The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Irena Meixnerová (* 1938)

• 1938 - narozena v Katovicích

• 1939 - ghetto Sosnovec

• 1943–1945 - skrývána ve Vojkovicích

• 1961 - učitelka na ZŠ v Mostech u Jablunkova

• 1962–1996 - učitelka na Střední průmyslové škole ve Frýdku-Místku

• Ukrývané dítě (Hidden Child)

Úkryt ve Vojkovicích

V říjnu roku 1943 překročila židovská matka s malou dcerou a s paní Matulewiczovou s falešnými árijskými doklady hranici z Generálního gouvernementu (okupovaného Polska) do protektorátu Čechy a Morava. Manžel Matulewiczové, který pracoval jako celník, domluvil s rodinou Kohutů, bydlící v tehdy pohraniční obci Vojkovice, že poskytnou úkryt matce, její dceři a dvěma synům, kteří zatím zůstali někde u Těšína. Dcera, Irena Meixnerová, s pohnutím vzpomíná na tyto okamžiky: „Matka se s Kohutovými dohodla a měla se pak vrátit pro bratry. Chtěla mě vzít s sebou, ale dcera Kohutů ji přemluvila, aby mě tam nechala, že to je zbytečné, když se přece večer vrátí. Maminka odjela a při loučení Kohutovy, jak mi pak Kohutovi na konci války řekli, prosila, kdyby se něco stalo... ať mě... nikomu nedají.“ Matka pak už jen Kohutovým sdělila, že dítě se jmenuje Irena Fiszlová a narodila se dva týdny před vypuknutím války (později pamětnice zjistila, že to bylo téměř o rok dříve).

Matka se však k dceři již nikdy nevrátila. Spolu s oběma syny ji dopadli příslušníci gestapa a všechny tři umučili. „Kohutovi čekali týden a matka se stále neobjevila. Nevěděli, co se stalo. Dokonce ji snad podezírali, jestli se mě tímto způsobem nechtěla zbavit. Asi deset dní po odchodu matky někdo po půlnoci bouchal na okno. Byl tam pán s kuklou na obličeji a řekl, že na gestapu se ví, že Kohutovi mají doma židovské dítě, a že další den si pro ně přijdou. Pak se ten pán hned otočil a rychle odešel.“ Hedvika, dcera Kohutů, malou Irenu ve čtyři ráno zabalila do deky a odnesla ji do úkrytu k říčce. „Kolem páté přišlo gestapo. Podle vyprávění jich přišlo asi šest se psy, okamžitě museli všichni před dům, opřít se o zeď s rukama nahoře a začali prohlížet každý pokoj. Všechno prohlíželi, rozhazovali, propíchávali bajonety. Trvalo to do tří odpoledne [...] Když gestapo odešlo, vrátili se rozechvěli domů a najednou si vzpomněli, že moje matka tam nechala fotografii – to se tak na venkově dělalo, že se fotografie dávala za rám zrcadla. Byl to zázrak, že si toho nikdo nevšiml. [...] Přišli pro mě tedy teprve večer. Byla jsem tak promrzlá, že jsem z toho samozřejmě onemocněla.“

Prudký zápal plic museli Kohutovi léčit bez pomoci lékaře, aby se náhodou někdo o skrývaném židovském dítěti nedozvěděl. „Do týdne jsem byla v pořádku. Sotva jsem se z toho dostala, znovu se u nás v pět ráno objevilo gestapo – tentokrát bez předešlého varování. Spávala jsem s dcerou Kohutů, ta přese mě rychle přehodila peřinu. To už si mysleli, že je všechny postřílí, protože mě tam museli najít. Stal se však zázrak anebo se tam objevil nějaký Němec, který chtěl nevidět – nikdo to totiž nedovedl pochopit, protože prováděli stejnou prohlídku jako předtím, všechno rozhazovali a jenom peřina, pod kterou jsem ležela, zůstala na té posteli.“

