The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Joachim Mewes (* 1948)

• narozen 4. března 1948 v Bratislavě

• roku 1950 matka Edita Rindlerová zatčena a uvězněna

• umístěn v dětských domovech

• roku 1954 se po propuštění matky přestěhovali do Karlových Varů

• v letech 1963–1967 studoval střední průmyslovou školu grafickou v Praze

• 17. srpna 1968 odjel do Švýcarska a požádal o politický azyl

• roku 1969 se v Chile poprvé se setkal s otcem Humbertem Mewesem

• do roku 1971 postgraduálně studoval grafiku v Basileji

• od roku 1973 žil v peruánských pralesích s indiány

• v roce 1980 získal německé občanství

• pracoval jako grafik

• po roce 1989 se často vracel z Hamburku do Čech

Na úvod životního příběhu pana Joachima dovolte jedno vysvětlení k jeho příjmení. Vlivem různých okolností pamětník v době svého mládí otce nepoznal. Až ve věku dvaceti let se vydal na cestu do jihoamerického Chile, kde kromě otce poznal i širší rodinu a prostředí, v jakém jeho příbuzní žili a z jakého pocházeli. Úcta k otci, dědovi a jejich rodině ho přivedla k přihlášení se k rodovému příjmení Mewes, na které je patřičně hrdý. Na jeho přání je v jeho pamětnickém profilu toto příjmení uvedeno.

Příchod na svět

Joachim Mewes se narodil v Bratislavě 4. března 1948 a obdržel jméno Jaromír. Jeho matka Edita Rindlerová se narodila v roce 1913 do židovské rodiny. Těsně před vypuknutím druhé světové války se její rodině podařilo emigrovat do Chile v Jižní Americe, což jí a všem ostatním členům rodiny zachránilo životy. V Jižní Americe se matka seznámila s vlivným Chilanem Humbertem Mewesem, v roce 1947 otěhotněla a vrátila se bez Joachimova otce zpátky do Československa. Netušila, že si tím zpečetila svůj osud a že jí největší problémy nastanou po únoru 1948, kdy se k moci dostanou komunisti. Matka Edita inklinovala k trockismu. Ti nesouhlasili s politikou Stalina, jejich vůdce Lev Trockij koncem 20. let ze Sovětského svazu emigroval a jeho obdivovatelé a následovníci začali být pronásledováni i v Československu. 

Po návratu do Československa se Edity ujala kamarádka z Bauhausu/Dessau (kde obě až do uzavření Hitlerem v 1933 studovali), která jí nabídla ubytování v otcově fabrikantské vile v Bratislavě, protože v Praze nemohla najít ubytování. „Již v únoru 1948 komunisté zabrali rodině kamarádky fabriku i vilu a matka se dostala do velmi svízelné situace. Byl jsem kojenec, ona nemohla sehnat ani zaměstnání, ani ubytování a byla zoufalá,“ říká Joachim. Zatímco matčina kamarádka se stala komunistkou a plula v tom „správném proudu“, jak říká pamětník, matka zůstala tzv. trockistkou a tím nastaly její problémy. Joachimovi byly dva roky, když ho matka musela dát do dětského domova. Státní bezpečnost ji zatkla a odsoudila na čtyři roky do vězení.

Matka mě tam víceméně vhodila

Na první roky strávené v dětských domovech si Joachim vzpomíná jen matně. Byl to snad Kríž nad Hronom, který se stal jeho první štací. „Vzpomínám si na přijetí do dětského domova, což bylo velice smutné. Matka mne tam do ředitelny víceméně vhodila. Nechtěla se emocionálně vzrušovat a chtěla to mít rychle za sebou. To odtrhnutí od pupeční šňůry dodnes cítím jako malé životní trauma. Hodně jsem se za to na ni zlobil.“ Po dlouhých čtyřech letech života v odloučení matku z vězení propustili. Podmínkou však bylo, aby se se svým synem odstěhovala do pohraničí. S tím samozřejmě souhlasila, a tak se se synem před jeho nástupem do základní školy odstěhovala do Karlových Varů. Chodila na politické schůze, kde svými proslovy chtěla ovlivnit politické dění, čímž na sebe upozornila. Soudruzi po třech měsících přišli na detaily jejího kádrového profilu, ze zaměstnání ji propustili a stala se politicky nevhodnou.

