Joachim Mewes

„Ještě si vzpomínám na jednu krásnou situaci, jak byly všechny ty První máje a všechny ty slavnosti povinné. Jednou nás zavolali do školy, že tam si máme vyzvednout ty ruské prapory a že tam je také budeme odevzdávat. Byl to takový systém, že tím zpovinní tu docházku a přítomnost v průvodu. Tomu jsme se vyhnout nemohli, že tam v té škole jsme se museli sejít. Ale v tom průvodu jsme si vybrali ty komunistické děti, co nebyly, řekněme, moc chápavé. A jednomu z nich jsem řekl: ‚Hele, můžeš mi podržet ten prapor, já si chci zavázat tkaničku.‘ A on pak skončil s deseti prapory a musel je všechny nést do školy jako ten vzorný syn komunisty. Nevím, jestli to dělal sám z vlastní pohnutky, že tomu komunismu fandil. Po revoluci [v roce 1992] nám ještě ukazoval hrdě komunistickou knížku.“

„V Karlových Varech se po válce sešly dvě skupiny lidí. Byli to komunisti, kteří šli s nadšením budovat socialismus a pomáhat v pohraničí, a pak ti, co tam museli za trest. A v této směsi jsem se já s mojí maminkou ocitl. Ona ovšem ten džob, který si našla, po třech měsících hned ztratila, protože kádrování se perfekcionalizovalo a oni zjistili, že byla politicky nevhodná, tak ji vyhodili. My jsme dost dřeli bídu za raného socialismu. Někdy jsem například tři dny nejedl, nemluvě o mytí, matka neměla na činži a na elektřinu, záchod a voda byly někde na chodbě. Bylo to dost kritické a ona byla beznadějná, nemohla nic najít. Takhle jsme válčili čtyři roky. Měl jsem tu výhodu, že tím, že se musela starat, že si někde najde práci, neměla manžela, čili já jsem byl většinu času sám. Dost jsem rozhodoval o svém vlastním průběhu dne a vypracoval jsem si takovou strategii, že jsem se vždycky držel mimo moje vrstevníky, kteří se mne vždy ptali, proč nechodím do školy. Chodil jsem za školu a přes den, kdy šel ten proud dětí do školy, tak jsem se jakoby s nimi svezl a pak jsem odbočil a strávil jsem celé dopoledne někde v lesích nebo na polích, kde jsem jedl syrové brambory a bylo mi hej.“