Tomáš Mazal

* 1956

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • „Musel jsem odevzdat vojenskou knížku, musel jsem mít celní a daňové prohlášení. Pro mě to mělo zvláštní efekt – ne jet do Paříže – ale ta berlínská zeď. Pro mě to mělo ještě rovinu té zdi. Já jsem předtím znal ta LP: David Bowie, Heroes, Warszawa, takový to temný. Třeba tu Warszawu nebo Heroes. Bowie s Brianem Enem točili v Lincolnu v Západním Berlíně. My jsme znali tu dusnou, tíživou atmosféru a najednou se mi podařilo projet tou zdí a ocitnout se na druhé straně za tou zdí. Mě samozřejmě ze Západního Berlína lákalo jít podél zdi.“ – „Vy jste jel do východního Berlína a přejel jste do západního?“ – „Jo, jo.“ – „Jaký to... Zkuste si na to vzpomenout. To je zase věc, která je strašně důležitá, protože o tom taky nikdo nemluví. Jaké to bylo? Jak to vypadalo?“ – „Strašně jsem se bál, protože tam byla hranice. To bylo ve městě, tam byl nějaký barák, do kterého se vešlo. Tam byly ty policejní budky, kde byli ti přísní východoněmečtí policajti v uniformách. Seděli v zasklené kukani. Tam jste dal pas, on si ho ofotil, to povolení. A vím, že měl zrcadlo i nahoře, koukal seshora na hlavu. A myslím, že tam figurovaly i otisky prstů. Pak se otevřely dveře a najednou jste byl na Západě. Připadalo mi, že i vzduch tam líp voní.“ – „Ono to bylo ten Západní Berlín jako... Já jsem se do Západního Berlína nedostal, jenom do východního. Ale znal jsem to z fotek. To je strašně působivé dodneška.“ – „Ano, ano. Na mě tam zapůsobil přechod, který se jmenoval Checkpoint Charlie, kde američtí vojáci, kteří měli v Západním Berlíně posádku, tak si udělali třeba vycházku do východního, kam je pouštěli. Oni teatrálně, když se vraceli z východního Berlína – já jsem to viděl na tom Checkpoint Charlie – tak si klekli na zem a líbali tu zem. Děkovali za tu zem. Tam měli ty helmy a uniformy. A já jsem si říkal: To je ono, to je markantně vidět ten přechod. Nebo když jsem šel podél berlínské zdi v Berlíně na té německé straně, kde se můžete té zdi dotknout. Já jsem to viděl na té druhé straně. Tam ne. Tam byly ostnaté dráty, pole rozorané.“ – „Tohle je důležité říct zase. Jak to vypadalo? Z té východoněmecké strany...“ – „To bylo počmárané, posprejované...“ – „Ne, z východoněmecké strany bylo to pásmo, že... Tam se k tomu nesmělo přistoupit.“ – „Z východoněmecké strany jste se ke zdi vůbec nedostal. To bylo jako české hranice tady. To byla zeď, pak byl zoraný pás. To hlídali. Tam byla taková cestička, kde jezdili s takovým trabantem, který byl upravený jako gazík. Pak byly zase ostnaté dráty. To byl ten Východ. Když jste to legálně překonal, tak jste se dostal na západní stranu, kde jste se té zdi mohl fakt dotknout. Byla pomalovaná.“ – „Normálně přístupná až k tomu...“ – „Až k tomu. Západní Němci tam udělali takové jako... jak mají myslivci posedy. U té zdi jste si mohl vylézt na posed a čuměl jste na pohraničníky do východního Berlína, jak tam jezděj.“

  • „Takhle zpětně to je sranda, celé je to sranda. Samozřejmě tušíš. Říkají ti: ‚Hele, byl jsem na výslechu, bacha, šlo o ty filmy.‘ Tak jsem si říkal, teď půjdu na řadu já. Týden se nic nedělo, druhý týden se nic nedělo. Tak furt čekáš, kdy už konečně to tam přijde. A teď ta technika. Přijdeš do té Bartolomějské. Říkám: ‚Já jsem tady předvolaný na desátou.‘ – ‚Tak si tady sedněte.‘ Naproti vrátnici byla taková skleněná budka, tak jsem tam seděl. Seděli tam taky nějací, co na něco čekali. A teď pro tebe přišel ten estébák a říkal ti pan Mazal. Jsem si říkal: On mi říká pane? Všichni jsou tady soudruzi a já jsem pan. Až poději jsem pochopil, že ti skvělí, praví, jsou soudruzi a pan, to už jsou ti předběžně odepsaní. Šli jsme nahoru a tam byla velká fotka Dzeržinského. Taková ta známá fotka. Všude v kancelářích taky byli Dzeržinský...“ – „To jim tam skutečně viselo? Na to už jsem také někde narazil, ale já tam nikdy nebyl.“ – „No, Dzeržinskij. Hele, to byla taková tam komedie, dva tě vyslýchají. To bylo naschvál tak zrežírované, zažili to asi všichni, kdo tam chodili. Prostě psací stůl, na kterém byla skleněná deska a pod ní fotky z dovolené. A teď jeden hodný a druhý zlý. A ten jeden si se zájmem prohlížel ty fotky – a tady jsme byli na dovolené v Bulharsku. A pak tam byl ten zlý a ten začal: ‚Tak dost už!‘ Pak tam byl ten řídící, který poslouchal z vedlejší místnosti. Tam byla otevřená skříň. A ten to korigoval. Vždycky tam vtrhnul a říkal: ‚Ne, tak ne, takhle, támhleto...!‘ Zase odešel. To byla komedie.“ – „A měl jste nějaké obavy z toho? Je to strašně dávno, tak člověk na to vzpomíná s takovou... jsou to veselé historky, ale tehdy to zas tak veselé historky nebyly.“ – „No šlo, právě, jak říkáš. O ty filmy nešlo. Šlo o to, kdo se tam schází, co tam chodí za lidi. Já jsem kolikrát ty lidi taky neznal. Hele, promítá se tam a tam, promítá se u Čaroděje, promítá se u Totůška, tak tam přišli nějací lidé. Člověk měl spíš strach o to, že nevíš, kdo tam je, co se tam řeklo. Ty filmy ty policajty fakt asi nezajímaly. Jestli se tam kouří anebo jestli se tam dávají drogy.“

