The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Mikolášková (* 1929)

• narozena 23. prosince 1929 v Chrášťanech u Týna nad Vltavou v rodině kováře

• její rodina i ona se přátelila s místními Židy

• po omezení židovských práv v Protektorátu Čechy a Morava pomáhala židovské rodině

• na konci války zažila hrubé chování sovětských vojáků na německých uprchlicích v Chrášťanech

• v roce 1951 se vdala za Miroslava Mikoláška, vychovali dva syny

• mladší syn měl kvůli její víře v Boha problémy s přijetím na vysokou školu

• pamětnice celý život pracovala jako kantýnská v podniku Silon v Sezimově Ústí, v penzi pracovala jako uklízečka na základní škole v Chrášťanech

Na začátku války byla Marie Mikolášková ještě dítě a jako dítě válku také vnímala. Nejdůležitější pro ni byla dětská přátelství s židovskými dětmi z Chrášťan. Po zavedení norimberských zákonů na území Protektorátu Čechy a Morava, kdy se práva Židů postupně omezovala, byla i při svém velmi nízkém věku tak odvážná, že jim do jejich domu tajně, když se setmělo, nosila mléko. Ještě odvážnější byl však její tatínek. Ten na žádost svého židovského přítele ukryl před jeho deportací kamarádův majetek ve své kovárně v tajné schránce pod výhní. Jako malá dívka viděla nucený odchod svých přátel a jejich rodin, kteří byli poté ze vsi deportováni do koncentračních táborů. Už je nikdy neviděla. Ve chvíli, kdy se národ začal radovat, že válka končí a konečně nastane mír, viděla zvrhlé sovětské vojáky, kteří si nárokovali německé uprchlice ubytované v její rodné vsi.

Židé nebyli jen našimi sousedy, ale i přáteli

Marie Mikolášková se narodila 23. prosince 1929 jako nejstarší dítě v rodině kováře Františka Zemana v Chrášťanech, nedaleko Týna nad Vltavou. Po narození její sestry Jaroslavy v roce 1937 jejich maminka Anastázie těžce onemocněla. O malou sestru a vlastně o celou domácnost se tak musela začít starat Marie. Rodina žila v obecní kovárně naproti tzv. židovně, ve které bydleli jejich židovští přátelé Springerovi. Ti, poté co se její maminka roznemohla, se o Marii svým způsobem starali. Každé odpoledne k nim chodila na svačinu a každou neděli s nimi chodila na sváteční procházku. „Pan Springer pro mě vždycky přišel a říkal mi, abych šla k nim na svačinu. Oni měli odpoledne každý den rohlíky, které si nechali vozit z Týna nad Vltavou. Byla jsem u nich jako doma, měli mě rádi. Když viděli, jak je to s maminkou špatné a že jsem všechno musela zastat za ni, tak nás litovali a tímto nám to ulehčovali.“

Po roce 1939 to začalo s našimi přáteli vypadat hůř a hůř

V obci Chrášťany žily vždy jen české a židovské rodiny. Ty židovské sem přišly už v polovině 19. století. A první takovou rodinou, která se zde usadila, byli právě Springerovi. Po nich přišly ještě další tři rodiny. Až do osudného roku 1939 žili všichni společně vedle sebe vcelku spokojeně, bez závažnějších konfliktů nebo problémů. V obci byly dva obchody a oba provozovali právě židovští obchodníci, Springerovi a Poláčkovi, a ostatní k nim chodili nakupovat. Hned v roce 1939 ale začali Němci uplatňovat tzv. norimberské zákony. Na židovské rodiny v Chrášťanech dolehla nařízení vztahující se k těmto zákonům už v létě toho roku. Začalo to tím, že jimi vlastněné obchody musely být označeny nápisem „Židovský podnik“. Postupem času, tak jak se omezoval život Židů na území Protektorátu Čechy a Morava, docházelo pochopitelně i k zásadním omezením života také těch chrášťanských.

