The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tomáš Mazal (* 1956)

• narodil se 22. března 1956 v Praze na Vinohradech

• jako dítě zažil invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968

• od mládí se pohyboval v prostředí pražského undergroundu

• natáčel nezávislé filmy, pořádal bytové filmové festivaly

• autor a vydavatel samizdatových titulů

• díky práci v podniku Kancelářské stroje mohl rozmnožovat některá samizdatová periodika

• po sametové revoluci se seznámil se spisovatelem Bohumilem Hrabalem a stal se jeho neformálním sekretářem a hlavním životopiscem

• pracoval ve firmě Julius Meinl od počátku do konce jejího působení v České republice

Průmyslovka nebyla jeho vysněnou školou. A tak místo do výuky chodil radši do hospod. Mladistvým na počátku sedmdesátých let 20. století nalévali zpravidla jen v knajpách, kde hospodští nic neřešili. A v takových podnicích se scházeli i „androši“. Tehdy se jim říkalo máničky nebo vlasatci. Svět staroměstských a malostranských hospod se hemžil písničkáři, básníky a spisovateli. Tyto podněty zapůsobily na mladého Tomáše Mazala natolik, že se začal věnovat vlastní tvorbě a posléze založil i samizdatové nakladatelství. Kromě literatury se věnoval také nezávislé filmařině. V několika jeho filmech hrál hlavní roli Egon Bondy. Posléze se svým kamarádem Čarodějem OZ, tedy Lubomírem Drožděm, začali pořádat bytové filmové festivaly. 

Dětství na pražských Vinohradech

Tomáš Mazal se narodil 22. března 1956 v Praze na Vinohradech jako syn bankovního úředníka Jaromíra Mazala a vychovatelky v mateřské škole Jany Mazalové, rozené Havránkové; má o osm let staršího bratra. 

Pamětníkův otec na přelomu padesátých a šedesátých let odmítl vstoupit do komunistické strany. Z banky byl vyhozen a pracoval jako stavební dělník, později úředník.  Matka pracovala v mateřské škole s nepřetržitým provozem, kam chodily zejména děti diplomatů a agentů ze spřátelených republik tehdejšího Československa.

Do první třídy na Základní devítileté škole na Čapajevově náměstí v Praze nastoupil v roce 1962. V první školní den už se s maminkou chystali k odchodu, když v tu chvíli zazvonily dvě pionýrky, které Tomáše Mazala přišly jako „prvňáčka uvést do života“. „Já byl úplně zoufalý. Těšil jsem se, že půjdu s maminkou za ruku, a teď tam dvě holky v modrých košilích se šátky. A já měl pocit, že mě unesou, že mě naloží do auta, někam mě odvezou a tam mi něco udělají.“

Exoti seděli na tancích a jedli

V roce 1968 mu bylo dvanáct let. Léto trávil na třítýdenním pionýrském táboře v jihočeské Předboři. Při pravidelné ranní cestě pro mléko, kterou měly na starosti vždy dvojice táborníků, pamětníka s jeho kamarádem potkala starší žena s tím, že tu jsou Rusové, bude válka a musí se schovat do lesů. Kárku s nákladem tedy nechali, kde byla, a utíkali zpátky do tábora. 

Cestou od autobusu po návratu do Prahy už s rodiči viděl invazní vojska na vlastní oči: „Jeli jsme přes Karlín a tam v parku Rusové. Připadali mi jako exoti nebo zvířata, taková zoologická zahrada. První dojem jsem měl podobný, jaký popisuje Škvorecký ve Zbabělcích: pach stepi. Ti exoti seděli na tancích a něco tam jedli.“

V dalších dnech se nechal unést všeobecnou atmosférou vzedmutí národa, sbíral plakáty a měl pocit odboje. „Pak si pamatuju, jak to skončilo fiaskem 21. srpna 1969. V trafice poté měli ve formátu Rudého práva noviny, kde byla fotka mladého kluka, který hází po tanku kámen, a nad tím nápis velkými písmeny: ‚Neprošli.‘ A říkal jsem si: Už to skončilo.“

Svět hospod

Po konci povinné školní docházky se pamětník přes známé dostal na Střední průmyslovou školu v pražské Masné ulici. Ve třídě nebyli výjimkou studenti, kteří o obor strojírenství nejevili žádný zájem, chtěli jen odmaturovat. Tak Tomáše Mazala přes kratší intermezzo u trampů pohltil svět staroměstských a hlavně malostranských hospod, kde se v té době scházeli hlavně takzvaní vlasatci či máničky.

