„Vše se změnilo v den ruské okupace. Tehdy jsem akorát přijela z Jugoslávie, přijela jsem na Slovensko, byla jsem v Žilině. Moji rodiče tenkrát nevěděli, kde jsem. Přijela jsem tu noc, přijela jsem posledním vlakem z Maďarska, který přejel hranice, než je zavřeli kvůli okupaci. Do Prahy jsem se dostala až týden po okupaci. Přijela jsem na hlavní nádraží, kde mne čekali rodiče, protože všude byli Rusové. Přijela jsem a hned jsem řekla: ‚Já tady nezůstanu, já jedu do Izraele.‘ To bylo vážné rozhodnutí, musím připomenout, že mi bylo osmnáct let, byla jsem poměrně mladá, těsně po maturitě. Rodiče se mi to snažili rozmluvit, že radši ne. Že můj tatínek už je starý, že už to není pro ně, někam jezdit. Skoro rok jsem tedy ještě zůstala v Československu. Šla jsem na vysokou školu, studovala jsem rok matfyz. Celou dobu jsem přemýšlela, jestli jet do Izraele. Pokoušeli se mě rodiče přemluvit, abych jela někam jinam. (…) Jediné místo, kde nebudu cizinkou, je Izrael. V roce 1969 se zformovala mládežnická skupina na židovské náboženské obci, která přijela do Izraele s programem na jeden a půl měsíce. Měsíc se pracovalo v kibucu, týden přednášky o Izraeli a týden výlety. To byl program. Na letišti nás čekali přátelé, kteří přiletěli v roce 1968. (…) Hned jsem se ptala: ,Kolik tady dostáváš stipendia?‘ On říká: ,Já jsem věděl, že ty se nevrátíš.‘ Já jsem byla z té menšiny, která tam zůstala, většina se jich vrátila.“
„Maminka pocházela z pobožné rodiny, dokud byla malá, tak velmi drželi židovství. Narodila se v Michalovcích, vyrůstala v Žilině a pak se vdala do Prahy. Pochází z rodiny Landesmannových a tato rodina přišla na Slovensko z Moravy v době familiantského zákona. (…) Během 2. světové války utekla ze Slovenska do Maďarska, tam ji ale chytili. Transportem se dostala z Maďarska do Osvětimi. Z Osvětimi se dostala do pracovního tábora v Bernarticích. Vždy se u nás doma vzpomínalo židovství. Tatínek vzpomínal, co zažil jako voják, maminka také mluvila o válce, o Osvětimi sice velmi málo mluvila, ale hodně vzpomínala na přechod hranic ze Slovenska do Maďarska a o pracovním táboře. Vždy mi také říkali: ,Jsi proto jedináček, protože maminka nebyla dost zdravá. Tebe stěží porodila, skoro celé těhotenství proležela.‘ Nikdy jsem se za své židovství nestyděla, vždy jsem chodila s Davidovou hvězdou hrdě po celé Praze. Nikdy jsem neměla pocit antisemitismu. Tedy v Čechách. Na Slovensku to bylo trochu jiné, to nebylo totéž ovzduší, co bylo v Praze. Na Slovensku mi říkali, že jsem Češka, v Čechách zase, že jsem Slovenka, maminka měla příbuzné na Slovensku. V duchu jsem si vždy myslela, že nejsem ani Češka, ani Slovenka, já jsem Židovka. (…) Pro mne Československo bylo domov, myslela jsem, že tu zůstanu navěky, nepřemýšlela jsem nikdy, že bych odešla. Vše se změnilo v den ruské okupace.“
„Jmenuji se Dana Michailovicz, za svobodna Daniela Horová, všichni mi však říkali Dana Horová, tak mě zná hodně lidí na židovské obci v Praze. Můj tatínek pochází ze staré pražské židovské rodiny, původem tedy ze Štěchovic a z Braškova, ale od roku 1848 všichni jeho předkové žijí od té doby v Praze. Nepocházel z pobožné rodiny, ale měl Bar Micva. Byl hodně činný ve sportu. Získal ocenění v makabiádě a hrál za Československo ping-pong. Byl také zahraniční voják. Přijel do Palestiny, byl na lodi Patria, co se potopila, a byl v zahraniční armádě, bojoval u Tobruku. Jmenoval se Jindřich Heitler. Angličané to neuměli vyslovit, kluci se mu smáli, že Hitler přišel, tak si během války požádal o změnu jména. Proto se jmenuji Horová.“
Dana Mihailovici se narodila jako Dana Horová v pražské židovské rodině v roce 1950. Otec byl zahraniční voják od Tobruku Jindřich Heitler, její matka pocházela ze Slovenska. Dana se účastnila aktivit pražské židovské obce, v šedesátých letech patřila mezi tzv. Děti Maiselovky. V roce 1968 odmaturovala a začala studovat MFF UK v Praze. V létě roku 1969 odjela se skupinkou židovské mládeže na šestitýdenní pracovní pobyt do Izraele, odkud se již nevrátila. V Izraeli dostudovala, vystudovala matematiku a statistiku. V současnosti žije v severoizraelské Haifě.
