Vasilina Mesárová, rozená Ljachová desátník

* 1922

  • „Tam (na Dukle) nás sekali jak trávu. Protože oni byli nahoře a my dole, a my nebyli připravení k boji a oni na nás čekali a sekali nás. Bylo radosti a bylo i smutno, protože tam padlo hodně známých. – To jsme dostávali vždycky stakan vodky, každý den, a holky nepily, tak jsme si nechaly dát do lahve na čaj vodku, každá za deset holek, tak jsme se pohostily, zazpívaly a to bylo všecko.“

  • „Tam na jejich straně chodili ruští pohraničníci, ti nás uviděli a sebrali. Vedli nás a my nevěděli kam, až nás dali do lágru, kde jich už bylo plno. I holek a kluků známých z těch vesnic, odkud jsme byli, tak jsme se tam spolu sešli. Podmínky byly strašné. Šest set gramů chleba a půllitr polévky denně. To byla taková kůlna nedodělaná a každý kde si tam našel místo, tam na zemi spal.“

  • „To jsme byli na soudě a oni zjistili, proč jsme přišli, že nejsme žádní boháči ani žádní učení, ani žádní bůhvíco - no mladé holky sedmnáctileté. No tak nám dali tři roky, a že půjdeme na Sibiř na práci. A když nás odsoudili, tak ještě jsme měsíc seděli a potom nás všecky sebrali a odvezli. Jeli jsme tam vlakem. A to jsme ještě čtyři basy prošli. A z Charkova nás odvezli, čtrnáct dní jsme jeli dobytčím vlakem do Karagandy. Kolikrát jsme jeli celou noc a kolikrát jsme stáli i dvacet čtyři hodin na místě. – Najíst? To jsme dostali kousek chleba a do kýble polévku, tak jsme se museli rozdělit.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 03.12.2004

    (audio)
    duration: 01:07:49
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Do Sovětského svazu jsme šli jak do moře

Šestnáctiletá Vasilina Ljachová později Mesárová ze spisu ze Státního archivu Zakarpatské oblasti
Šestnáctiletá Vasilina Ljachová později Mesárová ze spisu ze Státního archivu Zakarpatské oblasti
photo: Státní archiv Zakarpatské oblasti/ÚSTR

Vasilina Mesárová (rozená Ljachová) se narodila 12. července 1922 v chudé rodině v obci Volové na Podkarpatské Rusi. Spolu s dalšími sedmi mladými lidmi se v roce 1940 rozhodla odejít z Podkarpatské Rusi obsazené Maďarskem za prací do Sovětského svazu. Všechny po přechodu hranice zatkli a odsoudili k tříletému pobytu v lágrech na Sibiři. Po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem se pamětnice dočkala propuštění a následně 15. května roku 1943 narukovala do československých jednotek. Prošla plnohodnotným vojenským výcvikem a zdravotnickým kurzem a poskytovala pomoc raněným jako příslušnice zdravotního útvaru v brigádní lékárně. Nejtěžší boje zažila na Dukle. Po skončení války demobilizovala ve Slaném. Do roku 1960 žila v Dolním Žandově u Mariánských Lázní, později v Praze, kde pracovala v drůbežářských závodech.