PhDr. Hana Mejdrová

„Angličané jsou velice stateční, ale, jak říkám, hlavní roli hraje to, že člověk si zvykne na všechno, i na šibenici. Kdyby měl mít pořád strach, že ho zabije bomba, tak by se musel zbláznit, to bylo lepší odejít z toho Londýna… Byla ohromná solidarita mezi lidma, například Angličanky fungovaly výborně jako řidičky v sanitkách, protože muži byli většinou v armádě. Na střechách byly hlídky, které jak viděly, kde v okolí padla bomba, tak se to hlásilo a hned tam jela taková ta rescue guardian, záchranná služba, aby lidé nezůstali zasypaní a tak. To všechno fungovalo výborně, nebyla tam panika, lidé velice solidárně zachovávali fronty na všechno, co bylo nutné, nikdo nepředbíhal. Dokonce už si tak zvykli na to, ono to bylo docela zajímavý při těch náletech, protože jednak lítaly stíhačky, které světélkovaly… Za druhé to nebe pořád křižovaly světlomety a teď střílela protiletecká obrana, což vypadá jako ohňostroj. Takže lidi stáli na chodníku a čuměli, krásný divadlo. Tak psaly noviny, ať neblázní, protože lidé byli zabiti ne bombou, ale střepinami z těch protileteckých granátů, které, když spadly, tak to mělo ohromnou razanci, teď to bylo horké, ostré, že se to zabořilo do betonu úplně hluboko, taková střepina. To zabíjelo lidi! Může se psát, aby lidi nebláznili a nestáli na ulici a nekoukali, když je nálet… Já jsem jednou mluvila s Angličankou a ta mi říkala: ,Víte, dneska už mě ten Hitler naštval. Představte si, já jsem si koupila nový tea pot, to jsou ty jejich keramické konve na čaj, přišel nálet, spadla bomba a ten tea pot se mi rozbil.‘ Tak už ji dožral Hitler…“

„Když začala být situace na pracovním trhu horší pro Angličany tím, že se rozjel válečný průmysl, tím, že řada kvalifikovaných mužů nastoupila do armády, to je (Angličany – pozn. ed.) donutilo dávat nám, emigrantům, příležitost dostat se do některých profesí, kde začal být nedostatek pracovních sil. Angličané těm profesím říkali war effort (válečné úsilí) a spadaly pod to jednak továrny, kde byla příležitost pro svářeče a obráběče, a potom zemědělství, respektive hlavně lesnictví, protože oni z těch pokácených stromů dělali jednak telegrafní tyče, jednak vzpěry do dolů, protože se začal rozvíjet těžební průmysl. A tak jak se postupem války zvyšovala izolace Anglie (kvůli ponorkové válce), tak řada věcí, které oni dříve dováželi, se musela vyrábět v Anglii. Takže zemědělství, lesnictví a továrny, které pracovaly pro válku. Řada našich emigrantů se přeškolila, aby mohli pracovat řekněme v těch továrnách. S mým prvním manželem jsme například byli v severním Walesu, kde jsme pracovali v lesnictví. Tím už se ta situace trochu prolomila, už jsme nebyli považovaní za ty nespolehlivé. Takže když někdo dělal na noční směně, tak se nemohlo omezovat, jestli smí v noci ven. To byl tak rok 1940.“

„Já pocházím z generace, která vlastně byla tak stará jako první republika. Narodila jsem se v roce 1918 v Praze a vyrůstala jsem v česko-židovské rodině. Měla jsem vzdělání našeho gymnázia, maturovala jsem v sedmatřicátým roce na gymnáziu, které už neexistuje – bylo to Městské dívčí reálné gymnázium Charlotty Masarykové v Dušní ulici. Potom jsem začala studovat medicínu, ale to jsem měla jen tři semestry, protože v devětatřicátém roce už vyhazovali Židy z vysoké školy a potom vysoké školy zavřeli.“

