The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vasilina Mesárová, rozená Ljachová desátník (* 1922)

• narozena 12. července 1922 ve Volovém na Podkarpatské Rusi

• v roce 1940 se skupinou vrstevníků překročila hranici Sovětského svazu

• odsouzena na tři roky vězení v pracovním lágru na Sibiři

• 15. března 1943 vstoupila do československých jednotek

• jako zdravotnice se účastnila bojů na východní frontě včetně Karpatsko-dukelské operace

• po válce demobilizovala ve Slaném

• pracovala v drůbežářských závodech

Vasilina Mesárová, rozená Ljachová, se narodila 12. července 1922 jako prostřední z jedenácti dětí v chudé dělnické rodině ve vesnici Volové v Podkarpatské Rusi. „Vyrostla jsem ve Volovém. Na poli bylo plno práce, měli jsme dva koně a dvě krávy a tele. Táta sloužil v první světové válce a byl státním zaměstnancem u soudu. Čtyři sourozenci zemřeli, zbylo nás sedm. Vychovávali jsme jeden druhého.“

V oblasti se mluvilo ukrajinsky, maďarsky i česky, obyvatelstvo bylo složené z křesťanů i židů. Češi měli svou knihovnu, odpoledne chodila Vasilina na dvě hodiny výuky českého jazyka. Učila se v zahradnictví a bylo jí zrovna šestnáct let, když Podkarpatskou Rus obsadila maďarská armáda: „To bylo smutné. K sousedům přišli v noci, zabrali jim chalupu, zavedli je do lesa, zastřelili a nikdo je už neviděl.“

 

Tajně za hranice

Mladí lidé doufali v lepší život v Sovětském svazu a přechody přes hranice nebyly žádná vzácnost. Také Vasilina se rozhodla se svými přáteli utéci. „Rodiče nevěděli, k čemu se chystáme, byli jsme čtyři děvčata a čtyři kluci a utekli jsme do Sovětského svazu,“ líčí pamětnice. Psal se červenec 1940, hranice byla vzdálena patnáct kilometrů. Sbalili si ruksak s trochou jídla, jinak si nesli jen to, co měli na sobě. „Peníze jsme si s sebou nebrali, protože by tam stejně neplatily. Vůbec jsme nevěděli, co nás čeká. Šli jsme jak do moře.” Vasilina Mesárová netušila, že se s rodinou shledá až za dlouhých pět let.

 

Místo lepšího života zajetí

Skupinka odcházela v noci. Schovali se v lese a překvapili maďarskou hlídku. Jeden z chlapců sebral vojákovi pušku a odvedli ho do Sovětského svazu s sebou. Na druhé straně se setkali se sovětskými pohraničníky, kteří je však okamžitě odvezli do lágru, kde zůstali dva měsíce. Byla to jakási dřevěná nedostavěná kolna, kde se spalo na zemi. K jídlu dostávali na celý den jen kus chleba a půl litru polévky z brambor nebo z krup. Jednou za měsíc se vězni mohli vykoupat, pokusy o útěk se krutě trestaly.             

„Řekli nám, že půjdeme na práci, ale nakonec jsme se dostali na půl roku do vězení, kde jsme spali na betonové podlaze. Kam se poděly ženy s dětmi, to nevím,“ vypráví Vasilina. Jako všichni ostatní i ona byla nesčetněkrát vyslýchána, sovětské orgány je podezřívaly ze špionáže. Nakonec dostali tříletý trest za překročení hranic. „Opakovali jsme, že jsme přišli do Sovětského svazu na práci, protože jsme nechtěli patřit k Maďarům, ale k nim, jako svým bratrům.“ Čekala ji cesta z Charkova na Sibiř v dobytčích vagónech. „K jídlu jsme dostávali kus chleba a v kýblu polévku, tak jsme se museli podělit. Místo záchoda byla ve vagónu v podlaze jen díra. Když jsme dorazili, bylo tam čtyřicet stupňů pod nulou, jeli jsme ještě padesát kilometrů náklaďákem do lágru, kde jsme bydleli v zemljankách,“ vzpomíná Vasilina.

