The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Miroslav Mazaný (* 1938)

• narozen 13. února 1938 ve Zruči nad Sázavou

• byl členem Pionýra i KSČ, zastával různé výkonné funkce

• z KSČ odešel po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968

• kvůli emigraci bratrance a svým postojům se dostal do hledáčku StB

• v 70. letech se přátelil s umělci okolo Činoherního klubu

• pracoval dlouhodobě u prvních počítačů v ČSSR – Ural a Leo 326

• osobně byl zapojen do revolučního dění v roce 1989

Miroslav Mazaný se narodil 13. února 1938. Byl svědkem mnoha dějinných událostí, z nichž mnohé se mu i po více než osmdesáti letech stále bolestně připomínají. Miroslav je člověkem mnoha profesí a nezdolného ducha, který dokázal překonat různé překážky režimu díky pevné vůli a schopnosti zorientovat se v nastalé situaci. Komunistickým režimem byl perzekvován, ale uměl z něj i těžit a vyrovnat se s ním. Načas se stal také funkcionářem ve strukturách komunistické strany, po okupaci vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 ze strany vystoupil.

Válka dětskýma očima

Dětství prožil Miroslav Mazaný ve Zruči nad Sázavou na malém statku. Řeka Sázava mu byla velmi blízká a silně se pojí s jeho dětstvím a vzpomínkami. Miloval čundry a tramping, vždy měl blízko k myslivosti a zbraním. Pamatuje si, jak mu otec často vyřezával hračky ze dřeva, a vzpomíná také na hospodářská zvířata, o která se musel starat a ke kterým měli v rodině velmi blízko. Třeba, když se měla kráva otelit, byl to malý Miroslav, který spal ve stáji a hlídal počínající porod a podílel se i na péči o nově narozené tele.

Dětství však poznamenala válka a jako malý kluk zažil na vlastní kůži příkoří i střelbu do lidí, viděl pochody smrti. Dodnes, po více než osmdesáti letech, ho tyto vzpomínky dokážou rozplakat. Během války byl všeobecný nedostatek potravin, ale Němci zakazovali, aby si lidé pomáhali, bylo zakázané dostávat od jiných rodin nějaké zásoby. Přesto teta pozvala pamětníkovu maminku, aby přijeli na návštěvu, že jim dá něco ze svého prasete. Miroslav coby šestiletý chlapec sbalil pro tetu pár ozdob jako dárek do svého malého kufříku a vydal se s matkou a sestrou vlakem do Umonína. Později je na cestě zastavili Němci. „Na tom kousku, to bylo asi 200 až 300 metrů maximálně, nás předjelo otevřený auto s otevřenou střechou. Vystoupil z toho důstojník v uniformě s dlouhým bičíkem a ještě jeden člověk. Pak mi maminka řekla, že to byl asi sudetskej Němec, protože mluvil česky, ale blbě česky, ten Němec mluvil jen německy.“ Já jsem byl podezřelý, že jsem měl kufřík, a tak jsem ho musel otevřít. Otevřel jsem ho a ten důstojník k tomu přišel a tím bičíkem takto rozendal tu vatu, a když viděl ty ozdoby, tak je takto vyhazoval bičíkem na ten asfalt. Ještě dneska je mi z toho špatně. Ta bezmoc...“ vzpomíná Miroslav Mazaný.

Horší situaci však jako dítě zažil při střelbě z letadla na vlak, kterým jel se svou tetou do Náchoda na prázdniny. Strojvedoucí jejich vlak znenadání zastavil uprostřed polí a nakázal cestujícím utéct. V tu chvíli nad nimi prolétala americká stíhačka s cílem zasáhnout palivovou nádrž vlaku. Letadlo nemělo za cíl lidi, ale přesto došlo k tragédii, jak pamětník popisuje: „My jsme letěli takhle po tom poli pryč. On teda podruhé už nalétl a střílel do toho kotle té mašiny, to bylo úplně přesně, krásně vymyšlený, že mu to rozsekal takto úplně. To střílel od nás, nás přelítl, letěl nad náma tak dva metry, tři metry. Já jsem tam viděl toho člověka, nebylo mu vidět úplně do tváře. Vrátil se takhle a střílel ještě jednou pro jistotu a nějaká ta kulka se odrazila a vedle nás běžela paní. Tenkrát pro mě to byla paní, ale možná, že mohla být ve vašich letech, a ta odražená kulka jí tady ustřelila kus ruky a ona tam vykrvácela. My když jsme se vraceli k tomu vlaku, tak ona byla bílá... To bylo hrozné.“

