The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Merta (* 1952)

• narozen 4. prosince 1952 v Šumperku

• když mu byl rok, odstěhovala se rodina do Liberce

• jeho otec byl do Liberce ordinován jako evangelický farář

• maminka pocházela z rodiny polských exulantů, byla totálně nasazena v Drážďanech

• v Ústí nad Labem potkal svého učitele Jana Daniela Smetanu

• v září 1968 nastoupil na Střední uměleckou školu Václava Hollara, úspěšně maturoval v roce 1972

• díky protekci získal místo vrátného v Národní galerii

• v roce 1981 byl na třetí pokus přijat na AVU, studium dokončil v roce 1987

• v roce 1989 se začal angažovat v Občanském fóru

• v roce 2024 žil a tvořil v Praze

“Mé dětství bylo neúměrně šťastné oproti různým jiným bytostem, traumatizovaným umělcům, kteří své dětství prožili třeba v jiných podmínkách v paneláku,” říká v úvodu svého vyprávění Jan Merta. Dnes známý český malíř se narodil 4. prosince roku 1952 v Šumperku, kde žil s rodinou pouze do svého jednoho roku. Poté se přestěhovali do Liberce, kam byl otec ordinován jako evangelický farář. “V té době jsem se nacházel v trochu absurdní situaci. Pohraničí se osídlovalo buď Čechy, kteří přišli zvenku, nebo přicházeli z vnitrozemí. A fara, kde jsme se nacházeli, byla právě vila po odsunutých Němcích,” vypráví.

Vila měla nádhernou zahradu na způsob anglického parku, jejíž součástí byl také rybníček, a navazovala na les, který sahal až do Liberce. “Jako dítě jsem o drastických procesech 50. let nic netušil, narodil jsem se v roce 1952. K takovým záležitostem docházelo, byl to tvrdý začátek komunismu. O rok později zemřel Stalin. A v té době vládl Klement Gottwald,” popisuje Jan Merta.

Tatínek jako první učitel

Jeho tatínek, povoláním evangelický farář, byl podle Jana Merty tolerantní člověk a kázal zejména o radosti. “To na mě mělo samozřejmě vliv, byl jsem vychováván v duchu křesťanství. Měl jsem naivní víru v Boha,” popisuje Jan Merta a vzpomíná například na situaci, kdy se ve čtyřech či pěti letech s bratrem rozplakali, když si uvědomili, že člověk je konečný a umře. Tehdy je tatínek přesvědčoval, že je život po životě a že se nemusí bát.

Maminka pocházela z rodiny polských exulantů, kteří přišli do Polska zhruba v 18. století. Narodila se tedy v Polsku, a když jí bylo 14 let, byla totálně nasazena v Drážďanech, konkrétně v továrně na výrobu chemikálií a léčiv.

Když přišel konec války a jí tehdy bylo 16 let, došlo k repatriaci a v Šumperku se následně seznámila se svým budoucím mužem a otcem Jana Merty.

Zasvěcující moment s van Goghem

Když bylo Janu Mertovi deset let, šel s tatínkem kolem obchodu s knihami, které v té době velmi často měly ve výloze malířskou reprodukci. A na této reprodukci spatřil malbu obilného pole od Vincenta van Gogha.

“To mě zaujalo. Díval jsem se přes tu výlohu, bylo to trošku zkreslené přes to sklo, a otec mi v tu chvíli začal vyprávět Vincentův příběh. To byl takový zasvěcující moment. Jeden z momentů, které mě skutečně ovlivnily,” říká Jan Merta.

Předcházel tomu však ještě jeden “úder”, jak to Jan Merta nazývá. Když mu byly zhruba čtyři roky nebo pět let, prohlížel si knihu barokního umění, neboť jeho otec vlastnil o umění poměrně dost publikací. “A nevím, z jakého důvodu, prostě jsem vzal hřebík a vyškrábal jsem oči jednomu autoportrétu Rembrandta, kde už se zachytil jako stařec. Pravděpodobně byl jeho pohled tak sugestivní, že mě to ovlivnilo a reagoval jsem asi překvapivě tímto způsobem. Tohoto motivu jsem později využil i ve své dospělé malbě,” vysvětluje pamětník.

Nepodepsal

V roce 1958 byl otec zbaven takzvaného státního souhlasu k výkonu svého povolání. Podle Jana Merty totiž nepodepsal prohlášení Pacem in terris, tedy Sdružení katolických duchovních, tehdejší organizace, která byla loajální ke komunistickému režimu.

“Otec byl půl roku bez zaměstnání, maminka se pokoušela situaci vyrovnat – byla v domácnosti, byly jsme tři děti a ona odešla pracovat jako rehabilitační sestra do Jedličkova ústavu,” vzpomíná pamětník na situaci rodiny. Otci nakonec pomohl jeho známý a později pracoval jako účetní.

Kvůli tomu, že byl otci odebrán státní souhlas s výkonem funkce, se rodina v roce 1966 přestěhovala z Liberce do Ústí nad Labem. Souhlas byl totiž otci odebrán pro Liberec, jinde působit mohl. Rodiče Jana Merty ve městě zůstali až do roku 1990.

On však odešel do Prahy, a to v září roku 1968 coby student Střední umělecké školy Václava Hollara, takzvané Hollarky, a bydlel zde na internátu.

Jak pamětník vypráví, jednalo se o dobu, kdy se odehrávalo společenské, respektive režimní “tání”. To vše překazila invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu téhož roku. “S bratrem jsme spali na ústecké faře, babička v půl páté ráno vešla a řekla: ‘Kluci, vypukla válka!’ Ráno jsme slyšeli helikoptéry a nějaké stroje,” vypráví Jan Merta s tím, že tehdy už něco věděli o druhé světové válce, a tak se vylekali. 

