Irena Meixnerová

„Pracovala jsem v odborovém hnutí a celou dobu jsem tam byla pokladník. Jednou chyběl předseda i místopředseda, já jsem byla v ROH v pořadí třetí, a podepisovaly se odměny, což byli velmi neradi, protože my [nekomunisti] jsme to nesměli vědět. V normálním případě to podepsal za ROH předseda nebo místopředseda – komunista, tak s tím souhlasil. Ale když jsem to podepisovala, tak tomu [který mi to dal,] nebylo příjemné, že to podepisuju já. Nechtěl, ať to čtu: ‚Rychle to podepiš!‘ – ‚Já si to přečtu, přece nebudu podepisovat, co jsem nečetla.‘ A řekla jsem mu: ‚Vysvětli mi, co dělá ten a ten. Mi to je líto.‘ Protože já jsem o jednom věděla, že absolutně nic nedělá, jen je členem KSČ. A on odpověděl: ‚On má tolik, protože platí příspěvky KSČ! Z čeho by to platil?!‘ Já jsem říkala: ‚Ty, poslouchej, já jsem myslela, že tady hodnotíte práci!‘ A on řekl: ‚Tak podepíšeš to, nebo ne?! Kdo je po tobě?‘ On se se mnou nebavil. Tak jsem to podepsala, byla jsem zbabělá. Kdybych to nepodepsala já, podepsal by to někdo další.“

„Zbytek války v podstatě pro mě probíhal v klidu, dalo by se říct, i když to bylo hrozné, protože jsem přece jenom byla dítě, které ještě neumělo číst. Nikdo neměl čas se mi věnovat, nemohla jsem být vůbec venku, protože po té razii gestapa neměli odvahu mě ve dne pustit ven. Nikdy nemohl nikdo vědět, jestli někdo nepůjde kolem. Seděla jsem neustále buď na půdě, odkud jsem se dívala z malého okýnka, nebo v zimě, když už bylo chladno, tak jsem bývala v chlévě. Potom už jim bylo líto, že musím celé dny trávit takto, a tak mě někdy brávali nahoru na oběd. Jindy mi totiž nosili oběd do úkrytu, protože okolo poledne chodila kolem listonoška. Takže všechno pozamykali, a kdyby někdo klepal, tak jsem se měla rychle schovat do sklepa, který byl nejblíž. Přitom strach u mě bylo to největší, co mě jako dítě drželo, že jsem vydržela v klidu.“

„Na nějaké schůzi, kde prosazovali kolektivizaci, pan Kaňok, předseda [MV] KSČ, jim začal vyhrožovat, že když se budou takhle chovat a budou proti, že se mohou dostat i na Sibiř. Pan Kohut vstal a říkal: ‚Proč byste je posílali na Sibiř do toho ráje? To je pošlete někam do Ameriky k těm kapitalistům, kteří je budou vykořisťovat.‘ To se pak projevilo, když se měl napsat posudek pro mé vysokoškolské studium. V posudku bylo napsáno, že jsem ‚dcera kulaka‘, který byl v Americe, a tak dále. A navíc tam bylo napsáno, že jsem ‚fanatická katolička‘.“

„[Ráno] jsme pospali a najednou jsem slyšela venku nějaký ruch. Podívala jsem se z okna, lidé běhali sem a tam. Ještě jsem tehdy neměla telefon, tak jsem vyšla na chodbu a tam jsem se dozvěděla od lidí, co se událo. Sbalila jsem dceru a moje kolegyně, která tady taky bydlí, říkala: ‚Musíme do obchodu, nemám doma nic.‘ Navzájem jsme si hlídaly děti, protože v obchodě lidé vykupovali mouku a trvanlivé potraviny, poučeni z toho, že za války nebylo nic k jídlu. A tak jsme si šly nakoupit taky. Měly jsme strach, myslely jsme si, že začíná válka, protože tu vjely tanky. S malým dítětem, starým rok a půl, jsem nikam nešla. Ani do parku jsme nešly, jenom kolem domu, protože jsme se bály, kdyby se něco dělo, ať nejsme blízko.“