Rodiče během války poslouchali zakázaný Londýn, hltali zprávy o bitvě u Stalingradu a informace z exilové vlády. To bylo samozřejmě trestné, ale pamětník si vzpomíná, jak místní četníci, kteří měli kontrolu na starosti, přišli k nim do chalupy a s otcem zprávy poslouchali také. „Lidé spolu za války velmi drželi,“ vzpomíná pamětník na dobu, kdy jakýkoli prohřešek proti nařízení mohl znamenat smrt.

Konec války prožíval Miroslav velmi intenzivně. Z rodinného statku měli výhled na cestu, kudy mašírovali zpět do Německa nejen ozbrojenci, ale i nádeníci a zajatci nacistické armády. Jednalo se o pochody smrti. Otrhaní, vyhublí, špinaví a unavení lidé procházeli městem. Za oknem domu měli Mazaní výhled na starý velký ořech, pod nímž se na chvíli posadil starý a mladý zajatec. Věděli, že to byli Francouzi, protože se jich pamětníkův bratranec běžel vyptat. Budoucí tragickou událost popisuje pamětník takto: „Tam byl velikánskej kaštan a pod ním tenkrát seděl takovej starej pán... já když si na to vzpomenu... starej pán s mladým a říkali, že jsou to Francouzi. My jsme měli okna od toho dědovýho statečku zrovna na ten kaštan. Bratranec tam šel a ten to právě zjistil, že jsou to Francouzi, že se vrací. Někdo ho tam zastřelil.“ Miroslavovi, který událost viděl na vlastní oči, bylo v té době sedm let.

Miroslav si dlouho k Němcům držel averzi a nenávist. Ale jak říká, po Marshallově plánu se Německo velmi změnilo a starou zášť již nepociťuje.

Později se do jejich statku nastěhovali Sověti, vojáci, kteří osvobozovali Československo. Zde se během pár dnů najedli a vyspali. Miroslav Mazaný vzpomíná, jak se voják lekl budíku, když jednou ve světnici zazvonil. Vzal prý budík na dvůr a rozstřílel ho puškou – budík totiž viděl poprvé v životě. Mladý Miroslav vzpomíná, jak vojákům ukradl revolver Nagant. Mnoho let ho pak různě zakopával, aby se o něm nikdo nedozvěděl. Dnes ho zrestaurovaný vlastní jeho syn.

Odvolání proti kolektivizaci

Pamětníkovi prarodiče měli u Sázavy statek a také vlastnili trafikantskou živnost. S únorem 1948 se jejich poměry ale radikálně změnily. Komunisti na dědečka dlouhodobě tlačili, aby vstoupil do jednotného zemědělského družstva (JZD), ale když to odmítl, nekompromisně jim majetek začali zabírat. Začali jim vyměňovat pole u Sázavy za horší a následně zvyšovali dodávky, které nemohli splnit. Zvířata odvezli. Pro prarodiče, kteří již byli ve vyšším věku, bylo toto období velmi těžké. Miroslav v té době chodil na gymnázium a rozhodl se, že dědovi pomůže. Sepsal tehdy odvolání podle příručky s názvem Ústava Československé socialistické republiky, kterou měli ve škole. Zde sepsal, čeho se komunisté dopustili zabráním majetku, výměnou půdy za méně bonitní plochy atd. Byl z toho samozřejmě poprask, který mohl skončit pro rodinu ještě hůř. Jak říká pamětník: „Naštěstí tam byla na úřadě zaměstnaná žena mého strýce a ta dopis stopila. Mohly z toho být další velké problémy.“