Gestapo se u Kohutů již neukázalo, přijela však Matulewiczová: „Měla ruku na pásce a tvrdila, že moje matka zemřela při leteckém náletu na Těšín. Kohutovi věděli, že lže. [...] Ona však říkala, že pro mě přijela a že se mě musí zbavit, protože by mohli mít ještě problémy, a tak že mě odvede do Katovic a pustí mě tam na ulici. Buď budu mít štěstí, že si mě někdo vezme, anebo… že ona nemůže o mém osudu jinak rozhodnout. Kohutovi však řekli, že slíbili mé matce, že se o mě postarají, a nedali mě.“

„Zbytek války probíhal v klidu, i když pro mě hrozně, protože nikdo neměl čas se mi věnovat, nemohla jsem být venku, protože [Kohutovi] neměli odvahu pustit mě ve dne ven. Seděla jsem neustále na půdě, kde jsem se dívala z malého okýnka. V zimě jsem seděla ve chlévě, někdy jsem bývala ve sklepě. Potom jim bylo i líto, že musím celé dny takhle trávit, tak mě někdy vzali nahoru na oběd. Jenže kolem někdy v poledne chodila listonoška, takže se podívali ven, kdyby náhodou někdo šel, pozamykali všechno – i když na venkově se nezamyká – a pak jsem mohla jít nahoru na oběd. Když by někdo šel, tak rychle do sklepa, který byl nejblíž. Takto jsem strávila čas až do konce války.“

Jen neustálý silný pocit strachu donutil pětileté dítě vydržet rok a půl v klidu. Teprve o několik desítek let později se dozvěděla, že to nebyly jen obavy z prozrazení úkrytu, ale že strach pramenil také z jiných pozapomenutých prožitků...

Zrozena do holocaustu

„Nesmíš vůbec vydat hlásek, jinak všichni umřeme!“ šeptala matka dvouleté dcerce, když ji zabalenou do deky předávala nějaké neznámé osobě. Teprve mnohem později si Irena Meixnerová tuto matnou útržkovitou vzpomínku spojila s vyprávěním svých sestřenic o útěku z ghetta v Sosnovci. Až v 90. letech se totiž od nich dozvěděla, že se narodila poměrně bohatým židovským rodičům, kteří bydleli v domě na centrální ulici v Katovicích a vlastnili výrobnu a velkoobchod s pleteným zbožím. Po obsazení Polska chtěli nacisté učinit Katovice „Judenfrei“, zbavit židovského obyvatelstva. Otec malé Ireny byl proto s dalšími židovskými muži deportován do pracovního tábora, kde na kruté zacházení reagoval apatií, přestal jíst a nakonec vyčerpáním zemřel. Ostatní se museli přestěhovat do židovského ghetta v Sosnovci.

Matce s malou Irenou a dvěma syny se nějakým způsobem z ghetta podařilo uprchnout. Nejprve se snad ukryli u své bývalé katolické služebné, pak u nějakých známých v Rybniku. „Z Rybnika však – to říkala Matulewiczová Kohutům – museli odejít, protože část toho domu zabralo gestapo, protože to byl největší dům v té části města. [...] Jeden gestapák prý pořád nějak podezřele chodil, že má doma taky takové malé dítě, jako jsem byla já. Pořád mě chtěl nosit, hrát si se mnou, nosil mi čokolády a oni se báli, jestli nesonduje, a tak mu řekli, že jsme jejich příbuzní a že brzy odjedeme pryč. A to si vzpomínám, že jsem k někomu nechtěla jít, když mě chtěl vzít na ruce, že jsem se ho hrozně bála a že jsem pořád říkala: ‚Má uniformu, má uniformu!‘ A matka mi říkala: ‚Nemluv, nemluv…‘ Protože já už jsem tehdy mluvila docela dobře.“

Většina příbuzných byla nacisty zavražděna a ti, kteří přežili (například zmíněné dvě sestřenice), netušili, že malá Irena Fiszlová přestála válku v úkrytu u cizích lidí ve Vojkovicích. Ani Kohutovi po válce žádné příbuzné nevypátrali, a tak si děvče nechali u sebe. Podle sdělení matky měla v srpnu 1945 dovršit šestý rok, a tak ji v září téhož roku zapsali do vojkovické školy. Děsivé prožitky spojené s holocaustem však nemohly být jen tak zapomenuty: „Moje sny byly hrozné, neustále v nich byli gestapáci. Ještě pořád to tak někdy je, když jsem třeba nemocná a tvrdě usnu. Bála jsem se noci, tmy. Celý život trpím nespavostí, noci se mi vždycky zdály dlouhé.“