Za dobu věznění prošla Vasilina čtyřmi lágry, musela plnit normy, aby měla nárok na jídlo. Jednalo se o práci v zemědělství, jako pěstování zeleniny nebo kopání hlíny. Při splněné normě měla za den nárok na litr boršče, 800 gramů chleba, trochu kefíru a někdy kus ryby, za měsíc navíc tři ruble.

 

Ze špionů vojáky

„Pak Hitler napadl Sovětský svaz a za 24 hodin zabral celou Ukrajinu a prezident Beneš dohodl se Stalinem osvobození Čechoslováků v ruském zajetí. A tak už jsme nebyli špioni, ale do boje jsme byli dobří. A tak jsme se hlásili do Svobodovy armády,“ vzpomíná Vasilina.

Ze zajetí jeli stejným dobytčákem, dostali jen lístek s sebou, že už jsou svobodní, což bylo k ničemu těm, kteří na následky podvýživy zahynuli po cestě. Sama Vasilina vážila pouhých 45 kilo. Z lágru putovala s ostatními děvčaty do střední Asie na práci do kolchozu. O vznikající armádě se dozvěděla na trhu od sovětského důstojníka, který byl v Buzuluku: „’Proč nejdete do armády?’ ptal se nás. A dal nám tajnou adresu a na tu jsme napsaly, že nás je tam v kolchoze čtyřicet děvčat. A hned nám poslali jízdenky.“ Do Buzuluku cestovaly deset dní vlakem. Od spolucestujících Turků, Uzbeků a Kazachů hrozilo mladým dívkám napadení, na rozkaz generála však dostaly do každého kupé jako doprovod jednoho vojáka.

 

Dukelské peklo

Do armády vstoupila Vasilina 15. května 1943. V Buzuluku strávila jen měsíc, další tři měsíce v Novochopersku. Vedle vojenského výcviku včetně střelby prošla zdravotnickým kurzem v nemocnici. Hned po ukončení výcviku získala povýšení na svobodníka, hodnost desátníka si zasloužila nasazením u Kyjeva. V obci Potůček se ke Svobodově armádě přidali volyňští Češi. Vasilinu vybrali do zdravotnického oddílu. V záloze kilometr od fronty poskytovala zraněným první pomoc. Později pomáhala v polní lékárně při přípravě léků.

Nejvíc raněných bylo jednoznačně u Dukly. „Naši byli dole a Němci nahoře a už na nás čekali. Sekali nás jako trávu,“ vypráví pamětnice. Vojáci při postupu nocovali, kde se dalo, výstroj byla těžká patnáct až dvacet kilogramů. „Když jsme našli někde barák, tak jsme si dali slámu na zem a vyspali se tam. Jídla bylo naštěstí dost, byly to zásoby z Anglie,“ potvrzuje Vasilina Mesárová fakt, že armádu na východní frontě podporovaly západní mocnosti. Také proto měli na sobě anglické uniformy.

 

Snoubenci z fronty

Na frontě vznikaly také vztahy na celý život a i Vasilina tu našla svého budoucího manžela. „Byl u dělostřelectva, po válce jsme se vzali.“ Konec války ji zastihl v Košicích. Dostala měsíc dovolené a po pěti letech se dostala domů. „Brečeli jsme radostí, ale i lítostí. Maďaři zničili všechno.“ Po týdnu se vrátila do Košic. „V dubnu 1945 už jsem byla v jiném stavu,“ vzpomíná Vasilina. Po válce byla odvelena do Slaného a zde demobilizována. Brzy nato se Vasilina Mesárová vdala, po prvorozeném synovi přišla na svět ještě dcera. Do roku 1960 žila v Dolním Žandově u Mariánských Lázní, později v Praze, kde pracovala v drůbežářských závodech. Každý rok se jezdívala podívat na své rodiště, na bývalou Podkarpatskou Rus a byla aktivní členkou Českého svazu bojovníků za svobodu.