Ing. Miroslav Mazaný

„Byl jsem čtrnáct dní na vojně a přišel od maminky dopis. Měl jsem bratrance, který byl z Kamenického Šenova, a ten vystudoval v Pardubicích chemii a byl ve Slovnaftu v Bratislavě. Kluci si tam vyhlídli, když jezdil parník na Děvín z Bratislavy, tak v jednom místě, že ten strážní člun, který jezdil s nima po tom levoboku, z jedný strany byly Čechy a z druhý strany Rakousko, tak si to vyhlídli, že v jedný chvíli se tento strážní člun, kde měli kulomet, zařadil, a skočili do řeky a plavali do Rakouska. Dopadlo to docela blbě, ale tento můj bratranec tam doplaval a poslal mamince výstřižek z novin rakouských, poslal jí: ‚Krvavá neděle na Dunaji‘ byl nadpis a tam to popisovali. Oni totiž měli kulomety na tý lodi, s tím kluci nepočítali. Tenhleten kluk, ten bratranec, ten miloval mou sestru, takže oni pak prostřednictvím mojí sestry ho ještě chtěli vylákat k hranici, že ho odchytí zpátky. To se jim nepodařilo, i když tam sestru přivezli k té hranici, tak to odmítla. Tak tento výstřižek mi maminka poslala na vojnu. Já jsem mu odepsal, propašoval jsem to psaní do města, protože my jsme ještě tenkrát neměli, to jsem byl v přijímači a to nebyly vycházky pro nás, tak jsem mu odepsal a oni to všechno zachytili. Tak jsem měl výslechy od kontrarozvědky. Ty výslechy, to jsem nevěděl, jestli je ve dne, nebo v noci, protože na mě pořád svítili, zatemněná místnost. Tak jsem se vrátil zpátky a už jsem byl přeřazenej do roty kabelářů.“

„Přišli Rusáci, tak jsem vystoupil z partaje. Začaly prověrky. Ještě když přišli Rusáci, když jezdili s tankem ty jejich jízdy Prahou a hledali ty sklady těch miličáků, aby je ukázali jako zbraně kontrarevoluce, tak já jsem byl v ROH funkcionářem, myslím dokonce předsedou. Tak že ty zbraně budeme hlídat, my, co jsme se zúčastnili toho Pražského jara. Tak jsem tam jednu noc hlídal a se mnou tam byl taky náčelník milice našeho podniku. Tak jsme tam seděli večer takhle u stolu a čekali, jestli ti Rusáci přijedou a vykrámujou ten sklad, nebo ne. Čekali jsme tam a on takto vyndal pistoli a položil ji na stůl před sebe. A já jsem říkal: ‚Tak jsi blbej, nebo co?‘ Já jsem tam byl už někdo. ‚Co s tím bys dělal?‘ A on říká: ‚Zastřelil, kdybys jim bránil, tak bych tě zastřelil.‘ Já jsem říkal: ‚Jdi do prdele, ty bys mě zastřelil?‘ To tenkrát, to bylo hrozný, že naši lidi, né Němci, ale naši lidi, že se najednou rozhodli, že budou takovýhle svině.“ – „Což je teda ten rozdíl mezi válkou pro vás?“ – „To je ten velikej rozdíl.“