Negativní vzpomínky dokonce malou Irenu vedly k postojům, jež se podobaly „jüdische Selbshaß“, nenávisti vůči svému židovství: „Tehdy se ve škole udávalo náboženství, a Kohutovi mi tedy zapsali, že jsem židovského náboženství. Strašně jsem se za to styděla, protože jsem věděla, že všichni, kteří se musí schovávat a kteří jsou pronásledováni, jsou všichni Židé. Takže když jsem dostala první vysvědčení, sice se samými jedničkami, ale nahoře bylo napsáno, že jsem židovského náboženství, tak jsem ho někam chtěla schovat. Trvalo to bohužel až do třetí třídy. Pak už jsem totiž chodila do katolického náboženství a ve třetí třídě jsme všichni šli k příjímání a Kohutovi mě nechali pokřtít. A všechna svoje stará vysvědčení, kde bylo ‚židovské náboženství‘, jsem roztrhala a spálila.“

Studium ve stínu kolektivizace

Ve stejné době, kdy se Irena Fiszlová snažila zapomenout na svou židovskou identitu, upevňovali v Československu svou moc komunisté. V poválečné euforii vstoupil do Komunistické strany Československa také Jan Kohut, který „pocházel zIstebnév Polsku, stejně tak jeho manželka. Ve svých patnácti letech odjel do Ameriky, kde si za deset let tvrdé práce vydělal peníze, vrátil se a koupil si statek ve Vojkovicích. [...] Během krize ve třicátých letech se však zadlužili a ten statek pak v exekuční aukci koupil jejich bratranec. Kohutovi tak ztratili statek i pole, ale všechen dobytek a vybavení jim zůstalo, protože bratranec je tam nechal bydlet až do jejich smrti v sedmdesátých letech.“

Kohutovo nadšení však brzy narazilo na praktické uplatňování komunistických ideálů, zejména v podobě kolektivizace zemědělství. „Když začal nábor do JZD, tak byl absolutně proti. Říkal, že tomu nevěří. [...] Na jedné schůzi, kde prosazovali kolektivizaci, jim [sedlákům] předseda [MV] KSČ Kaňok začal vyhrožovat, že když budou neustále proti, že se mohou dostat i na Sibiř! Pan Kohut vstal a říkal: ‚Proč byste je posílal na Sibiř? Do toho ráje? To je pošlete někam do Ameriky k těm kapitalistům, kteří je tam budou vykořisťovat.‘“

Kohut nakonec svou činnost v KSČ svérázným způsobem ukončil: „Jednou k nám přišli dva velmi mladí komunisté a začali mu vykládat, jak bude dobře hospodařit, když jich bude víc. A on jim doslova řekl: ‚Jak můžeš, ty smrade jeden, mi tady vykládat! Nemáš ani kozu a ty mě, starého sedláka, budeš učit, jak se má hospodařit?‘ Oba je pak chytil a shodil je ze schůdků u vchodu, že se kutáleli ještě kus z kopce. Pak za nimi hodil roztrženou legitimaci KSČ a volal na ně: ‚A tu červenou knížku si vemte s sebou!‘“

Kohutovy postoje se ovšem nepříznivě projevily v posudku Ireny Fiszlové, když chtěla po vystudování gymnázia v Českém Těšíně roku 1956 nastoupit na vysokou školu. Jako pro „dceru kulaka“ a „fanatickou katoličku“ pro ni nebylo na dvouleté pedagogické vysoké škole v Brně místo. Když to však zjistil její vojkovický komunistický soused Vladimír Petr, který měl nějaké kontakty na univerzitě v Olomouci, poradil jí, aby přeposlala přihlášku do Olomouce, vzal její posudek a nahradil jej novým, v němž uvedl vše na pravou míru: „Jednoznačně vyjádřil, že nejsem adoptovaná, nejsem jejich [Kohutů] dcera. Napsal, že mě tam mají od války jenom jako schovanku a že nemůžu trpět za někoho, koho nejsem vůbec příbuzná. Neuváděl už, že jim říkám ‚tatínku‘ a ‚maminko‘. Když to poopravil, byla jsem přijata a vystudovala jsem Palackého univerzitu, přírodovědeckou fakultu, obor matematika a chemie.“