„Za raného socialismu jsme třeli bídu. Někdy jsem například tři dny nejedl, nemluvě o mytí a o tom, že matka neměla na nájem, na elektřinu a takto jsme válčili čtyři roky. Velmi mne tehdy zanedbávala, měl jsem jednu roztrhanou a nevypranou teplákovou soupravu na celý rok,“ vzpomíná Joachim. V té době se jí zeptal na svého otce. „Z toho, co mi řekla, jsem vycítil, že ho šíleně milovala, ale bylo jasné, že se k tomu nemůže v žádném případě již nikdy vrátit,“ říká pamětník. Utkvělo mu však v paměti, jak mu matka ukázala jedny chilské noviny, kde byl o jeho otci článek ve španělštině. Za velkou výhodu té mizerné doby však považuje fakt, že byl většinu času sám. Předstíral školní docházku, chodil pravidelně za školu a držel se stranou kamarádů i dospělých. „Naučil jsem se v té době strategii být nenápadný a aby mne nikdo nenachytal a na nic se mne neptal.“

Z té doby vzpomíná na ředitelku školy, která nad ním držela ochrannou ruku již tím, že ho netrestali za nepřítomnost. Matčin stav se však zhoršoval a vše vyústilo do situace, kdy ho vyzvala, aby šel na kolonádu žebrat. „Zahraniční turisti mi dávali korunky, já jsem si pak šel místo jídla koupit žvýkačky, protože moje teorie byla, že žvýkačka utiší hlad na delší dobu.“ Místním pionýrům chodil na jejich zahrádku a kradl jim vypěstované mrkve a kedlubny. Přišel rok 1958, Státní bezpečnost však matku opět zatkla za protistátní činnost a jimi donucené příživnictví a Joachim opět putoval do dětského domova.

Matce jsem odpustil

Vysvobodila ho jedna matčina známá, která se dozvěděla o jejím vězení a Joachima se v jeho deseti letech ujala. Vzala si ho k sobě domů po dobu matčiny vazby v letech 1958–1960. Pak si ovšem přál jít opět do dětského domova, protože se k propuštěné matce již nechtěl vrátit. „Život u Hanky Hoffmeisterové, to pro mne byly dva rozhodující roky života. Naučila mě kulturu žití, náhled na svět a jak se zapojit do společnosti,“ vzpomíná pamětník. Byla to ona, kdo mu zajistila studium na grafické škole. Ve čtvrtém ročníku mu profesor Blažej pomohl najít místo grafika, což bylo pro jeho další profesní dráhu rozhodující. Svou matku viděl od doby jejího zatčení dvakrát. Poprvé to bylo ve věznici v Pardubicích v roce 1959, kde ji spatřil s vymlácenými zuby a s červíky v nose, a podruhé v psychiatrické léčebně v Bohnicích v roce 1963.

„Ten obraz byl tak příšerný, viděl jsem osobu, která byla napumpována medikamenty. Nechápal jsem, jestli je to ona, nebo jestli to z ní udělala ta medicína. Ten obraz mne natolik odstrašil, že jsem ji už nechtěl nikdy vidět. Zároveň jsem cítil tu beznaděj a nespravedlnost a v té době jsem začal přemýšlet o tom, že z této země uteču co nejdál.“ Uběhly dva roky a Jaromír/Joachim ve svých sedmnácti letech změnil na matku názor. Uvědomil si, že za svůj stav vlastně nemůže, a snažil se jí všemožně pomáhat. „Bylo to poprvé, kdy u mne došlo ke zvratu a kdy jsem jí odpustil,“ říká pamětník. Vyhlédl si byt na Kampě a plánoval se s matkou přestěhovat. Jak později zjistil, matčin obvodní psychiatr by však jejím přestěhováním přišel o úplatky v tuzexových bonech, které mu pravidelně vyplácela, a proto jí stěhování pod výhrůžkou Bohnic rozmluvil.

