Vladislav Mec

„Pokud jde o atmosféru v roce 1939, tak já jsem v této době bydlel na Volyni na území Polska a právě v tomto roce fašistické německé vojsko přepadlo Polsko. Já sám jsem zažil vpád hitlerovské armády, konkrétně na město Luck, kde jsem bydlel. Tehdy mi bylo asi dvaadvacet let. Jak to konkrétně vypadalo: v ranních hodinách ze soboty na neděli, asi ve tři hodiny ráno, přepadla fašistická armáda, konkrétně letectvo, letiště. Všechna letadla, která se nacházela na letišti, byla zničena. V následujících dvou hodinách přiletěla další německá letadla v rojích a bombardovala mosty. Pak se zaměřili na zničení středu města Luck. Nastal neuvěřitelný zmatek. Lidé nevěděli, co se děje. Někteří tvrdili, že je to cvičení, ale otevřely se jim oči ve chvíli, kdy uviděli spoustu raněných a mrtvých, kteří byli zasaženi na ulici. Vůbec jsme tomu nerozuměli, ani já. Nebyl přece důvod k náhlému přepadení! Vždyť stále platila smlouva mezi Německem a Sovětským svazem, proto jsme byli do té doby v podstatě dost klidní.“ (pozn. ed.: Domníváme se, že se zde pamětník mýlí v letopočtu, neboť město Luck bylo německou armádou obsazeno až v souvislosti s napadením SSSR v roce 1941.)

„Jednou jsme šli za ustupující německou jednotkou. Podél silnice, po které oni ustupovali, leželo asi sedm našich zavražděných vojáků. Později jsme se dozvěděli, že tato skupina našich vojáků dostala za úkol provést průzkum, byli obklíčeni a zajati Němci. Při ústupu je postupně popravovali. Stříleli je do hlavy – ty kluci byli tak zohyzdění. Takovéto příhody rozpoutávaly nenávist a snahu pomstít naše bojovníky.“

„Prvního května jsem byl vybrán spolu s dalšími do důstojnické školy v Sovětském svazu. Byl to krátký, pouze tříměsíční důstojnický kurz. Dvě roty Čechoslováků byly přifařeny k sovětské škole. První rota byli pěšáci, tam jsem byl zařazen já, a druhá rota, to byli těžcí kulometčíci. Na konci jsme všichni museli skládat zkoušky. Po několikadenních peripetiích mezi vládou v Londýně a mezi velitelstvím našim a sovětským jsem získal hodnost poručíka. Spor se táhl kolem otázky, zda platí vzdělání ze sovětské školy pro povýšení do hodnosti podporučíka v naší armádě. Pak jsme byli odesláni na frontu. To bylo 16. září 1944. Odvezli nás rovnou na Duklu, kde už probíhaly boje.“

„Na frontě to šlo všechno ráz na ráz. Už se bojovalo, tak nebyl čas! Hned druhý den mi byla přidělena četa. Protože na frontě byl velký nedostatek důstojníků, tak nás očekávali s otevřenou náručí. Musím říct, že moje očekávání ohledně přidělené čety se nesplnilo. Překvapilo mě, že mužstvo pozůstávalo vesměs z podkarpatských Rusínů. Příslušníků sice Československa, ale byli to Rusíni. Nakonec jsem s nimi mluvil povětšinou ukrajinsky. Tento jazyk jsem znal ještě ze svého rodiště. Byli to chlapci velice odvážní, bojovní, ale jejich výcvik nedosahoval úrovně, kterou jsem předpokládal. Chlapci mě respektovali a plnili rozkazy i pokyny. Měl jsem je rád. Byli to prakticky zajatci v sovětské armádě. Když Sověti zjistili, že jde o občany z území Československa, tak je přeřazovali k našemu armádnímu sboru.“