Nekomunistickou učitelkou za komunismu

Po studiu dostala Irena Meixnerová roku 1961 umístěnku na Základní školu v Mostech u Jablunkova: „Mosty u Jablunkova jsou na polsko-česko-slovenských hranicích, byla to nejhorší štace v okrese Frýdek-Místek. [...] Nebyl tam dostatek tříd, a tak se střídala výuka dopoledne a odpoledne. Taky jsme učili v polské škole ve sklepě. Nebyly tam ani schody, takže jsme tam lezli po žebříku.“ Do Mostů u Jablunkova přestěhovala, avšak již po půl roce dostala možnost nastoupit na uvolněné místo na Střední průmyslové škole ve Frýdku-Místku (SPŠ FM), a tak této příležitosti využila. Stejného roku se také provdala za Gustava Meixnera.

Manžel pracoval jako hutní inženýr v Nové huti Klementa Gottwalda v Ostravě a roku 1968 se v ROH vyslovil proti politice KSČ, takže během prověrek, které začaly po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, dostal roku 1971 výpověď. Zdůvodnění znělo takto: „Po lednu 1968 jste plně podporoval požadavky pravice, se kterými jste vystupoval i na veřejné schůzi ROH v květnu 1968. Požadoval jste zrušení milic, odbory bez komunistů a zejména pak jste útočil proti vedoucí úloze KSČ. Prohlašoval jste, že KSČ nemá morální právo být vedoucí složkou v naší společnosti pro 50. léta. Požadavek zrušení lidových milic jste zdůvodňoval tím, že KSČ je druhá politická strana po NSDAP, která má svou ozbrojenou složku, a že může snadno dojít k použití lidových milic proti lidu. Hrubě jste napadal a urážel představitele KSČ a Sovětského svazu. [...] Při hospodářsko-politickém hodnocení se potvrdilo, že na svých názorech setrváváte a ty obhajujete.“

Irena Meixnerová přiznává, že by tak neústupně zásadová jako její manžel nebyla, ačkoli s jeho výroky souhlasila: „Říkala jsem mu: ‚Nemohl jsi jim říct, že je to všechno blud, a měli bychom klidný život?‘ Já bych to asi udělala, asi bych na tom tak netrvala.“ Meixnerová sama ke svému štěstí takové problémy neměla, neboť rok 1968 trávila na mateřské dovolené, a neměla tudíž možnost ve škole své názory vyjadřovat. Také vpád vojsk se jí dotkl jen nepřímo: „Slyšela jsem venku nějaký ruch. Podívala jsem se z okna a tam pobíhali lidé, běhali sem a tam. Neměla jsem tehdy telefon, a tak jsem vyšla na chodbu, kde jsem se dozvěděla, co se událo. Sbalila jsem dceru a moje kolegyně, která tady bydlí taky, říkala: ‚Musíme do obchodu, já doma nic nemám.‘ Navzájem jsme si hlídaly děti, protože v obchodě lidé vykupovali mouku a další trvanlivé potraviny, poučeni z toho, že za války nebylo nic k jídlu. Takže jsme si šly nakoupit taky. Měly jsme strach, myslely jsme, že začíná válka, protože tu byly tanky. S malým dítětem jsem nikam nešla, bylo jen rok a půl staré. Nešly jsme ani do parku, ale jenom kolem domu, protože jsme se bály, kdyby se něco dělo, ať nejsme blízko.“

Když se na průmyslovku vrátila, stál již v čele školy nový ředitel Zdeněk Jež, který se jí spíš zastával, ačkoli členství v KSČ opakovaně odmítala. Některým činnostem se však podle svých slov vyhnout nemohla: „Za mimoškolní aktivity se dělaly čárky. Při každém hodnocení jednou za rok se toto muselo vykazovat, takže jsem pracovala ve Svazu žen (to jsme vybíraly příspěvky nebo organizovalyMDŽ), potomSČSP(to bylo ve škole) a ještě jsem byla v Socialistické akademii, ale tam mě to docela bavilo, dělala jsem tam přípravné kurzy na střední a vysokou školu.“ Vyžadovali po ní  účast na kurzech IPV (ideově politické výchovy) nebo psaní posudků.