Tajně jim nosila v noci mléko

Po zavedení přídělového systému, kdy se většině obyvatelstva nežilo nejlíp, měla židovská komunita nastavený ještě nižší příděl než ostatní. Marie Mikolášková, která v té době byla ještě malým děvčetem, nerozuměla tomu, proč by se to, kolik kdo má mít jídla, mělo nějak rozlišovat, své sousedy a přátele považovala vždy za sobě rovné. A tak, když jí tatínek vysvětlil, jak se věci mají a že Springerům budou pomáhat, neváhala ani chvíli. Tajně jim nosila mléko na přilepšenou. „Vždycky když se setmělo, tak mi tatínek dal bandasku plnou mléka a já jsem tajně přeběhla ke Springerovým a to mléko jsem jim dala. Stará paní Springerová pokaždé plakala. Věděla jsem, že je to zakázané a že to nesmím nikomu říct, a to tajemství jsem udržela.“

František Kabele –  zkáza protektorátní obce

Ve druhém roce války se do Chrášťan přistěhoval rodák z vedlejší vesnice Dražíč František Kabele. Jeho příchod do vsi se stal pro mnohé fatálním. František Kabele se ještě před vypuknutím druhé světové války odstěhoval do Jáchymova a tam jako četník dohlížel na veřejný pořádek. Podle chrášťanské obecní kroniky byl před válkou Kabele velký vlastenec a patriot a není jasné, kdy u něj došlo k názorovému přerodu. V Sudetech se oženil a vzal si za ženu Němku, se kterou se po obsazení pohraničí v roce 1938 vrátil do rodného kraje a přihlásil se k německé národnosti. Poté se Kabele v obci stal vládním komisařem. Po jeho příchodu se situace Židů v obci dramaticky zhoršila. Podle zapsaných údajů v kronice je nejprve nechal vyhodit nejen od hasičů, ale i ze všech místních spolků a vyloučil je tak prakticky z veškerého společenského života. „Všichni se ho báli, báli jsme se ho i jenom potkat. Udával lidi a všichni to věděli. Když byl tatínek na konci války předsedou revolučního národního výboru, našel seznam lidí, které Kabele udal a které ještě udat chtěl. Tatínek byl další na řadě.“

Kabele byl v obci komisařem od roku 1942 a angažoval se už před svým jmenováním do funkce. První zatýkání gestapa ve vsi proběhlo ale v srpnu 1941, kdy Němci pozatýkali během několika málo dnů celkem osmnáct chrášťanských občanů za poslech cizího rozhlasu. „Neměli jsme důkaz, ale všichni věděli, že je udal Kabele,“ vzpomíná Marie Mikolášková.  Z kroniky obce je patrné, že od 29. srpna 1941 do 18. září 1941 německá tajná policie zatkla celkem osmnáct osob, z toho šest jich následně propustila, zbývající lidé byli odsouzeni až na třicet měsíců odnětí svobody.

Tatínek splnil přání svému židovskému kamarádovi

Jak se měnila doba a válka postupovala, situace židovských rodin v Chrášťanech se stejně jako v jiných částech země dramaticky zhoršovala. Na jaře roku 1942 dostali chrášťanští Židé obsílku, ve které stálo, že musí odevzdat svůj majetek a následně se dne 18. dubna 1942 odebrat do Českých Budějovic. Den před jejich odjezdem přijeli Němci a zkonfiskovali všechny zvony v obci. „Přijela německá nákladní auta a vojáci po provazech stahovali z věže naše zvony. Přišla tam celá ves a lidi plakali. Nikdo s tím nemohl nic udělat. Další den odešli ze vsi všichni Židé, tenkrát se říkalo, že napřed šly zvony a hned po nich Židé.“ Než však tyto rodiny definitivně ze vsi odešly, přišel k Zemanovým Rudolf Springer, tatínkův kamarád, a požádal ho o službu. Chtěl, aby mu schoval dřevěnou, zavřenou bedničku. Neřekl mu, co v ní je, jen ho prosil o úschovu a řekl mu, že jestli se vrátí, tak to, co je uvnitř, mu pomůže do začátku. „Tatínek bez toho, aby ji otevřel, zazdil bedničku do tajné schránky pod výheň v kovárně. Schovával ji tam celou válku. Věděli jsme o tom jenom my, naše rodina. Po válce ji před svědky otevřel a našel v ní náčiní pro opravu kol. Žádný cenný majetek. Bedničku hodil do rybníka.“ 

