Jaroslav Med

„[My] jsme byli na Šumavě. To bylo ještě tenkrát takové území nikoho. Tam jste přišel do nějakého stavení a to vypadalo, že ti lidi právě odešli. Teď si představte, že my tam takhle šmejdíme, chodíme. Byli jsme někde... Želnava, tamty končiny u těch jezer. Tam jsme měli tábor. Bylo to tam krásné, o tom nic. Ale pozor, museli jsme být velmi, velmi opatrní, protože banderovci přecházeli hranice, tak jsme si museli dávat bacha. No dobře. Ale teď si představte, že my tam prostě chodíme po těch chaloupkách. Hlavně jsme tam žrali na zahrádkách rybíz a angrešty. Najednou se objeví military police. Americký džíp a vyskočili z toho čtyři vojáci s bílými přilbami. A na nás, co jsme zač. Samozřejmě nikdo neuměl anglicky, tak jsme jenom ukazovali na lilie, že jsme skauti. Oni se smáli a mělo to pro nás nádherný důsledek. Naložili nás do toho džípu – to byl takový větší dodávkový džíp – odvezli nás do svého toho [tábora] a nafasovali nám takovou bedýnku čokoládami, burskými oříšky a tak dále. My jsme přijeli do tábora a úplně všichni kluci řvali nadšením, protože jsme to rozdělili a žrali jsme tu čokoládu a burské oříšky.“

„Já jsem se čirou náhodou od jednoho známého Broďáka dozvěděl, že tam v Petrkově žije jakýsi starý pán, který dělá nějaké tisky a píše básničky, a že bych se tam měl vypravit, protože by mě to mohlo zajímat. To byla tak druhá polovina padesátých let. Já jsem tam zajel. Docela jsme si s panem Reynkem padli do oka. On mi říkal ‚Jaroslave‘, já jsem mu říkal ‚pane Reynek‘, protože on byl starší než můj otec, takže jsem mu přece nemohl říkat ‚Bohouši‘, to je blbost. A tam jsem se s ním docela spřátelil a bylo to nesmírně zajímavé a plodné přátelství. Já jsem to ze začátku využíval především v tom smyslu, že jsem si tam půjčoval různé knihy, které samozřejmě v knihovnách nebyly.“

„Nebo další významný vědec, který byl v té době děkanem fakulty. Opravdu velký jazykovědec, který napsal celou řadu věcí a velmi úzce souvisel s tím Pražským lingvistickým kroužkem, Bohuslav Havránek, autor učebnic a já nevím čeho všeho. Když vyšly... to byla naprostá zase ta... chápete, ten život tehdy byl prosycenej různejma absurditama. Když si představíte, že napíše Stalin, kterej o tom věděl, s prominutím, kulový, napsal stati o jazykovědě, kde popřel tehdy panující teorii nějakýho akademika Mára a takovýhle věci. Já už si to vůbec nepamatuju, sice bych to doma našel, protože některé tyhle zvrhlosti jsem si schoval. A teď si představte, že velký jazykovědec Havránek dělá veřejnou sebekritiku před celou fakultou v naplněný velký aule, kde říká, jak je geniální Stalin, jeho stati o jazykovědě, a jak on hluboce se mýlil a tak dále a tak dále. Víte, čili tady ta absurdita, to bylo tou dobou naprosto prorostlý, když jste to tak chápala. Pokud ovšem jste nebyla v zajetí komunistického šílenství jako celá řada mých spolužáků, že jo.“

„Pak někdo z té redakční rady - jestli bylo nějaké výročí nebo co - tak říkal, že zná Vladimíra Holana, který v té době už začal publikovat, už zase směl, a že by ho požádal pro náš časopis o nějakou báseň. No, my jsme samozřejmě jásali, protože to byla čest dostat do toho časopisu báseň Vladimíra Holana. No a on nám poslal báseň a to byl průšvih. On nám poslal báseň, která je dneska ve spisech, ze sbírky Trialog a ta báseň se jmenovala Nepřátelům a je to velmi taková, řekl bych, ostrá báseň, která odsuzuje lidskou malost a tak dále a končí takovým zvláštním veršem, který je velmi brutální, ale typicky holanovský: ,Být není lehké, lehká jsou jen hovna.‘ Pozor, to by nevadilo, to slovo, ale vadila jedna věc, která byla smrtonosná, a to byla pod tím datace. On to datoval. Víte, bylo to, já nevím kolikátýho, v roce 1949. Čili soudruzi na tý hlavní správě tiskovýho dohledu, která povolovala vydávání čehokoliv. Kdybyste vydala potištěnej hajzlpapír, tak na tom muselo být razítko tohohle ASTD, oni se pozastavili nad tím datem a nad tím výkřikem závěrečným a milej časopis šel do háje.“