Ačkoli nový ředitel ze školy žádného vyučujícího nevyhodil, většina jich byla z KSČ vyškrtnuta a poměrně dlouhou dobu tam panovala „dusná atmosféra“. Učitelé nepociťovali tlak pouze shora, ale pozor si museli dávat také při výuce: „V každé třídě bylo pár komunistů a někdy to byly i děti dost uvědomělých rodičů. Já jsem naštěstí se svou matematikou a chemií nemusela dávat takový pozor, horší to měli třeba s výukou dějepisu. Nejhorší bylo, když se tam objevil žák, který se na něco zeptal, protože tehdy se nedalo projevit [vlastní] názor.“

Kličkování mezi vlastním protikomunistickým přesvědčením a politickými požadavky trvalo až do posledních chvil vlády komunistů v Československu. „V pondělí [po 17. listopadu 1989] jsem přišla do školy a měli jsme psát čtvrtletní práci. U nás jsme o 17. listopadu nic nevěděli. Přihlásil se tam jeden chlapec, který se tedy dost špatně učil, B. se jmenoval, a říkal mi: ‚My nebudeme psát písemku, my stávkujeme.‘ – ‚Víš co, sedni si a stávkuj.‘ – ‚No ale, paní profesorko, to není jenom tak.‘ A začal vykládat, že jeho sestra, která studovala v Praze, jim volala. Já jsem mu říkala: ‚Prosim tě, nezdržuj!‘ Pak se to začalo šířit a já jsem ho tedy vyslechla, ale nechtěla jsem, ať dělá něco ve třídě. Byla jsem docela zbabělá, protože tehdy jsem čekala, až nám oznámí, co máme s dětmi dělat. Do dvou hodin pak přijeli vysokoškoláci z [Vysoké školy] báňské [v Ostravě]. Naši komunisté, ředitel a zástupce ředitele, nás hned svolali, byl tam taky už někdo z OV KSČ, a začali nám dávat různé dispozice. Já jsem si řekla, že se toho moc nebudu účastnit a raději si budu povídat s děckama ve skupinkách. Ale ředitel mi říkal: ‚Dones mi papíry od B.! Pojedeš s námi do Metylovic, musíme tam s tou rodinou vyřídit, že nám tady nebude dělat ve škole rozvrat!‘ Já jsem odpověděla: ‚Klidně pojedu, ale já jim nemám co říct. Já proti němu nic nemám. Tvrdí, že se tam něco děje, a sám vidíš, že se tu objevili i žáci z báňské, takže abys toho nelitoval.‘ Nakonec to odložil na druhý den, ale druhý den už bylo všechno jasné.“

Zpět ke svým kořenům

Díky revoluci roku 1989 se nakonec Irena Meixnerová mohla po dlouhých desetiletích opět setkat se svými pokrevními příbuznými. Již roku 1963 jí zavolal do práce jakýsi pan Fiszl, její údajný příbuzný, který trval na tom, že se s ní musí setkat. Po jistém otálení se dostala na malý pohraniční styk do polského Těšína, kde ji a Hedviku Kohutovou přivítal Fiszl a Matulewiczová, která dříve chtěla malou Irenu nechat na ulici svému osudu. Fiszl všechny nejdříve pohostil a snažil se Irenu Meixnerovou zlákat k emigraci do Izraele za bratrancem jejího otce. Kvůli Matulewiczové však z toho nakonec nic nebylo a všichni z tohoto setkání odcházeli notně rozladěni: „Velice se mě dotklo, když se Matulewiczová a Hedvika začaly hádat, že se zasloužily o to, že žiju. Divím se, že se do toho vůbec paní Matulewiczová pouštěla, protože všichni ostatní jsme měli dobrou paměť. Pan Fiszl řekl, že on nemá žádné prostředky, aby je nějak odškodnil, že on sám tuto věc dělá jen z finančních důvodů, protože ten můj příbuzný mu za to, že mě najde a že se odstěhuji do Izraele, zaplatí vystěhování z Polska.“