Po stopách otce

Při srpnových událostech v roce 1968, kdy do Československa vtrhly vojska států Varšavské smlouvy, se nacházel náhodou se svým „nevlastním bratrem“ ve Švýcarsku, kde požádal o politický azyl. Nejednalo se opravdu o bratra, ale o syna Hanky Hoffmeisterové, se kterým si byl hodně blízký. Proto o něm hovoří jako o bratru. Dohodli se, že se do republiky již nevrátí. Záhy se snažil o kontakt s rodinou matky, s prarodiči, kteří žili v Chile. V té době studoval postgraduálně grafiku v Basileji a měl možnost poznat švýcarskou mentalitu.

„Většina Švýcarů mi připadala křečovitá, svázaná křesťanskými zákony, a pro mne se tím začal relativizovat pojem svoboda, o kterém jsem si myslel, že je na Západě k mání,“ hovoří pamětník o své zkušenosti. O prázdninách využil pozvání své babičky z matčiny strany a odletěl do Santiaga de Chile. Po přistání se setkal s rodinou své matky a začal poznávat dosud neznámé příbuzenstvo. Rodina jeho otce mezitím obdržela zprávu o jeho příchodu do Chile.

Iniciativu převzal dědeček severoněmeckého jména Mewes, který byl významným chilským politikem a v roce 1953 kandidoval na prezidenta. Jeho rodiče byli vystěhovalci z Hamburku, kteří se v Chile usadili v polovině 19. století. Stali se významnými podnikateli a spolumajiteli mnoha továren a podniků. Dědeček byl právník a ministr spravedlnosti v jižním Chile, později i Chilské republiky. Pomáhal tehdy indiánům proti německým kolonizátorům získávat zpět neoprávněně zabranou půdu. Indiánský náčelník, jehož kmeni dědeček velmi pomohl, mu jako dar věnoval svou dceru, kterou si Humberto Mewes vzal za manželku. Joachimova babička tedy pochází z jihoamerických indiánů, z kmene Mapučů, jejichž domovem byla jižní část Chile.

Setkání otce a syna

Dědeček Humberto svému synu Humbertovi přikázal, že se musí se synem, tehdy ještě Jaromírem, vidět. „Dědeček byl radikální a svému synovi řekl, že se mnou má jít k notáři a oficiálně se ke mně jako otec přihlásí. Tím ho zahnal do úzkých,“ říká s úsměvem pamětník a vzpomíná na okamžiky, kdy se poprvé uviděli. „Já neuměl španělsky a on neuměl anglicky, ale sen mého života se splnil. Byl mi od prvního momentu děsně sympatický. Byl to nádherný člověk, který zářil jihoamerickou aurou. Šli jsme k notáři a postupně mi ukázal mé sourozence, tři sestry a jednoho bratra.“ V případě otcovy rodiny se jednalo o chilské levičáky napojené na mezinárodní Internacionálu, která zajistila studium jeho sester v Lipsku a v Moskvě. Naopak rodina jeho matky Edity později podporovala vojenský puč vedený generálem Pinochetem. Byli to totiž podnikaví lidé, kteří viděli v Pinochetovi záchranu před znárodňováním. V těchto kruzích vládla obava, aby se z Chile nestala druhá Kuba a aby se tato země nevydala cestou k socialismu a komunismu. 