„A já jsem byl teda nakonec rád, že jsem získal zaměstnání. Ovšem bylo to zaměstnání velmi, řekl bych, pofiderní, na takových těch nej, nej, nejproblematičtějších učňovkách, na učňovský škole. Takže jsem učil například asfaltéry a dlaždiče a to bylo velmi veselé učení, kdy v podstatě jsem ty žáky, kteří byli svým způsobem dost nevychovatelní, ale nicméně já jsem tam učil češtinu a alespoň v rámci té výuky jsem se je snažil naučit alespoň číst a psát a tak dále. Takže to byla výuka taková svým způsobem poněkud dobrodružná, páč ty žáci tam byli velice, řekl bych, nechci říct neukáznění, to jistě, ale byli to prostě dost znační rošťáci, kteří nějakým způsobem vůbec nerespektovali tu školu jako takovou, protože věděli, že jako asfaltéři, kteří se mají vyučit a nosit ty bedničky u těch asfaltovacích vozů, takže jsou v podstatě nevyhoditelní. Není možné je prostě vyhodit třeba kvůli prospěchu nebo tak. Takže to bylo vyučování zvláštní. Zažil jsem tam s nima spoustu nejrůznějších, řekl bych, peripetií. Nicméně jsem to v té době zvládal, protože jsem byl jednak mladý a jednak jsem prostě nebyl žádná třasořitka, takže když došlo k nejhoršímu, tak nějaký ty facky a takový věci, to tam bohužel bylo na běžném pořádku, protože s nima se někdy nedalo vůbec vyjít.“

„Tak jsem na tom semináři prostě udělal srovnání Alois Jirásek, kde se tehdy rozbíhala jiráskovská akce, zaštítěná soudruhem Gottwaldem a ještě byl živ šílený buditel Zdeněk Nejedlý, který nad tím bděl, a u každého svazku měl ten svůj, řekl bych, takový velmi zvláštní doslov. A já jsem v této době si dovolil na filozofický fakultě na semináři srovnávat Durycha a Jiráska a k tomu jsem si vypůjčil v brodské knihovně Šaldův Zápisník, kde Šalda píše, že Durych je bronz a Jirásek je, já nevím, hlína. Prostě takovýhle srovnání, kde dal jaksi jasně přednost Durychovi jako velkému slovesnému umělci. To mělo samozřejmě velmi příšerný důsledky, páč na tom semináři sedělo několik přípravkářů. Dvě nezapomenutelné soudružky přípravkářky, u nichž se mísila ošklivost s blbostí. Víte, to byly holky! Dovedete si představit, holky starší než my, který dobrovolně, chápete dobrovolně, aby bojovaly za věc míru, chodily na vojnu. Na vojenskou přípravu! Ta strašlivá onanie ducha, která se odehrávala na Vypichu, kde jsme s těma puškama, co nestříleli, ale byly provrtaný, ať bylo, jak bylo, pršelo, sníh, tak jsme tam bláznivě běhali na zteč. Učili se střílet, váleli se na zemi. A ty holky, dobrovolně, to absolvovaly, aby prostě byly vyzbrojeny v boji proti imperialismu. No, dobře. Teď si představte tyto lidi na tom semináři. Já jsem podle nich znevážil a) soudruha Gottwalda, b) soudruha Nejedlýho a c) tedy Aloise Jiráska. Samozřejmě okamžitě jsem byl předvolanej před závodní výbor KSČ, co jsem jako tím myslel. Ta moje blbost, úděsná blbost!“

„A to byla věc podstatně riskantnější, my jsme měli na Babě, tady u přítele Ševčíka, takové jakoby diskusní fórum, kde se scházeli nejrůznější lidé, samozřejmě lidé z takzvaně disidentských kruhů, takže tam byl pravidelným návštěvníkem třeba Václav Havel, Petr Pithart. Byl tam velmi častým návštěvníkem třeba Josífek Zvěřina a další a další lidi tohoto typu. Běžně tam chodili představitelé Charty. My jsme s nima měli velmi úzké styky. Tam se jednak dělaly nejrůznější večery, jednak se tam připravovala určitá vystoupení Charty, určité dokumenty. Mělo to za následek ale jednu věc, že jednoho krásného dne... Bylo to způsobeno tím, že jsme se chovali dost neodpovědně a to bylo úmrtí, já nevím, já si nevzpomínám, jestli to byl Černěnko, nebo Andropov, ale myslím, že Černěnko. To bylo tuším v roce 85, takže to byl Černěnko, který zrovna zemřel, a my jsme zcela neuváženě, právě v ten den nebo den poté, co umřel, měli velkou sešlost na té Babě, kde byla celá řada lidí z disentu. Kde nejen tedy přítel Ševčík ukazoval svoje politické plakáty, které vytvářel, ale na druhé straně se tam diskutovalo i o určitém prohlášení Charty a podobně. No a netrvalo dlouho a přijela jednotka SNB v čele tedy s příslušníky StB. Celý to hnízdo takříkajíc vybrali a nás tedy odvezli do Bartolomějské k výslechu. No, to mělo svým způsobem pro některé lidi velmi dramatické následky, vyhazov ze zaměstnání a podobně.“

„Někde jsem šel z města. Teď sem přicházím. Takhle tady jdu tady do těch dveří. Tady vrátnice, co sedíme teď. To je absurdní, co?! Zvláštní, zvláštní pocit. A tady, co je tady teď zeď, tak tady byla veliká nástěnka. Na tý nástěnce byl Stalin přepásanej tím červeným flórem, protože právě umřel. A teď si představte, milá slečno, něco nepředstavitelnýho. Tady plná chodba kluků. Drtivá většina z nich brečela. Tekly jim slzy jako hrachy! Já jsem nemohl ze sebe vymačkat slzu, páč tatík mně dávno říkal, jaká je to mrcha a zločinec. No jo, všichni prostě naprosto naměkko. Já jsem kejval jenom hlavou a jak je to hrozný a utíkal jsem rychle do svýho pokoje. Vzal jsem si rychle nějaký skripta a něco jsem mumlal, že musím. A utíkal jsem někam, já nevím do hospody nebo někam, ale pryč, páč jsem se bál, že nebudu truchlit.“