Tento zážitek ovlivnil také rozhodnutí nereagovat na dopis, který nedlouho poté dostala přímo z Izraele od svých dvou sestřenic: „Nikomu jsem o tom neřekla, nikoho jsem nechtěla seznamovat se svým životem. Dopis jsem si schovala a sem tam jsem si jednotlivé kapitoly četla. Bojovala jsem, ale neodepsala jsem.“ Na téměř celá další tři desetiletí pak byla celá záležitost pozapomenuta.

Až roku 1990 Irenu Meixnerovou překvapil telefonát, v němž jí bývalí spolužáci z vysoké školy rozrušeně sdělovali, že v novinách našli pod její fotografií tento inzerát:„Hledáme Irenu Fishelovou, narozenou roku 1939 v Katovicích. Kolem roku 1960 byla vyfotografována v Olomouci, v provozovně Fotografie na Malinově náměstí. Každou zprávu o ní uvítá její teta Rozia Szteinkelev, žijící nyní v Izraeli.“

Tentokrát se Irena Meixnerová rozhodla odpovědět a brzy jí sestřenice zavolaly: „Volaly asi desetkrát do měsíce, ale všechno mě i je tak dojímalo, že jsme se rozhodly, že si budeme raději psát dopisy.“ Meixnerová se tak od svých sestřenic dozvěděla mnohé o své rodině. Další překvapení ji ovšem čekalo, když navštívila katovický matriční úřad, aby si tam ověřila své datum narození. Zjistila tam totiž, že se nenarodila dva týdny před vypuknutím druhé světové války, jak tvrdila Kohutům její matka, nýbrž již 10. listopadu 1938. Poprvé po půl století se tak setkala se svými blízkými pokrevními příbuznými, kteří za ní přijeli do Místku, a pak je dokonce navštívila v Izraeli.

Nakonec se proměnil i vztah Ireny Meixnerové k židovství a začala se účastnit setkání organizace Hidden Child (Ukrývané dítě) v Praze: „Mi se to líbí a ráda to poslouchám. Ze začátku jsem tím byla úplně nadšená, protože většina lidí tam měla stejný osud. Nejméně asi čtyřicet procent [ukrývaných dětí] přežilo válku v klášterech. Řádové sestry se o ně staraly, vzaly je jako chovanky. Ony je tam možná i pokřtily, ale to je jedno. Většina nás vyrůstala v katolických rodinách. [...] Vždycky na podzim jsme měli i šábesovou večeři a mi se to na počátku velice líbilo. Teď už však ti starší, kteří praktikovali židovství, pomřeli a ti, kteří jsou jako já a nedodržují to [náboženské předpisy], se chovají stejně i při těch večeřích. Je to škoda, protože ta večeře už není tak hezká, jak bývala.“

Mnozí lidé z jejího okolí vůbec netuší, jakými traumatickými zkušenostmi v dětství prošla. Setkání s příbuznými i s lidmi, kteří měli podobné osudy, tyto rány pomáhají zahojit, staré jizvy a obavy jí však jen občas dovolí promluvit nejen o sobě, ale také o lidech, kteří ji i přes obrovská rizika ukrývali před nacisty nebo se dokázali postavit zvůli zatvrzelých komunistů. Povzbudivě pak působí, že veškeré těžkosti nevedly Irenu Meixnerovou k vlastní zahořklosti a necitelnosti, ale naopak k vnímavosti, pochopení pro druhé i k síle přiznat vlastní slabosti.

Během sezení 22. září a 20. listopadu 2010 ve Frýdku-Místku natočil a pro Post Bellum zpracoval Daniel Baránek.