Studia

Miroslav Mazaný navštěvoval obecnou a později měšťanskou školu. Na doporučení pana řídícího nastoupil na gymnázium v Ledči nad Sázavou. Od mládí se však potýkal se střety s autoritami. Měl v té době být řádným pionýrem, ale na schůze chodil v trampském oblečení a jeho chování vybočovalo z tehdejších norem. Byl několikrát navržen na trojku z mravů a konflikt s plukovníkem z vojenské správy v roce 1955 znamenal málem vyhazov ze školy. Učitelé na gymnáziu však mnoho věcí Miroslavovi tolerovali. On vzpomíná na mnoho pedagogů, které zažil a vážil si jich, například jezuita, který je učil češtinu, Dr. Bacík na matematiku, prof. Kebrle na chemii atd. V době studií se naučil vážit si vzdělání poté, co zažil letní práce u pásu v Baťových závodech.

Po škole si doplnil vzdělání jako výpravčí a práci na dráze se také nějakou dobu věnoval. Později si přidal i telegrafní kurz.

Vojna a časté postihy

Na vojnu šel Miroslav Mazaný do Českých Budějovic. Díky znalostem s telegrafem byl přirazen mezi radisty, což byl v té době poměrně pohodlný útvar. Často svou práci využíval k tomu, že odcházel na plovárnu nebo za děvčaty, díky kolegům vojínům měl však krytí a v té době si udělal i dobré vazby na vojáky vysokých šarží, které se mu do budoucna hodily. Pozice se Miroslavovi však záhy změnila a spolu s jeho záletnictvím mu nastaly u vojáků problémy, které si nesl několik dalších let. Prvním problémem byl dopis od matky se zprávou, že bratranec emigroval do Rakouska. Byl to přechod hranic po řece pod hradem Děvín, o událostech se později i v Rakousku psalo s titulky: „Krev na Dunaji“, mnoho chlapů při plavbě na rakouský břeh bylo pohraničníky z lodi usmrceno. Miroslav na dopis bratranci odpověděl, ale velitelé zprávu odhalili a Miroslava čekaly těžké výslechy a přeřazení do jiné roty. Pamětník události popisuje takto: „Já jsem mu odepsal, propašoval jsem to psaní do města, protože my jsme ještě tenkrát neměli, to jsem byl v přijímači, a to nebyly vycházky pro nás, tak jsem mu odepsal a oni to všechno zachytili. Tak jsem měl výslechy od kontrarozvědky. Ty výslechy, to jsem nevěděl, jestli je ve dne, nebo v noci, protože na mě pořád svítili, zatemněná místnost. Tak jsem se vrátil zpátky a už jsem byl přeřazenej do roty kabelářů.“

Kabeláři byli parta šizuňků, jak říká, ale dokázal se s nimi sžít. Vojnou ho provázely snad všechny kárné postihy, samotky, vězení. Vůbec největší postih mu mohl hrozit za dezerci, a to když byl chycen velitelem roty, nadporučíkem Vorlíčkem, jak tráví čas u vody se svou přítelkyní. Fakt, že i samotný nadporučík byl nepovoleně mimo útvar, byl později také vyšetřován. Miroslavovi hrozilo reálné vězení, a to už bylo, jak říká, opravdu závažné. Využil proto svých kontaktů z dob práce radisty a požádal o pomoc přímo prokurátora majora Richtera. Ten vymyslel jako postih degradaci na nižší hodnost a kárné postihy. Z Miroslava se tedy opět stal vojín. Později se tento postup ukázal jako nezákonný, ale pro Miroslava Mazaného tím byla hrozba vězení zažehnána. Dodnes má ve vojenské knížce o tom záznamy se spoustu škrtání a oprav.

Z výpravčího k prvním počítačům v Československu

Po vojně pracoval Miroslav Mazaný u dráhy jako výpravčí a v té době si dálkově dodělával vysokou školu, kterou úspěšně zakončil titulem Ing., s diplomovou prací na téma Digitální displej, tedy v oboru počítačů. Tak se dostal v roce 1964 k práci s úplně prvními počítači v Československu, tehdy velkými sálovými stroji, které, jak říká s přídomkem smíchu, musely být ochlazovány vodou a akvárii. Jako první to byl sovětský počítač Ural, který byl později převezen do muzea a nahrazen anglickým Leo 360. Miroslav Mazaný se v profesi vyznal a měl dobré předpoklady stoupat v kariérním žebříčku. Problémy uplynulých let a přátelství se zakázanými osobnostmi však znamenaly, že finančně si moc nepolepšoval a na vrcholové pozice nikdy během komunismu nedosáhl.

