Otakar Mika

* 1953

  • „Dělal jsem tam vyvaděče vězňů, přestože jsem podle vojenské knížky neměl mít samopal. Vězeň pracoval, vyvedl jsem ho do sprchy v kotelně, aby se osprchoval. Byli tam mazáci, byli jsme pro ně záložky. ‚Záložka, mám tě…‘ A každý ví asi, jak to pokračuje. A skutečně atakovali jednoho, takového – vypadal jak malinký John Lennon, brejličky, slabý kluk, slabý kus, který nedává svým vzhledem najevo, že se bude bránit. A protože jsem měl u sebe samopal s ostrými a vojáka, nechtěl jsem se do toho plést, a tak jsem je okřikl. Poslali mě někam. Odvedl jsem potom vězně do basy a v hlášení jsem popsal šikanu, kterou jsem zažil v kotelně. Druhý den si mě zavolal velitel útvaru, chybělo mně pět dní do konce vojenského cvičení. A nabídl mi, že můžu jít domů o pět dní dřív. Nechtěl jsem, protože zábava ve vlaku je při odjezdu z vojenského cvičení obzvlášť dobrá. – ‚Dobře, no ale, dávejte si pozor!‘ Nechápal jsem, o co jde. Můžu říct, že jsem přešel kuchyni a šel s tácem na večeři. Seděli tam dva kluci, přisedl jsem si k nim, vzali si tácy, zvedli se a odešli ode mě. Byl jsem bonzák, to se na vojně neodpouští. Jste bonzák a na nějakou spravedlnost můžete zapomenout. Rozkrojil jsem si řízek a zjistil, že je to kus strouhankou obaleného hadru na podlahu. Nekecám, to jsem si zažil. Večer jsem si pak dával pozor a pomocník dozorčího se na mě byl dvakrát nebo třikrát podívat. To se neodpouští v tomhle sociálním prostředí. Měli pocit, že buzerace mladých vojáků patří k benefitům těch, kteří tam rok a půl vydrželi.“

  • „Tchán byl komunista, nádražák z Vysočiny, bezvadný chlap. Byl v partaji a já, než jsme se rozhodli, že se vezmeme, tak jsem mu napsal o podpisu Charty. Napsal mi dopis, že to je moje věc, a když si za tím budu stát, že to chápe. Od něj to bylo musím říci… normální tchán by to své dceři rozmluvil.“

  • „Najednou, že mám opravit umyvadlo doktorce. Šel sem tam a doktorka byla hrozně nepříjemná, vypadala staře, měla strašně výrazný nos. Zjistil jsem, že umyvadlo odtéká a nic tam není. Mluvila sprostě: ‚Tak se na to vyser! Sedni si. Co jsi to měl s odbory tam na schůzi?‘ Tak se mnou mluvila. – ‚Podívejte se, paní doktorko, to je moje věc.‘ – ‚To není tvoje věc, bacha na ně, to jsou svině. Zkazí ti život, musíš si dávat pozor. Kdybys potřeboval, tak řekni a pomůžu ti.‘ Zjistil jsem, že to byla stará interbrigadistka ze Španělska, opravdu komunistka. Nesnášela je, ty normalizační komunisty. Nemohli na ni, protože byla doktorka, ale měla taky vroubek. Pak mi zavolala asi za půl roku. Přišel jsem tam, seděl tam chlapík, vlasy dozadu. Tykala mi: ‚Znáš toho chlapa?‘ – ‚Nezlobte se, pane, já vás neznám a vůbec nevím, proč mám potvrzovat, jestli někoho znám nebo neznám. Ona říkala: ‚To je Franta Kriegl, taky byl ve Španělsku.‘ Ona byla medička a on už byl doktor. Jezdil za ní, na šachtě se scházeli v době normalizace takoví lidi. Kriegl, který to v Moskvě nepodepsal. A vtáhli mě do toho, protože se domnívala, že mladí drží hubu a najednou tam někdo… Měl jsem kliku, že jsem potkal takové lidi.“

