plukovník v. v. Hugo Mellion

„Pokud se války týče, tak ty začátky byly hrozný, a proto já taky vždycky říkám, že ta mládež dneska by o tom měla vědět něco víc, aby se takový hrůzy už neopakovaly. To byla hrůza. Samozřejmě jsme měli všichni strach. Jestli to byl doktor, nebo ten letec nahoře, nebo dole ten pozemní voják Kdo řekl, že neměl z toho strach, tak lže.“

„Dovolte, abych se představil. Moje jméno je Hugo Mellion. Snad to jméno ještě pro někoho tady něco znamená. Můj otec měl tady mezinárodní dopravu, ještě před válkou. Já sám jsem se narodil, ještě když nebylo Československo, narodil jsem se v Bělehradě, kde otec sloužil u rakouského císaře, 8. 9. 1918. Za pár měsíců mně bude 85. Sám jsem překvapen, že jsem to tady tak dlouho táhnul. Cítím se docela dobře, tak snad tady ještě zůstanu pár let. Táta tam (v rakousko-uherské armádě – pozn. ed.) byl jako dopravní důstojník, dotáhl to na plukovníka. Rodina – matka, otec i bratr Josef zahynuli v koncentráku, já nevím, ve kterým.“

„Dostali jsme byt po rodičích, to byla zas jiná kapitola, protože tam už někdo bydlel, to byl nějakej kapitán, kterej byl na barikádách, byl z Moravy, měl ženu a dítě. Byl to osmipokojovej byt, tak jsem musel jít na nějakej úřad tenkrát a dokázat, že tam rodiče bydleli. To nebyl jejich majetek, to patřilo pojišťovně, oni platili jenom měsíční nájem. Tam měli záznam v pojišťovně, řekli: ,Jo, tady bydlel pan Arnošt Mellion, tak vám přidělíme čtyři pokoje.‘ Tak se potom jednalo o tom, kdo bude vařit, a já říkám: ,Ještě tady není žena, děti ještě příjdou…‘ Tak jsem dostal ten byt a pak jsem se musel toho pana kapitána zbavit. Tak jsem najal takovou firmu. Sice tam nebyly žádný štěnice nebo nějakej hmyz a oni zalepili ty moje čtyři pokoje a dali tam tu síru a to smrdělo z pátého patra až dolů do vchodu. No, tak on věděl, že se mnou nebude žádná lehká práce, tak jel domů. Tak se zabalil a jel! Sám, nemusel jsem ho ani honit.“

„Já jsem jel na svatbu, která měla být 9. 9. 1939. Než jsem dojel do Anglie, do Londýna, ještě nezačala válka, válka začala 3. 9., bylo mi akorát 21 let 8. 9., to byl můj začátek. A jelikož Československo bylo obsazený Němcema, tak mě Angličani považovali jako za ,enemy alien‘, že jsem byl z nepřátelské země. Chtěl jsem se hlásit do letectva, nic nebylo na obzoru, žádná mladá dívka… Tak jsme přišli k tomu, co mám dělat. Tak jsem nejdřív musel jít na policii a zeptat se, jaký tady budu mít status, jestli můžu v Anglii zůstat. To bylo v tom městě, kde dneska bydlím (Warrington), tam bydlela moje sestra a tam taky byla ta svatba. Tak jsem šel na tu policii a tam jsem se náhodou dozvěděl, že potřebujou řidiče pro záchranku.“

„Nebylo to snadný, protože když jsi tam jel jednu cestou, tak ses možná tou samou cestou nemoh vrátit zpátky do nemocnice, protože tam byl třeba rozbouranej barák nebo velkej kráter, díra v zemi. Samozřejmě, že světla byly úplně minimální, takovej řez pět až šest centimetrů na výšku a jeden a půl centimetru široký. Všechno v noci a samozřejmě to bombardování a taky ta palba protiletadlovejch střel... Nebyl to teda piknik, jak se říká anglicky, nebyla to žádná legrace.“