Angažmá v KSČ a vystoupení po roce 1968

Miroslav Mazaný vstoupil po roce 1962 do KSČ. Jednak se jeho pracovní místo stalo oficiálně Brigádou socialistické práce a jednak si říkal, že by rád smazal hříchy předchozích let. V šedesátých letech se doba měnila a on věřil, že strana směřuje k revitalizaci. Vypracoval se postupně až na šéfa místní skupiny ROH (Revolučního odborového hnutí) a zastával i další vedoucí funkce. Přestalo tak sledování Státní bezpečností (StB). Pak však přišel srpen 1968 a Miroslav Mazaný se zapojil do událostí Pražského jara. To znamenalo i rozhodnutí o konci členství v KSČ.

Vzpomíná, jak komunismus ovlivnil charakter lidí. Začala silná nevraživost mezi Čechy, udávali se navzájem, poznamenává ve svém vyprávění. Na srpnové události se váže vzpomínka, která tuto mentalitu dokládá. Ještě jako předseda ROH, tedy v poměrně významné funkci, se rozhodl bránit sklad munice. Nechtěl, aby ozbrojené jednotky tehdy projíždějící Prahou sklad využily a prohlásily jeho zásoby za kontrarozvědný materiál. Toho večera s ním ve skladu byl i místní velitel Lidových milicí. Po chvíli vyndal před Miroslava Mazaného pistoli. Pamětník to popisuje slovy: „Tak jsme tam seděli večer takhle u stolu a čekali, jestli ti Rusáci přijedou a vykrámujou ten sklad, nebo ne. Čekali jsme tam a on takto vyndal pistoli a položil ji na stůl před sebe. A já jsem říkal: ‚Tak jsi blbej, nebo co?‘ Já jsem tam byl už někdo. ‚Co bys s tím dělal?‘ A on říká: ‚Zastřelil, kdybys jim bránil, tak bych tě zastřelil.‘ Já jsem říkal: ‚Jdi do prdele, ty bys mě zastřelil?‘ To tenkrát bylo hrozný, že naši lidi, né Němci, ale naši lidi, že se najednou rozhodli, že budou takovýhle svině. Což je teda ten velikej rozdíl mezi válkou. Takhle se za druhé světové války Češi nechovali,“ popisuje pamětník.

Po invazi přišly prověrky, které se nevyhnuly ani Miroslavu Mazanému. Neměl strach a před senátem nechtěl potvrdit oficiální postoj, že se jednalo o bratrskou pomoc, a tak si vymyslel svůj příběh, kterým tehdejší vysoké straníky z vyšetřovacího senátu dokonale zmátl: „V senátu byl nějakej předseda partaje, byl tam někdo z toho okresního výboru, pak tam byla nějaká Ing. Hambálková, ta byla od Kapka, to byl první pražský tajemník. Teď všichni se třásli, co tam budou říkat. Všichni museli říct, že jsou rádi, že nás osvobodili, takto si to oni představovali, že nás osvobodili Rusové. Tak se tam kluci dohadovali mezi sebou, já jsem říkal: ‚Já se dohadovat nebudu, nebudu se hádat.‘ Tak jsem tam přišel před tu komisi a oni: ‚Tak co, soudruhu, co říkáte, že nám bratrská pomoc...?‘ A já jsem říkal: ‚Jednak nejsem soudruh, já jsem vystoupil, to určitě víte, a jednak jsem zásadně proti. Nesouhlasím.‘ Ona právě první otázka byla: ‚Souhlasíte s touto okupací?‘ ‚Zásadně nesouhlasím, zásadně jsem proti.‘ A teď oni kožený huby, čuměli takhle jeden na druhýho. Ta Hambálková začala: ‚Tak nám to vysvětlete!‘ Já jsem říkal: ‚Uvědomte si, že toto by bratrskej Sovětskej svaz nikdy neudělal, to je komplot amerických imperialistů, co se tady stalo!‘ Teď oni čuměli, nevěděli. Pohovor okamžitě skončil.“ Dodnes se nad oficiálním dokladem o jeho stanovisku pamětník usmívá.