„Prověrky. Takže zase nějakej senát. V senátu byl nějakej předseda partaje, byl tam někdo z toho okresního výboru, pak tam byla nějaká Ing. Hambálková, ta byla od Kapka, to byl první pražský tajemník, z jeho sekretariátu, tedy Ing. Hambálková. Prostě senát. Teď všichni se třásli, co tam budou říkat. Všichni museli říct, že jsou rádi, že nás osvobodili, takto si to oni představovali, že nás osvobodili Rusové. Tak se tam kluci dohadovali mezi sebou, já jsem říkal: ‚Já se dohadovat nebudu, nebudu se hádat.‘ Tak jsem tam přišel před tu komisi a oni: ‚Tak co, soudruhu, co říkáte, že nám bratrská pomoc...?‘ A já jsem říkal: ‚Jednak nejsem soudruh, já jsem vystoupil, to určitě víte, a jednak jsem zásadně proti. Nesouhlasím.‘ Ona právě první otázka byla: ‚Souhlasíte s touto okupací?‘ ‚Zásadně nesouhlasím, zásadně jsem proti.‘ A teď oni kožený huby, čuměli takhle jeden na druhýho. Ta Hambálková začala: ‚Tak nám to vysvětlete!‘ Já jsem říkal: ‚Uvědomte si, že toto by bratrskej Sovětskej svaz nikdy neudělal, to je komplot amerických imperialistů, co se tady stalo!‘ Teď oni čuměli, nevěděli. Pohovor okamžitě skončil. Ten zapisovatel se ptal tý Hambálkový, co tam má zapsat. A ona říká, že soudruh říká, že to je komplot amerických imperialistů, že s tím nesouhlasí. A oni, blbci, to tam napsali. Takže já to mám písemně, že nesouhlasí s tou bratrskou pomocí, že to považuje za dílo amerických imperialistů.“

„Když jsem jel k tetě do Náchoda, ona si pro mě přijela, tak nás mezi Kolínem a Velkým Osekem... nad náma zakroužil kotlář, letadlo, stíhačka americká. Ten strojvedoucí zahoukal a všichni jsme museli utéct z toho vlaku. Tenkrát měly vozy... každý kupé mělo své dveře, takže se všechny dveře otevřely. My jsme letěli takhle po tom poli pryč. On teda podruhé už nalétl a střílel do toho kotle té mašiny, to bylo úplně přesně, krásně vymyšlený, že mu to rozsekal takto úplně. To střílel od nás, nás přelítl, letěl nad náma tak dva metry, tři metry. Já jsem tam viděl toho člověka, nebylo mu vidět úplně do tváře. Vrátil se takhle a střílel ještě jednou pro jistotu a nějaká ta kulka se odrazila a vedle nás běžela paní. Tenkrát pro mě to byla paní, ale možná, že mohla být ve vašich letech, a ta odražená kulka jí tady ustřelila kus ruky a ona tam vykrvácela. My, když jsme se vraceli k tomu vlaku, tak ona byla bílá… To bylo hrozné.“

„Pěšky po státní silnici Kutná Hora – Tábor. Na tom kousku, to bylo asi 200–300 metrů maximálně, nás předjelo otevřený auto s otevřenou střechou. Vystoupil z toho důstojník v uniformě s bičíkem dlouhým a ještě jeden člověk. Pak mi maminka řekla, že to byl asi sudetskej Němec, protože mluvil česky, ale blbě česky, ten Němec mluvil jen německy. Když jsme se připravovali k té tetě, tak já jsem vybral nejhezčí ozdoby, co jsme měli na stromeček, protože já jsem tu tetu měl rád, tak jsem z toho vybral pět kousků. To byly ozdoby, tenkrát na drátek se navlíkaly takové kuličky skleněné a z toho byl třeba trakárek nebo mašinka, tak jsem jí těchto pět ozdob vybral, zabalil je do vaty. Měl jsem takový kufříček z papundeklu a v tom jsem to měl složený. Jeli jsme k té tetě. Teď, když nás zastavili, tak maminka měla takovou tašku, tak tu musela otevřít a všecko vyndat na ten asfalt. Já jsem byl podezřelý, ještě byla sestra s náma, já jsem byl podezřelý, že jsem měl kufřík, tak jsem ho musel otevřít. Otevřel jsem ho a ten důstojník k tomu přišel a tím bičíkem takto rozendal tu vatu, a když viděl ty ozdoby, tak je takto vyhazoval bičíkem na ten asfalt. Musím si odpočinout. Ještě dneska je mi z toho špatně. Ta bezmoc. Maminka mě takto držela, já jsem do něj chtěl kopat.“