„Já jsem se vdala za Čecha, když jsme pracovali v tom severním Walesu v lese. My jsme se pak tady doma rozvedli, ale zůstali jsme dobří přátelé. Ono to totiž bylo tak: většina z nás, když jsme odcházeli z domova, já jsem například měla svého chlapce, on měl svou dívku a to všechno bylo narušené, rozbité, měl jste i starší lidi, kteří odcházeli do emigrace a ten druhý se nemohl dostat ven. Takže se tam (v emigraci – pozn. ed.) dost uzavíraly svazky s tím, že se nechávalo (on to dneska zní blbě ten termín) konečné řešení, závěr toho vztahu se nechával nerozhodný do toho návratu, zejména tam, kde byli ženatí nebo vdané, než odcházeli do emigrace, tak nevěděli, co se s těmi jejich partnery stalo. A bylo samozřejmé, že když by přišli domů a ten člověk by přežil a vrátil se z koncentráku, že se samozřejmě zase ten, kdo žil v Anglii, vrátí k tomu původnímu partnerovi, protože by to bylo nefér. My jsme nebyli vdaní ani ženatí, ale taky jsme věděli, že až se vrátíme, že ještě nevíme, jak bude vypadat naše setkání s tím partnerem, se kterým měl člověk hezký vztah před válkou. My jsme se tam vzali, protože Angličané se tenkrát dívali dost divně na to, když by spolu žili v jednom bytě dva lidé, kteří nejsou oddaní, dneska je to už taky jiné, tady i tam. Ale tenkrát to ještě takové bylo a muselo se to respektovat, samozřejmě.“

„Účastnila jsem se takových aktivit levicových středoškoláků, jako bylo hnutí Mladé kultury, studentského časopisu, byla jsem zapojena do akcí na pomoc Španělsku a na pomoc německým emigrantům, kteří přicházeli. A právě tato okolnost vedla trochu k mojí záchraně tím, že pokrokoví studenti v jiných zemích organizovali potom akce zase na záchranu pokrokových studentů u nás, a tímto způsobem jsem se vlastně dostala do Anglie, protože angličtí pokrokoví studenti znali ty velmi aktivní pokrokové studenty u nás a organizovali pro ně víza do Anglie. Takže v devětatřicátém roce jsem v červenci ilegálně šla do Polska. V Polsku byl totiž v Katovicích britský konzulát a odtamtud se organizoval další transport emigrantů do Anglie, pokud tam na tom konzulátu měli povolení britského Foreign Office. Právě to byl problém řady emigrantů, kteří se do Polska dostali, že tam velmi obtížně čekali na to povolení, pokud ho tam už neměli. Kdežto já jsem měla to štěstí, že když jsem se tam dostala, tak už na konzulátu v Katovicích to povolení bylo, takže nejbližším transportem jsem potom jela do Anglie, což ovšem bylo už těsně před vypuknutím války… Musím říct upřímně, že se mně vůbec nechtělo, protože tady byla velká soudržnost studentů, kterou jsme měli. Když má mladý člověk opustit takovéto prostředí… Na druhé straně, kdybych tohle nedostala, tak jsem tady zůstala a skončila jsem tak jako řada lidí mého původu někde v koncentračním táboře.“

„Celé moje hrdinství spočívalo v tom, že jsem pracovala ve zdravotnictví. Bylo to tak, že těch těžkých případů našich vojáků nebylo zase tolik, protože ta naše jednotka byla nasazena až ke konci války po otevření druhé fronty, a to v takovém postavení, že neměli moc těch střetů s německou armádou. A pokud jde o letce, ti většinou nepřicházeli k nám do nemocnice, protože oni byli vlastně součástí britské armády, takže přišli do těch anglických nemocnic, pokud měli to štěstí, že přežili nějaký ten střet. Jich moc nebylo - buďto to přežili, nebo to nepřežili. Ti naši vojáci tam přicházeli s takovýma neduhama jako český emigranti. Protože svým způsobem my, co jsme žili třeba v Londýně, tak jsme byli mnohem víc vystaveni válečným útrapám nežli ti naši partneři, kteří byli u té vojenské jednotky, protože ta vojenská jednotka vždycky byla v nějaké díře. Kdežto my jsme žili v tom Londýně, kde bylo od rána do večera a od večera do rána bombardování. Pomáhali jsme těm emigrantům i vojákům v běžných zdravotních věcech. Potom jsme měli několik případů těch popálenin, ale toho skutečně bylo hrozně málo. Zajímavé je, že i přes to velké bombardování vlastně nebyl případ mezi emigranty, kdo by zahynul při bombardování..“