„Tím jsem se dostal do jakéhosi ghetta. Všechno ostatní jsme vytěsnili. Takzvaná normalizace se nás netýkala,“ vysvětluje Tomáš Mazal. Fascinovalo ho, že přišel do hospody a tu mu někdo půjčil nějaké básničky, tamten něco psal. „Já jsem nepotřeboval nějakého Husáka. Husák seděl na Hradě, pár metrů od nás. A to mi přišlo absurdní,“ vypráví. 

Přišla setkávání a později přátelství s písničkáři Jaroslavem Hutkou či Vlastou Třešňákem. Poznal osobně Milana Kocha či Egona Bondyho. Později si s kamarády půjčovali Plastiky či DG 307 na mnohokrát ohraných páskách.

První kniha o Hutkovi

V letech 1975–1977 vykonával povinnou vojenskou službu. Protože měl maturitu, první rok strávil na důstojnické škole v Olomouci. Odmítl však vstoupit do SSM, a tak byl na druhý rok převelen do Seredi. Dle jeho vzpomínek tam byli tehdejším žargonem problémoví mladíci. „Celá vojna byla totální absurdní nesmysl. Kdyby měla armáda, jakou jsem zažil, někde válčit, tak se všechno sesype první den,“ hodnotí pamětník svou zkušenost, zejména s často opilými důstojníky.

V půlce roku 1977 opustil vojnu a pár měsíců se živil jako kulisák Divadla na Vinohradech. Poté dlouhodobě zakotvil v podniku Kancelářské stroje, který se zabýval opravami psacích strojů, kalkulaček, ale také kopírek. Jakožto normovač neměl příliš reálné práce, a věnoval se tak v pracovní době tvorbě a rozmnožování samizdatů, ale i natáčení nezávislých filmů.

První kniha Tomáše Mazala se věnovala písničkáři Jaroslavu Hutkovi, členovi sdružení Šafrán. Během práce na ní hudebník emigroval. O počátcích Hutkovy kariéry se tak Tomáš Mazal dozvídal díky zakládajícímu členovi sdružení Šafrán Vladimíru Veitovi. Životopisná kniha vyšla v soukromém vydání v roce 1982, měla formát A5 a existovala asi v pěti kopiích. Obsahovala i řadu unikátních fotografií. Podobně, ale i na základě Třešňákových dopisů, které posílal do Československa, vznikla kniha také o tomto písničkáři.

StB a Kancelářské stroje

Kromě toho byl v podniku Kancelářské stroje, který se zabýval zejména opravou psacích strojů, spojkou pro různé lidi v undergroundu, kterým při domácích prohlídkách StB lehce poškodila psací stroj, aby dokázala vystopovat, kdo jaký text napsal. „Těch strojů bylo hodně. Ani jsem nechtěl vědět, od koho jsou. Vždycky přišel někdo do vrátnice: ‚Hele, máš tady zase psací stroj,‘“ vzpomíná Tomáš Mazal. S opravářem, kterému na začátku své kariéry v podniku dělal normovače, se spřátelil. „Tak jsem panu Mášovi koupil flašku rumu a on to dal do pořádku,“ popisuje, jak se o psací stroje postaral.

Zhruba do poloviny osmdesátých let se tiskoviny, kromě klasického tisku, který nebyl pro soukromé účely přístupný, rozmnožovaly pouze přepisováním na psacích strojích. Dalo se udělat pár kopií s pomocí kopíráku a průklepových papírů. Tak se ale jedna strana dala rozmnožit zhruba na pět kopií. Tomáš Mazal měl díky své práci přístup i k tehdejším nejnovějším technickým prostředkům – kopírkám. První kopírovací stroje se objevily kolem poloviny osmdesátých let 20. století.  Byly oproti dnešním modelům mnohem větší a nepoměrně dražší. Kopírování pro soukromé účely v té době taktéž vůbec neexistovalo.

