Otakar Mika

„Tchán byl komunista, nádražák z Vysočiny, bezvadný chlap. Byl v partaji a já, než jsme se rozhodli, že se vezmeme, tak jsem mu napsal o podpisu Charty. Napsal mi dopis, že to je moje věc, a když si za tím budu stát, že to chápe. Od něj to bylo musím říci… normální tchán by to své dceři rozmluvil.“

„Najednou, že mám opravit umyvadlo doktorce. Šel sem tam a doktorka byla hrozně nepříjemná, vypadala staře, měla strašně výrazný nos. Zjistil jsem, že umyvadlo odtéká a nic tam není. Mluvila sprostě: ‚Tak se na to vyser! Sedni si. Co jsi to měl s odbory tam na schůzi?‘ Tak se mnou mluvila. – ‚Podívejte se, paní doktorko, to je moje věc.‘ – ‚To není tvoje věc, bacha na ně, to jsou svině. Zkazí ti život, musíš si dávat pozor. Kdybys potřeboval, tak řekni a pomůžu ti.‘ Zjistil jsem, že to byla stará interbrigadistka ze Španělska, opravdu komunistka. Nesnášela je, ty normalizační komunisty. Nemohli na ni, protože byla doktorka, ale měla taky vroubek. Pak mi zavolala asi za půl roku. Přišel jsem tam, seděl tam chlapík, vlasy dozadu. Tykala mi: ‚Znáš toho chlapa?‘ – ‚Nezlobte se, pane, já vás neznám a vůbec nevím, proč mám potvrzovat, jestli někoho znám nebo neznám. Ona říkala: ‚To je Franta Kriegl, taky byl ve Španělsku.‘ Ona byla medička a on už byl doktor. Jezdil za ní, na šachtě se scházeli v době normalizace takoví lidi. Kriegl, který to v Moskvě nepodepsal. A vtáhli mě do toho, protože se domnívala, že mladí drží hubu a najednou tam někdo… Měl jsem kliku, že jsem potkal takové lidi.“

„StB to delší dobu sledovala, pan doktor [Habáň] se snažil získávat mladé kněze do řádu dominikánů. I v církvi bylo hodně estébáků, špiclů a udavačů. Církev se rozdělila na ty, co ztratili naději na jakoukoliv společenskou změnu a vstoupili do Pacem in terris. Pak tady byla druhá skupina, která odolávala. Byl jsem u toho a byla to pro mě bolestná věc. Bylo to kolem oběda, vařilo se, bylo tam asi deset dominikánů, byli oblečeni v dominikánském rouchu. A byl tam, jestli se nepletu, i Dominik Duka. Najednou zvonek. Chlum je poutní místo, čelo kostela a pak ambity a muselo se otevřít. Jako mladého kluka mě poslali, abych otevřel. Stálo tam šest nebo sedm chlapů, odstrčili mě a šli dál. Byli to estébáci, takové komando. Musím ale říci, že přes všechny výslechy, které jsem absolvoval na StB Sokolov a Cheb, jsem nezažil kromě blbostí žádný tvrdý útok. Brali mě jako takového exota, který tady někde jako… Pak jsem se dozvěděl, že jeden estébák nebo přímo policajt z Plesné, který mě měl na starost, se mi přiznal, že dostával 200 korun za to, že na mě dohlížel. Nechtěl jsem mu to věřit, řekl jsem mu: ‚Objednej panáka a zapomeneme na to.‘“