Přátelé z Činoherního klubu a zabavený pas

Miroslav Mazaný se v průběhu let seznámil s režisérem Janem Kačerem a jeho ženou Ninou Divíškovou. Začal pravidelně chodit do Činoherního klubu a později do Violy. Později se k přátelům přidaly osobnosti, jako například Pavel Landovský, Josef Abrhám, režisér Němec, a seznámil se také s Václavem Havlem a jeho ženou Olgou. Věděl o mnoha aktivách, včetně sepsání Charty 77, ale nikdy se do politických záležitostí nepletl, nezabředával do politických rozhovorů. Podstatné pro něj bylo přátelství. Delší dobu tyto aktivity byly pro režim v pořádku, pamětník s partou „činoheráků“ dokonce i jednou vycestoval do Velké Británie, kterou si celou projel.

Problémy nastaly až po jedné večeři, kterou uspořádal u sebe doma. Pavel Landovský tehdy na cestě do Karlových Varů omylem srazil srnu. Zavolal tedy svému příteli Miroslavovi, aby mu s ní pomohl. Pamětník se svou ženou se věnovali myslivosti, a tak srnu potajmu v garáži vykuchali a naporcovali. Domluvili se, že udělají zvěřinovou hostinu pro uzavřenou společnost z „činoheráku“ u Mazaných doma. To samozřejmě neuniklo StB. Tehdy tam přijel poprvé také Václav Havel s Olgou. Jak vzpomíná pamětník, příliš se spolu nebavili, politické řeči nebyly jeho doménou. S Havlovými se pak potkal ještě jednou ve Viole.

Od té doby však pamětníkovi opět nastaly problémy s režimem. V Rudém právu tehdy vyšel článek s názvem Ztroskotanci a samozvanci, a jak Miroslav Mazaný říká, byla tam zmínka i o jejich rautu. Jako postih vzali pamětníkovi policisté zbraň, kterou jako myslivec vlastnil, a také, což bylo horší, mu zabavili cestovní pas.

Pas mu po urputném přístupu ještě v osmdesátých letech komunisté vrátili, ale nebylo to nijak jednoduché. Miroslav, jako ostatně již několikrát, využil svých známostí a také své velké odhodlanosti. Rozhodl se jít přímo za tajemníkem KSČ Lubomírem Štrougalem. Po několika jednáních s jeho kanceláří a apelu na neústavnost a nezákonné poměry v KSČ mu nakonec byl pas znovu vrácen. Zbraň dostal zpět až po roce 1990.

Revoluční doba

Díky přátelství s herci v Činoherním klubu prožil podzimní revoluční dobu Miroslav Mazaný velmi intenzivně. Několikrát stál na pódiu Činoherního klubu a vyprávěl publiku své zkušenosti z různých měst. Po masakru studentů objížděl s mladými lidmi podniky, kde se snažili přimět vedoucí odborů, aby zabránili akcím místních milicí. Objeli takto města, jako například Vlašim, Rynholec a Kutnou Horu. „Ty mladý studentky, co se mnou tehdy jezdily, byly velmi statečný,“ říká s dojetím Miroslav Mazaný.

Rehabilitace pracovní kariéry

Po revoluci se Miroslav Mazaný naplno pustil do své pracovní kariéry. Jak sám říká, několikanásobně se mu zvýšil plat a do důchodu odcházel z pozice ředitele úseku investičních rizik ve Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra. Se svou druhou ženou po revoluci hodně cestovali po celé zeměkouli, aby si vynahradili období zavřených hranic během komunismu.

A jak by shrnul své životní motto? „Když člověk něco chce, tak si za tím prostě musí jít až do konce a nepřestávat někde v prostředku.“