Vydávání knih v pracovní době

Mezi blízké přátele Tomáše Mazala patřila i výrazná postava české samizdatové scény osmdesátých let Lubomír Drožď, známý zejména pod pseudonymem Čaroděj OZ. „To byl jeden z mých nejlepších blízkých kamarádů, se kterým jsem se znal od roku 1977. Tenkrát si říkal ještě LŠD,“ vypráví pamětník. „Byl to pravý hipík. On nedokončil střední školu, protože by musel maturovat z ruštiny, tak se na to vykašlal. Pak se seznámil s dívkou Pigi, Irenou Gosmanovou, a záhy se odstěhoval z Prahy,“ dokresluje přítelův osud.

I poté, co se Lubomír Drožď přestěhoval do Ždírce u Dubí, se s pamětníkem navštěvovali a spolupracovali. „To pro nás byla oáza, úplně jiný svět. Vždycky jsem odtamtud přijel do Prahy úplně vyléčený,“ vzpomíná pamětník na Ždírec. V zaměstnání rozmnožoval Čarodějovy časopisy Opium pro lid, Jen pro blázny a Sado-maso. Sám do nich přispíval pod pseudonymem Zdenička Spruzená.

Svou pozici v podniku využil Tomáš Mazal i pro založení nakladatelství Dämmerung Werlag, po roce 1989 i pro nakladatelství Concordia. Pracovní dobu v době socialismu využíval pro své aktivity, zejména psaní a vydávání knih, ale i jako čas pro filmařinu, a osmdesátá léta  jsou pro něj „poklidná pracovní doba a veselé zájmy“.

Egon Bondy coby guru mladých

V roce 1978 začal společně s Ivo Hanákem, bratrem herce Tomáše Hanáka, natáčet nezávislé filmy. Jejich prvotina nesla název Jaro Na Rejdišti. Patnáctiminutový snímek se natáčel domácí kamerou na osmimilimetrový film, zvuk se pouštěl extra z magnetofonového pásku. 

Tímto počinem se nechal inspirovat i Lubomír Drožď či Pablo de Sax, vlastním jménem Pavel Veselý. Posléze se pro tuto tvorbu dělaly bytové filmové festivaly jako Zlaté brýle či na Pardubicku Festival nepracujících. Skupina má na kontě asi padesátku filmů, v současné době jsou zdigitalizované a leckteré i dostupné na YouTube.

V roce 1983 se pamětník začal setkávat s Egonem Bondym, s nímž v hlavní roli natočil v lednu roku 1984 film. Od té doby s ním byl v úzkém kontaktu. Pamětník ani nikdo z jeho okolí neměli sebemenší tušení, že Bondy úzce spolupracoval s StB. „Bondy pro mě měl charisma a měl velké soucítění s mladými autory z undergroundu,“ vzpomíná Tomáš Mazal na kouzlo významné figury tehdejší undergroundové Prahy a uznávaného spisovatele.

Díky jednomu bytovému filmovému festivalu, kde se mimo jiné promítal film s Bondym, zažil Tomáš Mazal i výslech na StB, jeho zkušenost s StB ale byla ojedinělá. O emigraci pamětník podle svých slov neuvažoval i na základě zkušeností několika lidí ze svého okolí, kteří na Západě nezažili úspěch.

Projet zdí

V roce 1988 dostal Tomáš Mazal možnost vycestovat do Západního Berlína, lákal ho víc než třeba Paříž i díky hudbě Davida Bowieho a jeho písním Heroes či Warszawa. „My jsme znali tu dusnou, tíživou atmosféru a najednou se mi podařilo projet tou zdí a ocitnout se na druhé straně,“ vzpomíná pamětník. „Otevřely se dveře a najednou jste byl na Západě. Připadalo mi, že i vzduch tam líp voní,“ vybavuje si své tehdejší pocity.

V Západním Berlíně ho zaujaly nejen specifické čtvrti jako Kreuzberg, ale všímal si také dostatku běžného zboží v obchodech a zejména dostupnosti velkého množství kvalitní hudby na deskách. Těch si tehdy i dost přivezl.

