Petr Mička

* 1967

  • „Někdy koncem prosince přišel k rodičům policajt, normální uniformovaný příslušník Veřejné bezpečnosti a přinesl předvolání na výslech, který byl 31. prosince dopoledne. To datum a tak dále nikdo nechápal. Rodiče samozřejmě měli problém, znamenalo to, že syn něco vyvádí. Já jim neřekl, o co jde, takže to bylo ještě horší. Nevěděli, co se bude dít. Ale asi tušili, že jde o něco proti režimu. Já jsem jednatřicátého napochodoval do Kaštanové ulice v Děčíně, kam si mě předvolali podle trvalého bydliště na výslech. Tam seděl chlapík, pak jsem pochopil, že přijel z Prahy speciálně kvůli mně, a bylo to jasný: Vy jste byli na Kampě a popište mi, co se tam odehrálo. A já jsem to tehdy pojal tak, že jsem si řekl: Oni všechno vědí a jediná moje šance je zahrát to na to, že jsem strašně naivní, že jsem vůbec netušil, o co půjde. Což částečně byla pravda. Takže jsem tam rozhodně žádný hrdinský výkon u výslechu nepodal, protože jsem řekl, že jsem si myslel, že to bude prostě jako Lennon. Že Lennon zpíval o míru a že jsem netušil, že to je špatně a proč by to mělo být špatně.“

  • „Jak jsem zapomněl, jak zmiňoval, co bylo na základce a na gymplu, tak další významné výročí byl Vítězný únor. Což je vlastně asi to nejstrašnější výročí, když si to člověk uvědomí v souvislostech. Protože jsme byli občankáři, byli jsme taková elita mezi budoucími pedagogy a vychovateli nových generací. A my jsme měli učitele, který byl samozřejmě komunista a fungoval na ústavu marxismu-leninismu, ale troufám si po letech zpětně říct, že on nebyl ta svině. Tak jsme ho svým způsobem měli rádi. Prostě tam nastal vztah. A když v únoru dostala fakulta za úkol jít do průvodu, tak my jsme byli vybráni, že budeme ti, kteří půjdou v čele průvodu. My jsme tenkrát nesebrali odvahu, abysme řekli, že nejdem nebo se hodili marod, což by bylo úplně stejně zbabělé, ale aspoň něco. A v tom průvodu jsme opravdu pochodovali. Tam došlo k tomu paradoxu, že spolužáci, kteří stáli na krajích ulice a mávali – byla to Fučíkova třída v Ústí, dneska to je Masarykova –, tak nám potom nadávali, že jsme hajzlové, že jdeme v čele průvodu, co jsme zač. Ale byli tam taky.“

  • „No, a pak začalo houstnout. Pak jsme někde vyšli a zjistili jsme, že nemůžeme jít, že tam stojí kordon policajtů, který tvořili standardně oblečení policajti v uniformách, jenom s obušky, žádní štítaři s bílými obuchy. Ale stejně začaly fungovat emoce a nervy a strach. A já si matně i vybavuju, nevím, ve které to bylo fázi, že jsme se motali po Václaváku. Každopádně z Kampy se vydal dav lidí, který sem tam lítal po Praze, ale v jednu chvíli jsme šli přes Jiráskův most a tam došlo k tomu, že oni jednu stranu zavřeli a tím mostem projížděly dvě avie VB, což byly – občas to vidíme ve filmech – žluté avie, které měly bílý čtverec a tam velký nápis VB. Avie měly okýnka a z nich koukaly ruce s obuškama. Ty avie pomalu jely a policajti v těch aviích mlátili ty lidi prostě po hlavách z těch okýnek. To jsem hodně znervózněl. Tam byla s náma taková úžasná holka, která měla fialové řasy, dodneška si to pamatuju, fakt byla nádherná. A právě ten policajt ji taky málem přetáh.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 07.06.2016

    (audio)
    duration: 01:56:13
Full recordings are available only for logged users.

Kdyby to na mě zkusili, možná bych byl taky agent

Petr Mička na konci 80. let
Petr Mička na konci 80. let
photo: Archiv pamětníka

Petr Mička se narodil 20. listopadu 1967 v Děčíně. Jeho otec Pavel Mička byl námořní kapitán u Československé námořní plavby, takže část dětství Petr strávil na lodi a viděl řadu zemí. Po gymnáziu začal studovat pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem, obor český jazyk – občanská nauka. Lákalo ho studium českého jazyka a ten nebylo možné studovat jinak než s předmětem, ve kterém by jako učitel měl žáky přesvědčovat o správnosti komunistického zřízení. Ke studiu nastoupil, přestože si z komunismu dělal legraci a stýkal se s lidmi, kteří se proti němu otevřeně stavěli. Nakonec v roce 1990 přestoupil ze čtvrtého ročníku do prvního na nově otevřený obor český jazyk – výtvarná výchova. V roce 1987 se spolužákem Jiřím Imlaufem vyjeli do Prahy na vzpomínkovou akci u zdi Johna Lennona na Kampě. Průvod, který se poté vydal Prahou, rozehnala policie. Oba byli legitimováni a začala se o ně zajímat Státní bezpečnost. Petr byl předvolán k výslechu. Až kolem roku 2000 zjistil, že jeho kamarád Jiří Imlauf tehdy podepsal Státní bezpečnosti spolupráci. „Věřím, že podepsal pod tlakem, že ho zlomili. Netuším, co by bylo, kdyby tehdy i na mě vybalili to, co uměli,” říká dnes Petr s tím, že k bývalému spolužákovi zášť necítí. Učitelskému povolání se nakonec věnoval jen krátce, živí se jako grafik, textař a výtvarník.