  • „Osmašedesátý si pamatuju. Byl jsem na dětském táboře, protože se mě naši zbavovali na prázdniny, protože neměli tolika volna, tak mě vždycky dali na třítýdenní tábor od Tesly Hloubětín, který byl v jižních Čechách, v Předboři, v takovém starém mlýně, na kopci nad ním byly stany. Každé ráno byla služba, která musela v kuchyni něco činit, uklízet a hlavně jela s kárkou na křižovatku k Choustníku pro mléko, které tam pro tábor nechali mlékaři. Tenkrát 21. srpna jsme s kamarádem jeli s konvemi od mléka. Když jsme přijeli na tu křižovatku, tak tam přiběhla nějaká baba úplně vyděšená. Říkala: ‚Jsou tady Rusové, bude válka, bude se muset jít do lesů, budou tady partyzáni.‘ My jsme nevěděli, co se děje, a ona pokračovala: ‚Bude se střílet. Utečte! Utečte!‘ Tak jsme nevěděli. Ten kamarád se posral, nechali jsme tam ty konve a hnali jsme do Předboře do tábora. Tam byli rádi, že jsme se vrátili, protože tam po okolí jezdily tanky. Když tábor skončil, tak mi rodiče přišli k autobusu naproti. Jeli jsme pak přes Karlín a tam v parku Rusové. Připadali mi jako exoti nebo zvířata, taková zoologická zahrada. Měli khaki uniformy, seděli na tanku a něco tam jedli. První vizuální zážitek jsem měl něco, jak popisuje Škvorecký ve Zbabělcích, jak viděl Rusáky, jak vjíždějí v Náchodě na náměstí: pach stepi. Já jsem si neuvědomil nějaké politické souvislosti. Mně v tu chvíli připadli, jako když jdete v tu chvíli do zoologické a v parku, ne na stromech, ale na lavičkách, na krabicích, na autech seděli tihle exoti a něco tam jedli.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 23.09.2024

    (audio)
    duration: 01:14:32
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 25.11.2024

    (audio)
    duration: 01:44:31
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 03.12.2024

    (audio)
    duration: 01:43:50
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Osmdesátá léta, to byla poklidná práce a veselé zájmy

Tomáš Mazal v roce 1984
Tomáš Mazal v roce 1984
photo: Archiv pamětníka

Tomáš Mazal se narodil 22. března 1956 v Praze na Vinohradech. Jeho otec Jaromír Mazal byl bankovním úředníkem, matka Jana Mazalová, rozená Havránková, vychovatelkou v mateřské škole. Má o osm let staršího bratra. Coby teenager zažil invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Při jejich vpádu do Československa byl daleko od svých rodičů, na táboře v jižních Čechách. O obor střední školy, kam se přes známé dostal, neměl zájem. Tak ho začátkem sedmdesátých let pohltil svět staroměstských a malostranských pražských hospod. Přišel tam do styku s takzvanými vlasatci, máničkami. Leckteří dnes známí autoři a písničkáři se stali jeho kamarády. Pracoval v podniku, který distribuoval a opravoval jak psací stroje, tak i kopírky. Díky své práci pomáhal lidem, kterým Státní bezpečnost při prohlídkách drobně poničila psací stroje, aby dokázala vystopovat původce rozšiřování textů. Od konce sedmdesátých let natáčel nezávislé filmy, psal vlastní knihy, přispíval do samizdatových periodik a založil samizdatové nakladatelství. Vydával nejen své knihy, ale kopíroval i samizdatová periodika jako Opium pro lid. Jeho prvotinou byl životopis Jaroslava Hutky, v jeho filmech vystupoval Egon Bondy. Se změnou režimu chtěl ve vydavatelské práci pokračovat. Pro předmluvu k jedné knize oslovil Bohumila Hrabala. Mezi oběma muži se rozvinulo přátelství, které trvalo až do spisovatelovy smrti. Ještě asi do roku 1992/93 pracoval Tomáš Mazal v podniku Kancelářské stroje, který procházel divokou privatizací. Následně nastoupil jako specialista protipožární ochrany a bezpečnosti práce do nově vzniklé firmy Julius Meinl. Pro tu pracoval až do jejího konce v České republice v roce 2005. Na obdobné pozici pracoval i pro nástupnický řetězec Albert. Oboru zůstal věrný doposud (2024), nyní mezi jeho klienty patří například Petřínská rozhledna. Žije (2024) v Praze, má dvě děti.