Stěžejní pro ně tehdy bylo vysílání Československého rozhlasu. “Účastnili jsme se třeba toho, že jsme strhávali cedule s názvy ulic, aby se vojska ve městě neorientovala. Pak už nás rodiče ven nepouštěli, protože [v ulicích] byli i mrtví,” vzpomíná dnes pamětník.

Studium střední školy úspěšně ukončil maturitou v roce 1972.

Vliv učitele na Mertovu tvorbu

Prvním učitelem Jana Merty byl otec, jak už bylo zmíněno výše, jeho druhým, profesionálním vyučujícím malby byl zvláštní člověk jménem Jan Daniel Smetana, se kterým se poznal v Ústí nad Labem. “Nejdříve se jmenoval Jan Smetana, posléze Jan Daniel Smetana, protože se potřeboval odlišit od jiného Smetany v Praze. A poté se jmenoval Jan Daniel Michelangelo Smetana, a to už bylo trochu na pováženou,” vypráví pamětník pro ilustraci. Jak říká, byl to člověk, který ovládal psychologii a měl obrovskou sílu a schopnost ovlivňovat druhé. “Určitou dobu jsem byl pod jeho vlivem, než jsem se musel z této situace vymanit. Byl to člověk, který mě seznámil s moderním uměním, tedy světovým, kde to pro něj končilo právě van Goghem. Ale také mě seznámil třeba se současným uměním českým a třeba se staršími umělci, jako byli Bohumil Kubišta nebo Alois Wachsman. Šlo to k realistům, přes Jana Preislera, Slavíčka k Purkyněmu a tak dále,” vypráví Jan Merta. “To pro něj bylo podstatné. On to byl vlastně ne přímo fanatik, ale úplně zažraný do umění. Ten zápal pro mě byl rozhodující, další impuls,” dodává.

Podle Jana Merty byl ale typem učitele, který učí člověka k obrazu svému. Šlo o prastarý model novorenesančních umělců, kteří podobným způsobem vychovávali svoje svěřence. Společně také například podnikli cestu do Vídně, kde v galeriích studovali staré mistry.

Z nedělního malíře na akademii

S radou, že by bylo dobré mít vystudovanou vysokou školu, se po střední škole Jan Merta hlásil na pedagogickou fakultu v Praze. Tam bylo jasné, že ho nepřijali kvůli původu rodičů, neboť se ho při přijímacím řízení ptali na jejich materiály. Zkoušel se ale také hlásit na Akademii výtvarných umění (AVU) v Praze. “Tam jsem dělal zkoušku dvakrát a potřetí jsem byl přijat, po letech. Tam mohlo hrát roli i to, co jsem maloval. Ukazoval jsem jim práce, které byly ovlivněny mým učitelem Smetanou, a pro ně to bylo prostě nepřijatelné,” vzpomíná pamětník.

Například profesor a malíř František Jiroudek, který na akademii učil, mu řekl, že ho považuje za hotového malíře a že už nemusí nic dělat. Jiného názoru byl ale zase taktéž tamní profesor a malíř Arnošt Paderlík: “Podíval se na moje práce a třeba viděl, že jsou dobře postavené, ale říkal, že to je nějaké staromilské,” vypráví Jan Merta s tím, že právě jeho učitel Smetana mu v jeho malbě vnutil strategii starých mistrů.

Mezitím se živil jako uklízeč či provozní technik a pracoval také jako vrátný v Národní galerii. Na AVU byl nakonec přijat v roce 1981, spřátelil se zde s několika významnými českými umělci, například s Adrienou Šimotovou nebo Viktorem Pivovarovem. Studium úspěšně ukončil roku 1987 a začal se živit jako restaurátor. Ve stejném roce se oženil s Lenkou Cejpovou, dnes Mertovou, se kterou žijí dodnes. O rok později získal svůj první ateliér a také se manželům narodili dva synové, nejdříve Tomáš a v roce 1989 Jonatan. 

Paralelní život

Minulý režim, jak sám dnes říká, příliš nevnímal. Cítil se být mimo, tisk jako Rudé právo nečetl a žil paralelní život, neposlouchal rádio, neměl televizi. Zkrátka se zajímal o jiný svět. “Maloval jsem jako člověk, který je nevědomý, bez souvislosti s oficiálním uměním, to mě nezajímalo. Vnímal jsem to jako něco, co není dobré. Ale byl jsem odpojen od souvislostí, se kterými se dnes setkáváte, máte přístup k informacím. Tehdy jednak nebyla společnost tak proinformovaná z hlediska technologie, a jednak byly informace zablokované, dostávaly se sem třeba samizdaty,” vysvětluje pamětník.

S takzvaným neoficiálním uměním se setkal až na vysoké škole, kdy ho už začal vnímat. Když pak přišel revoluční rok 1989, žil už Jan Merta rodinným životem. “Bylo nám jasné, o co v té politice vlastně běží, jaká je situace,” vzpomíná dnes.

Ještě před revolučním podzimem se podle svých slov účastnil i umělecké opozice, která si tehdy říkala Aktiv mladých. “Žil jsem pořád poměrně izolován, ale účastnil jsem se i různých neoficiálních akcí,” dodává. V roce 1989 uspořádal svou první samostatnou výstavu a začal působit v Občanském fóru. Porevoluční doba otevřela možnosti včetně cestování, v letech 2005 a 2009 vyhrál cenu Osobnost roku za nejvýraznější výtvarný počin. Dodnes (2024) žije a tvoří v Praze, stále aktivně maluje a svá díla také vystavuje.