Z Osvětimi se vrátil z mých přátel jen jeden, ostatní zahynuli

Poslední večer před nuceným odjezdem jejich přátel z obce šla Marie Mikolášková naposledy ještě s bandaskou mléka do židovny ke Springerovým, aby se rozloučila. „Všichni plakali a báli se, nevěděli, co s nimi bude. Ruda Springer mi říkal: ‚Mázo, já ti přeju, abys byla v životě šťastná a nikdy neměla takovou bolest, jakou máme my.‘ Postavil mě na zem a udělal mi na čele křížek. Plakala jsem také.“ Podle dostupných zdrojů bylo zjištěno, že z Chrášťan odešlo všech osmnáct Židů, všichni byli transportováni do koncentračních táborů, kde zahynuli. Domů se vrátil jen Jiří Poláček, který byl internován v Osvětimi. Na konci války se mu podařilo utéct, ale chytili ho a poslali do Mauthausenu. „Vrátil se jen Jirka Poláček, bylo mu asi šestnáct let, byl to můj spolužák a kamarád. Ale brzy po válce zemřel na následky toho zacházení v koncentráku. Nikoho dalšího jsem už nikdy neviděla.“

Kabele udal své české spoluobčany a ti šli do koncentračního tábora

Pamětnice dále vzpomíná na Kabeleho a jeho zrádné činy, které měly i pro české občany Chrášťan fatální následky. S potravinami nepomáhali Židům ve vsi jenom Zemanovi, ale i další.  Ještě před tím, než byly transportovány chrášťanské židovské rodiny do koncentračních táborů, a potom, co už měly velmi omezená svá práva, jim dávali někteří muži ze vsi své potravinové lístky. „Byli čtyři, kteří měli Židům dávat lístky. Třeba pan Marhoun měl svůj lístek, který měl podepsaný svým jménem, a ten dal Springerovým a ti si za ten jeho potravinový lístek došli pro jídlo, i když na něj neměli nárok. Zkrátka šli na cizí lístek. A Kabele na to přišel a ty chlapy udal.“ Podle místní kroniky skutečně gestapo zatklo v lednu 1943 chrášťanské občany Františka Marhouna, Františka Anděla, Františka Hovorku a Josefa Ťupu pro domnělou pomoc Židům. Po zatčení následoval transport všech jmenovaných do koncentračního tábora v Osvětimi. Nikdo z nich se domů už nevrátil. První tři uvedení zahynuli ještě v březnu 1943 v Osvětimi. Josef Ťupa, který byl odeslán ještě dál do Dachau, zemřel v roce 1945 při pochodu smrti.  