  • „StB to delší dobu sledovala, pan doktor [Habáň] se snažil získávat mladé kněze do řádu dominikánů. I v církvi bylo hodně estébáků, špiclů a udavačů. Církev se rozdělila na ty, co ztratili naději na jakoukoliv společenskou změnu a vstoupili do Pacem in terris. Pak tady byla druhá skupina, která odolávala. Byl jsem u toho a byla to pro mě bolestná věc. Bylo to kolem oběda, vařilo se, bylo tam asi deset dominikánů, byli oblečeni v dominikánském rouchu. A byl tam, jestli se nepletu, i Dominik Duka. Najednou zvonek. Chlum je poutní místo, čelo kostela a pak ambity a muselo se otevřít. Jako mladého kluka mě poslali, abych otevřel. Stálo tam šest nebo sedm chlapů, odstrčili mě a šli dál. Byli to estébáci, takové komando. Musím ale říci, že přes všechny výslechy, které jsem absolvoval na StB Sokolov a Cheb, jsem nezažil kromě blbostí žádný tvrdý útok. Brali mě jako takového exota, který tady někde jako… Pak jsem se dozvěděl, že jeden estébák nebo přímo policajt z Plesné, který mě měl na starost, se mi přiznal, že dostával 200 korun za to, že na mě dohlížel. Nechtěl jsem mu to věřit, řekl jsem mu: ‚Objednej panáka a zapomeneme na to.‘“

  • Full recordings
  • 1

    Kraslice, 09.03.2024

    (audio)
    duration: 02:08:30
    media recorded in project Příběhy regionu - Karlovarský kraj
  • 2

    Liberec, 09.05.2024

    (audio)
    duration: 01:21:42
    media recorded in project Příběhy regionu - Karlovarský kraj
  • 3

    Liberec, 09.05.2024

    (audio)
    duration: 01:49:43
    media recorded in project Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Komunista dal chartistovi dceru. Její strýc soudil Plastiky

Otakar Mika v druhé polovině 80. let jako údržbář v Cremoně Luby. Vpravo od něj stojí jeho kolega Vlastimil Kohout
Otakar Mika v druhé polovině 80. let jako údržbář v Cremoně Luby. Vpravo od něj stojí jeho kolega Vlastimil Kohout
photo: archiv pamětníka

Otakar Mika se narodil 20. září 1953 v Litoměřicích, měl ještě bratra. Rodina odešla v druhé polovině 50. let do západních Čech. Otec pracoval jako hostinský, matka jako kuchařka a kvůli zaměstnání v pohostinství se často se svými dětmi stěhovali. V roce 1968 se rozvedli a Otakar Mika zanedlouho odešel z domova a začal pracovat na dráze jako čistič kotlů parních lokomotiv. Od roku 1969 do roku 1978 jezdil do Chlumu Svaté Maří za dominikánským učencem Petrem Metodějem Habáněm, kde se vzdělával. V 18 letech nastoupil do učiliště Pozemních staveb. Po vyučení pracoval v hnědouhelných dolech ve Svatavě na Sokolovsku. V dubnu 1977 podepsal Chartu 77, brzy poté se oženil a v roce 1978 se mu narodil syn. Na podzim 1978 narukoval na pět měsíců na vojnu, sloužil u útvaru v Lešanech jako údržbář. Po návratu do civilu pracoval zhruba dva roky v geologickém uranovém průzkumu. V roce 1979 se mu narodila dcera. S rodinou žil v Lubech, kde ho zaměstnávala továrna na výrobu hudebních nástrojů Cremona. Státní Bezpečnost (StB) ho vedla od roku 1983 jako NO (nepřátelskou osobu) 3. stupně, jeho svazek se pravděpodobně nedochoval. V srpnu 1988 se zúčastnil v Praze demonstrace k 20. výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. V Praze byl také na demonstracích za svobodu a demokracii 28. října 1988 a 28. října 1989. V listopadu 1989 zakládal v Lubech Občanské fórum. V roce 1990 se stal přednostou Okresního úřadu v Chebu, byl členem Občanského hnutí a později Unie svobody. Od roku 1994 do roku 1998 působil jako starosta Chebu, do funkce se dostal z kandidátky ODS. Od roku 1999 byl jednatelem vodárenské společnosti v Kraslicích. V roce 2010 se tam stal neuvolněným místostarostou za hnutí Otevřená radnice. V roce 2022 vykonával v Kraslicích jeden rok funkci starosty. V roce 2024 žil v Kraslicích.