Jan Merta

* 1952

  • "Když jsem dělal zkoušku na pedagogickou fakultu [v Praze], protože mi bylo řečeno, že by bylo dobré mít nějakou školu, tak tam to bylo jasné, protože tam se dotázali později na materiály rodičů. Kdežto na Akademii [výtvarných umění], tam jsem dělal zkoušku dvakrát a potřetí jsem byl přijat, po letech. A tam mohlo hrát roli i to, co jsem maloval. To znamená – já jsem jim ukazoval práce, které byly ovlivněny tím Smetanou, a pro ně to bylo prostě nepřijatelné. František Jiroudek, tehdy tam učil, to byl jeden z profesorů a podíval se na ty práce a říká: 'Vy jste hotový malíř, vy tady nemusíte nic dělat.' Takže potom můj učitel, teda Smetana, jelikož měl takovou zvláštní povahu, že se hodně přizpůsoboval... To byl paradox – hodně si šel tvrdohlavě svojí cestou, až se dostával do izolace, a na druhou stranu byl poměrně politicky loajální. Takže on mě nutil do určité strategie, strategie, která spíš souvisela se starými mistry. Takže paradoxně zase další profesor, Padrlík, se podíval na moje práce a viděl, že jsou třeba dobře postavené, a říkal: 'To je nějaké staromilské.' Takže tam mohly hrát roli i tyto věci, nikoli pouze můj původ, protože to bylo v roce normalizace, tyto věci se nějakým způsobem sečetly."

  • "Můj první učitel byl otec. Mým druhým učitelem byl Jan Daniel Smetana, nejdříve se jmenoval Jan Smetana, posléze se jmenoval Jan Daniel Smetana, protože se potřeboval odlišit od jiného Smetany v Praze. A poté se jmenoval Jan Daniel Michelangelo Smetana, a to už bylo trošku na pováženou. Ale to jen pro charakteristiku. Byl to člověk, který ovládal psychologii, který měl obrovskou psychickou sílu, takže byl schopen lidi ovlivňovat hodně. Já jsem byl pod jeho vlivem určitou dobu, než jsem se musel vymanit z této situace. On to byl člověk, který mě ovšem seznámil s moderním uměním, tedy světovým, kde pro něj to umění končilo právě Goghem, ale současně mě seznámil třeba se současným uměním českým, protože žil například Jan Zrzavý. A seznámil mě třeba se staršími umělci, jako byl Bohumil Kubišta nebo Alois Wachsman. A samozřejmě to šlo k realistům, šlo to přes Jana Preislera, Slavíčka k Purkyněmu, ke gotice a tak dále. Takže toto bylo pro něj podstatné. A on to byl vlastně, dá se říct, ne přímo fanatik, ale úplně zažraný do toho umění. Takže ten zápal byl pro mě rozhodující, další impuls."

  • "Když mi bylo deset let, tak jsem šel s otcem kolem takzvané Knihy, kde se prodávaly knihy. Ale taky často měly tyto obchody nějakou reprodukci ve výloze. A na té reprodukci právě bylo obilné pole od Vincenta van Gogha, a to mě zaujalo. A já jsem se díval přes výlohu, to bylo trošku zkreslené přes to sklo, a otec mi v tu chvíli začal vyprávět příběh Vincenta. Tak to byl takový zasvěcující moment, jeden z momentů, které mě skutečně ovlivnily. Já jsem umění, takzvanému modernímu umění nerozuměl. Bylo mi deset a neměl jsem víceméně žádný přehled. Ale byl to takový jeden úder. A další věc, která ovšem tomu předcházela, to když mi byly zhruba čtyři roky nebo pět, tak jsem si prohlížel knihu barokního umění, protože otec měl řadu knih o umění. A nevím, z jakého důvodu jsem vzal hřebík a tím hřebíkem jsem vyškrábal oči jednomu autoportrétu Rembrandtovu, kde už se zachytil jako stařec. A pravděpodobně ten jeho pohled byl tak sugestivní, že mě to ovlivnilo a reagoval jsem asi překvapivě tímto způsobem. A tohoto motivu jsem potom později využil ve své dospělé malbě."

  • "Narodil jsem se v Šumperku, kde jsem byl pouze do jednoho roku svého věku. A potom jsme se přestěhovali do Liberce, kde otec byl ordinován jako evangelický farář. Mé dětství bylo neúměrně šťastné oproti třeba různým jiným bytostem, traumatizovaným umělcům, kteří třeba svoje dětství prožili v jiných podmínkách v paneláku. Já jsem se nacházel v té době v trošku absurdní situaci, protože pohraničí se osidlovalo Čechy, kteří buď přišli zvenku, anebo pocházeli z vnitrozemí, často v domech po odsunutých Němcích. A fara, kde jsme se nacházeli, byla právě vila po odsunutých Němcích. Čili tato vila měla nádhernou zahradu na způsob anglického parku, dole s rybníčkem, a souvisela s jazykem lesa, který sahal do Liberce. Takže já samozřejmě jako dítě jsem nic netušil o drastických procesech padesátých let, protože jsem se narodil v roce 1952 a v té době ještě k těm záležitostem docházelo, to byl ten tvrdý začátek komunismu. A o rok později, jenom pro informaci, zemřel Stalin, poté, co jsem se narodil, v roce 1953. A v té době vládl Klement Gottwald."

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 30.11.2023

    (audio)
    duration: 01:11:31
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Z vlivu svého prvního učitele jsem se musel po čase vymanit

Jan Merta, 2024
Jan Merta, 2024
photo: Post Bellum

Jan Merta se narodil 4. prosince roku 1952 v Šumperku. Když mu byl jeden rok, přestěhovala se rodina do Liberce, kam byl jeho otec ordinován coby evangelický farář. Maminka pocházela z rodiny polských exulantů, byla totálně nasazena v Drážďanech. Pamětník se od dětství díky otci setkával s uměním. V roce 1966 se rodina přestěhovala do Ústí nad Labem, kde potkal svého učitele umění Jana Daniela Smetanu, který ho zpočátku silně ovlivňoval. V září 1968 nastoupil do Prahy na Střední uměleckou školu Václava Hollara. Studium úspěšně ukončil maturitou v roce 1972. Poté se zkoušel dostat na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy a Akademii výtvarných umění (AVU) v Praze, ani na jednu ho nepřijali. Díky protekci získal místo vrátného v Národní galerii. Po dvou letech zaměstnání opustil a živil se jako uklízeč a provozní technik. V roce 1981 byl na třetí pokus přijat na AVU, kterou úspěšně dokončil v roce 1987 a začal se živit jako restaurátor. Téhož roku se oženil s Lenkou Cejpovou, o rok později se manželům narodil syn Tomáš, v roce 1989 syn Jonatan. Ve stejném roce získal pamětník svůj první ateliér. V roce 1989 se angažoval v Občanském fóru. V roce 2024 žil a tvořil v Praze.