Petr Melichar

„Tak jsme sháněli psací stroj. To byla taky anabáze. V Praze jsem se až přes několik známých dopátral k někomu, kdo prodával psací stroj. Pak jsem ho vlekl v batohu do Havířova. Nakonec sehnal jeden i Lumír, takže jsme měli více těch strojů. A první čísla vznikala tak, že jsme tedy přepisovali texty na stroji. Do válce jsme narvali deset papírů s kopíráky. Dělali jsme deset kusů toto časopisu. Desátá kopie ještě byla čitelná. Později jsme to už dělali rámečkem s válečkem, tisklo se to přes blány. Ty blány jsem občas kupoval v Praze. To nám poradil Franta Stárek, když jsme se o to začali zajímat.“

„Plný batohy knih jsem dovážel do Havířova. S kamarádem z Havířova Lumírem Salzmanem a ještě několika dalšími lidmi jsme to nadšeně a dychtivě četli. A kolovalo to mezi lidmi. To bylo pořád: ‚Když už to přečteš? Já už to chci.‘ Bylo to výborné, ale bylo toho málo. Lidí hladových po informacích a po takovém čtení bylo hodně. Taky se muselo trošku dávat pozor, komu se to půjčuje. A tak nás napadlo, že bychom mohli taky dělat nějaký podobný časopis. Přišel s tím asi Lumír, že prý to nic není, že stačí psací stroj, že se to naučíme taky. Tak jsme to chvilku převalovali v hlavě, špekulovali, o čem by to bylo. A zjistili jsme, že známe jednoho básníka, který píše do šuplíku, že známe kapely, který mají texty, a že jsou lidi, kteří umí psát, ale nikde jim to, samozřejmě, neotisknou.“