Přestože ještě v roce 1988 neměl tušení, že by se komunistická vláda nad Československem mohla zhroutit, po svatořečení Anežky České, ke kterému došlo 12. listopadu 1989, kdy i část českých věřících odcestovala do Vatikánu, tušil, že by se mohlo něco změnit. „To už bylo jasné, akorát ne, že to půjde tak rychle,“ soudí pamětník.

Listopadové události roku 1989 neprožíval zcela z první ruky. Měl tehdy malé děti, dostaly první sáňky, napadl sníh a děti chtěly jít sáňkovat. Během studentských stávek dovážel na fakulty velké množství papíru, které s kolegou vzali v podniku. Do Občanského fóra či jiných aktivit se nehrnul, protože pozoroval, že v jeho okolí toto politické hnutí zakládají zejména bývalí partajníci.

Setkání s Bohumilem Hrabalem

V roce 1989 společně s Davidem Pohribným a Alešem Pechem začal uvažovat o založení nakladatelství Concordia a hned v roce 1990 si požádali o registraci. Prvním titulem zamýšleným k vydání byl soubor básní Jany Krejcarové Clarissa a jiné texty. Kvůli předmluvě k této knize oslovil spisovatele Bohumila Hrabala. 

Začal tak dlouhodobý přátelský vztah mezi oběma muži. Tomáš Mazal se stal Hrabalovým přítelem, neformálním tajemníkem i hlavním životopiscem. Ačkoli má Bohumil Hrabal dodnes pověst spíš nerudného starého muže, který dokázal být velmi neuctivý až agresivní, podle Tomáše Mazala byl Hrabal naopak velmi citlivý, vzdělaný člověk, kterému se přihodilo, že byl úspěšný.

Alespoň v sedmi posledních letech svého života nebyl spisovatel podle Tomáše Mazala úplně praktickým člověkem. Nepodepisoval smlouvy se zahraničními nakladatelstvími, která vydělávala na překladech jeho knih. Na druhou stranu platil pravidelně ve své domovské hospodě U Tygra velkoryse za celý stůl. Nebo také neváhal zajít si vybrat peníze do banky a studentům krátce po 17. listopadu věnovat 200 tisíc korun, jak vypráví Tomáš Mazal.

Hrabal spáchal sebevraždu

Tomáš Mazal nesouhlasí s historkou o nešťastném pádu Bohumila Hrabala z okna Nemocnice Na Bulovce, když krmil holuby. Podle pamětníkových vzpomínek mluvil Bohumil Hrabal o sebevraždě už dva roky před svou smrtí, ale jeho okolí to nebralo vážně. 

„Přišel do hospody, měl monokl na oku a říkal mi: ‚Hele, já jsem chtěl dneska skočit z okna a je to problém. Na balkoně bych tu nohu přes zábradlí přehodil. Ale je to nad hlavním vchodem, půjde tam bába s psíkem a já na ni padnu,‘ smál se. ‚To nejde. Tak jsem si vyrovnal knihy pod okno v obýváku, a když jsem na ty knihy lezl, že skočím, tak se to podseklo, hromada se sesypala a já jsem si narazil oko,‘ smál se Hrabal při vyprávění. Já si říkám, to je černý humor. Večer mi ale volala paní, která chodila k Hrabalovi uklízet, co že jsme to v pokoji dělali s knihami, že jsou natahané pod oknem a rozházené. A v tu chvíli jsem si řekl – on mluvil pravdu,“ vypráví pamětník.

Už předtím při návštěvě Berlína stál Bohumil Hrabal o návštěvu parku, kde spáchal sebevraždu německý romantický spisovatel Heinrich von Kleist. Podle Tomáše Mazala se v nemocnici Bohumil Hrabal rozhodl pro sebevraždu. „Před tím oknem byl půlmetrový parapet, za oknem byl půlmetrový parapet. Tam nemůže nikdo přepadnout při krmení holoubků. Navíc tam do pátého patra žádní holubi nelítali a Hrabal ani neměl žádné drobečky, kterými by je krmil,“ dokazuje Tomáš Mazal své tvrzení.