!‘ Pak začali zase řvát ,Go out! Go out!‘. A já se ještě zeptal anglických policistů, když už se loď potápěla, zdali mám skutečně slézat bok lodi a zachránit se v moři. Křičeli na mě: ,Yes! Go in!!!‘ Byl jsem velice slušně vychovaný, takže jsem se na všechno vždycky ptal. Až moc slušnej sem byl… Česky se tomu říká blbej.“
„5. července 1943 jsem se s dalšími 1125 vojáky v Suezském přístavu nalodil na parník Mauretania a po plavbě kolem celé Afriky, s třídenním volnem a vycházkami v Kapském městě, jsme 11. srpna přistáli v anglickém Liverpoolu. V Anglii se konala přehlídka a poté byl pluk prezidentem Benešem rozpuštěn a jeho příslušníci začleněni do různých útvarů Československé samostatné obrněné brigády, která po spojenecké invazi do Normandie v červnu 1944 spolu s dalšími spojeneckými jednotkami obléhala 12 000 německých vojáků odříznutých v přístavu Dunkerque od německých ustupujících armád.“
„Na lodi Milos jsme jeli až ke břehům Palestiny. Hlídkový člun britské policie nás delegoval do Haify. 11. listopadu 1940 nás přivítal na lodi Milos zpravodajský důstojník major Petr Hájíček a přislíbil, že skupina bude brzy propuštěna na pevninu. Ale na lodi se mezi pasažéry šířily zvěsti, že budeme deportováni do Austrálie. Několik mládenců v noci z Patrie uprchlo. Pak nám bylo zase sděleno, že vysoký britský komisař McMikel rozhodl, že zde nemůžeme zůstat a že budeme deportováni na ostrov Mauricius v Indickém oceáně. My jsme proti tomu protestovali.“
„V internačním táboře se s námi velmi slušně zacházelo. Dali nám erární úbory, prádlo, čepice, boty, protože my jsme neměli vůbec nic. 7. března jsme v táboře vzpomněli výročí narození prezidenta Masaryka. V táboře bylo i jinak celkem veselo. Hrál se třeba fotbal. Hlavně se však vyšetřovala příčina potopení lodi Patria. Zjistilo se, že to byla sabotáž s cílem znemožnit, abychom byli odvezeni na ostrov Mauricius a zůstali v Palestině.“
„17. března 1942 byla v Palestině vyhlášena mobilizace československých státních příslušníků. Tak jsem se samozřejmě ihned přihlásil u Československého generálního konzulátu v Jeruzalémě. Při odvodu 9. května 1942 jsem byl uznán ,schopen bez vady.‘ Vojenskou službu jsem nastoupil 5. července jako příslušník 200. lehkého protiletadlového pluku - Východního. Po krátkém výcviku byla má jednotka pověřena protivzdušnou obranou Haify a pak důležitého ropovodu. Tehdy jsem byl raněn při autonehodě blízko Jericha. Když jsem se vyléčil, byla jsem nasazen od února 1943 do konce června stejného roku na obranu letiště Air Aden, severně od přístavu Tobruk."
Petr Mayer se narodil 1. června 1919 v Olomouci. Dětství prožil v Mikulově, kde navštěvoval českou měštanku, pak přešel do německého gymnázia a nakonec do českého reálného gymnázia v Břeclavi. Začal studovat na Vysoké škole zemědělské, ale z rasových důvodů byl vyloučen. V září 1940 ilegálně emigroval do Palestiny, byl na potopené lodi Patria, kde zemřelo asi 260 osob. Angličané pak podle mezinárodních dohod museli trosečníkům poskytnout azyl. Pasažéři byli převezeni do internačního táboru Atlith. V táboře byl pan Mayer deset měsíců, po propuštění pracoval jako liftboy v hotelu. 17. března 1942 byla v Palestině vyhlášena mobilizace československých státních příslušníků a pan Mayer nastoupil službu jako příslušník Československého 200. lehkého protiletadlového pluku - Východní. Rota byla pověřena protivzdušnou obranou Haify a pak důležitého ropovodu, od února 1943 do konce června na obranu letiště Air Aden, severně od přístavu Tobruk. Poté se jednotka přesunula do Anglie a účastnila se obléhání Dunkerque. Pan Mayer se vrátil do Československa s armádou generála Pattona. Většina příbuzných zahynula v koncentračním táboře. Po válce pracoval v ČTK, Telepresu, v pedagogickém nakladatelství a Chemoprojektu. Napsal memoáry „Z protektorátu do osvobozené vlasti” a „Deník uprchlíka.”