Oslovovalo ho hnutí hippies

Počátek 70. let byl ještě dobou hippies a Jaromír měl v té době dlouhé vlasy a svobodomyslné názory. Jel na cestu stopem přes USA a Kanadu, kde strávil půl roku se třemi dolary na den. Odtud v roce 1971 pokračoval znovu do Chile, kde se opět setkal se svým otcem a ostatními příbuznými. V hlavním městě Santiagu de Chile si otevřel ateliér a začalo se mu dařit. Po roce a půl se vrátil na dovolenou do Švýcarska, aby se setkal se svým kamarádem. Přišlo 13. září 1973 a v Chile se uskutečnil vojenský převrat pod vedením generála Pinocheta. Tyto události ho zastihly v Peru, odkud chtěl původně znovu cestovat do Chile. Do Švýcarska se vrátit nechtěl a do Chile zpět za svou rodinou nemohl. „Byl jsem držitelem pouze švýcarského azylového pasu a hrozilo reálné nebezpečí, že bych nebyl chráněn v případě náhodného zatčení,“ vysvětluje pamětník. Dalším důvodem bylo, že celá rodina jeho otce byli levičáci a v této souvislosti mu hrozilo též zatčení nebo pronásledování. Díky dramatickým událostem v Chile mohl prožít jednu z nejdůležitějších kapitol svého života.

Hledání vnitřního míru

Tehdy prý cítil, že se chce rozejít s civilizací a se světem, který byl ovládán politikou a teritoriálními zájmy. Zůstal tedy v Peru. Byla to náhoda či osud, kdy se seznámil s člověkem, který mu umožnil odcestovat do peruánské džungle mezi domorodé indiány. Čekala ho dlouhá několikadenní cesta kamiony a dále do hlubší džungle na dřevěném voru, než dorazil k jednomu indiánskému kmeni, který ho přijal mezi sebe. „Nezapomenu na pohled náčelníka, který se do mne tím pohledem doslova ponořil.“ Začal tedy žít indiánským způsobem života, i když ne zcela. Tito indiáni totiž považovali bělochy za téměř božstvo a nedovolili mu pracovat ani se účastnit lovu. Nosili mu jídlo a starali se o něho tak, že byl z nastalé situace rozčarovaný. Vše vyvrcholilo, když se v té nejhlubší peruánské džungli setkal s prospektory, jejichž vedoucím byl Čech a nabídl Joachimovi české řízky a plzeňské pivo. „Po této zkušenosti jsem pochopil, že před civilizací není úniku. Že ať jdu do té nejhlubší džungle, řízky mne vždycky doženou.“ Na samý závěr svého pobytu v Peru získal duchovní zkušenost díky šamanovi, který ho zasvětil do podstaty života a věcí pro člověka důležitých. Stál před rozhodnutím, zda se nechá, jak sám říká, „užrat komáry a moskyty“, anebo zda udělá další krok. Vrátil se tedy z džungle zpátky do civilizace.

Voda hučí všude stejně

Po návratu do Švýcarska si otevřel malé nakladatelství, nějakou dobu žil v Londýně, ve Frankfurtu. V roce 1983 po dlouhých deseti letech navštívil Chile. V té době byl ještě u moci Pinochet. Po mnoha letech se opět setkal se svou rodinou obohacen o zkušenost ze svých minulých cest. A jak se jeho život odvíjel dál? Žil též čtyři roky v New Yorku a od roku 1986 se usadil v Hamburku. Oženil se v roce 1977, v roce 1985 se mu narodil syn a následně dvě dcery. Po dlouhých devatenácti letech v roce 1987 opět navštívil Československo.

„Rok 1989 byl pro mne zázrak, že se dožívám toho, o čem jsem si myslel, že nikdy nepřijde. Byl jsem toho velký fanda,“ říká pamětník a dodává: „Mrzí mne, kam se ubírá dnešní politický vývoj, že hlavním tématem je tunelování a korupce, že morálka klesá. To je pro mne slza v očích poté, co tu bylo za šance.“

Joachima Mewese stále baví jeho práce. Dnes je docentem grafiky v Německu a v ČR, i když to není to hlavní, na čem staví svou životní existenci. Říká totiž něco, co může být jeho životním mottem či zásadou: „Všechna sláva polní tráva. Tituly jsou jen slupky, kterých je třeba se zbavovat, vždy je třeba vracet se k lidskosti a vážit si veškerého stvoření. Být sám v sobě doma.“ Svou zkušenost světoběžníka shrnuje do citátu: „Voda hučí po lučinách v Holandsku i ve Švýcarsku a po celém světě, nejen v Čechách. Všem patriotům se omlouvám.“