Joachim Mewes

* 1948

  • „Vzpomínám si na jednu věc, když jsem byl u té tety mezi desátým a dvanáctým rokem. Tak ona zaranžovala návštěvu mojí matky ve vězení v Pardubicích. To bylo vězení, které bylo víceméně pro mukly, a byly tam také ženy. My jsme na tu návštěvu měli třicet minut, já jsem tam přišel a úplně jsem se zděsil. Matka měla vymlácené zuby a nelžu, malí červíci jí takto lezli nosem. Já jsem si říkal, co je to za ježibabu, pryč odsud, pryč odsud. Ten vnější dojem mne tak zdeptal. A v momentě, když jsme si tam sedli, teta, matka a já, tak přišla bachařka a do matky se pustila a půl hodiny se s ní hádala. Naše doba uplynula a museli jsme pryč. Vzpomínám si ale na to téma. Matka byla před tím nějak zbitá, porvala se. Jestli to byla její iniciativa, útok nebo sebeobrana, o tom nemám páru. Ale byla před tím nějaká rvačka a ta bachařka o tom věděla. Toto byla jedna část toho hovoru, který jsem si zapamatoval, a ve druhé části jí vytýkala, že nezapsala, kolik korálků už napletla na ty vařiče. Ty vězeňské práce spočívaly v tom, jak byly ty vařiče s těmi keramickými korálky. Takové spirály, které se rozžhavily, tak to dělali ti vězňové.“

  • „Ještě si vzpomínám na jednu krásnou situaci, jak byly všechny ty První máje a všechny ty slavnosti povinné. Jednou nás zavolali do školy, že tam si máme vyzvednout ty ruské prapory a že tam je také budeme odevzdávat. Byl to takový systém, že tím zpovinní tu docházku a přítomnost v průvodu. Tomu jsme se vyhnout nemohli, že tam v té škole jsme se museli sejít. Ale v tom průvodu jsme si vybrali ty komunistické děti, co nebyly, řekněme, moc chápavé. A jednomu z nich jsem řekl: ‚Hele, můžeš mi podržet ten prapor, já si chci zavázat tkaničku.‘ A on pak skončil s deseti prapory a musel je všechny nést do školy jako ten vzorný syn komunisty. Nevím, jestli to dělal sám z vlastní pohnutky, že tomu komunismu fandil. Po revoluci [v roce 1992] nám ještě ukazoval hrdě komunistickou knížku.“

  • „V Karlových Varech se po válce sešly dvě skupiny lidí. Byli to komunisti, kteří šli s nadšením budovat socialismus a pomáhat v pohraničí, a pak ti, co tam museli za trest. A v této směsi jsem se já s mojí maminkou ocitl. Ona ovšem ten džob, který si našla, po třech měsících hned ztratila, protože kádrování se perfekcionalizovalo a oni zjistili, že byla politicky nevhodná, tak ji vyhodili. My jsme dost dřeli bídu za raného socialismu. Někdy jsem například tři dny nejedl, nemluvě o mytí, matka neměla na činži a na elektřinu, záchod a voda byly někde na chodbě. Bylo to dost kritické a ona byla beznadějná, nemohla nic najít. Takhle jsme válčili čtyři roky. Měl jsem tu výhodu, že tím, že se musela starat, že si někde najde práci, neměla manžela, čili já jsem byl většinu času sám. Dost jsem rozhodoval o svém vlastním průběhu dne a vypracoval jsem si takovou strategii, že jsem se vždycky držel mimo moje vrstevníky, kteří se mne vždy ptali, proč nechodím do školy. Chodil jsem za školu a přes den, kdy šel ten proud dětí do školy, tak jsem se jakoby s nimi svezl a pak jsem odbočil a strávil jsem celé dopoledne někde v lesích nebo na polích, kde jsem jedl syrové brambory a bylo mi hej.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha 4, 15.08.2019

    (audio)
    duration: 01:41:47
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Praha 4, 11.09.2019

    (audio)
    duration: 02:29:45
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Matka mě poslala žebrat na kolonádu

Joachim Mewes – foto z natáčení 2019
Joachim Mewes – foto z natáčení 2019
photo: Jan Holík

Joachim Mewes (rodným jménem Jaromír) se narodil svobodné matce židovského původu Editě Rindlerové 4. března 1948 v Bratislavě. Otec Humberto Mewes žil v Chile. Po únoru 1948 byla pamětníkova matka jako trockistka komunisty pronásledována a uvězněna v roce 1950. Jeho další život se odbýval v dětských domovech. Po dovršení šesti let se po propuštění matky oba přestěhovali do Karlových Varů, kde žili doslova v bídě. Matka přišla o zaměstnání a vše vyústilo v opětovné uvěznění r. 1958 a jeho přesun do dětského domova. Následně studoval na grafické škole. V roce 1968 odešel do Švýcarska, kde požádal o politický azyl. Svého otce uviděl poprvé ve dvaceti letech. Po roce 1973 došlo v Chile k vojenskému převratu generála Pinocheta, se kterým nesympatizoval. Rozešel se s civilizací a nějakou dobu žil v peruánských pralesích s indiány. Zajímal se o jejich spiritualitu a nalezení vnitřního míru. Po návratu zpět do civilizace pokračoval v profesi grafika, oženil se a se svou ženou má jednoho syna a dvě dcery. V roce 2019 žil střídavě v Hamburku a v Praze.