Kabele a jeho žena denně hledali židovský majetek v domě Springerových

Poté, co byla v obci židovská komunita zlikvidována, zřídili v jejich domě, tedy v židovně, úřadovnu vládnímu komisaři Kabelemu. „Potom, co odvedli ze vsi Židy, tak každý večer chodil Kabele se svou ženou s takovým dřevěným vozíkem k židovně. Strašně to po silnici rachotilo. Přišli do domu a proklepávali zdi, mysleli si asi, že najdou nějaký schovaný majetek. My jsme bydleli naproti, tak jsme to všechno viděli a slyšeli.“ Podle vzpomínek Marie Mikoláškové se všichni Kabeleho báli a nikdo si před ním nebyl jistý. Pamětnice vzpomíná na jednu z dalších komisařových akcí, kdy měl udat občany Chrášťan za to, že mají v domech schované zbraně. „Tenkrát přijeli do vsi Němci v nákladních autech, zavřeli všechny silnice a z aut vyložili velké kanystry s benzínem. Potom chodili po domech a stodolách a hledali zbraně. Bodali lidem do peřin nebo do sena. Naštěstí nic nenašli. Kdyby ano, možná bychom dopadli jako v Lidicích. A mohl za to Kabele.“

Vládního komisaře Františka Kabeleho na konci války za jeho činy potrestali. Nejprve ho v Chrášťanech postavili na bednu a na krk mu připevnili nápis „Jsem zrádce národa“, a místní měli možnost říci mu svůj názor. „Máňa Marhounů, které bylo asi osmnáct let, na něj křičela: ‚Ty vrahu! Tys mi zabil tátu!‘ Bylo to celé tragické,“ vzpomíná smutně Marie Mikolášková. Poté, co proběhl lidový soud, byl František Kabele dne 28. března 1946 v Českých Budějovicích popraven. 

Sovětští vojáci si chtěli násilím brát mladé německé uprchlice

V únoru 1945 do vsi přijeli uprchlíci z východního Německa, kdy se jednalo převážně o ženy, děti a přestárlé osoby. Ti se ubytovali v místní škole. Pobývali zde ještě i v květnu, na konci války. Uprchlíci se nesměli vzdalovat ze svých ubikací, bylo jim dovoleno pouze hromadně navštěvovat kostel při výkonu bohoslužby.

Dne 12. května 1945 vstoupilo do vsi sovětské vojsko a vystřídalo tak německé a maďarské vojáky, ještě donedávna rozmístěné u chrášťanských obyvatel. Marie Mikolášková vzpomíná na to, jak sovětští vojáci, kteří ve vsi pobývali, začali chodit za mladými německými uprchlicemi do školy. Ty se před nimi pokoušely schovat nebo utéct, bály se jich. A tak se mladé ohrožené ženy uchýlily na faru, která měla v oknech mříže. „V noci nás vzbudil křik a volání o pomoc. Podívali jsme se z okna a viděli, jak se ti Rusové dobývají na faru na ty německé holky a při tom stříleli. Tatínek nám říkal, ať ležíme a nezvedáme hlavy, že máme nízká okna a aby nás třeba náhodou netrefili. Pak po čtyřech přelezl silnici k četnické stanici a došel s četníky pro sovětského velitele.“ František Zeman se ve věci angažovat musel, protože byl už na konci války zvolen, v místní hospodě U Válů, předsedou revolučního výboru. „Toho ruského vojáka, co střílel do oken fary a dobýval se na ty mladé ženské, jeho velitel na místě bez jakéhokoliv soudu ihned zastřelil.“

Byla věřící a nebyla ve straně, syn měl problém s přijetím do školy

Už za války měla vztah s Miroslavem Mikoláškem, a proto bylo jen přirozené, že se po šestileté známosti v roce 1951 vzali a během následujících let měli dva syny. Po celou dobu války si Marie Mikolášková uchovala svou víru v Boha. Věřící zůstala i v období po druhé světové válce a aktivně chodila do kostela. Ale právě pro svoji víru a pro to, že nikdy nevstoupila do Komunistické strany Československa (KSČ), nastaly v sedmdesátých letech problémy. Když se její mladší syn hlásil na vysokou školu a chtěl studovat pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích, řekl jí tehdejší předseda Chrášťan, že když nepřestane chodit do kostela, kluk se nikdy dál do školy nedostane. „Do kostela jsem chodit nepřestala a do strany jsem nevstoupila. Milan byl výborný sportovec a reprezentoval. Hrál stolní tenis a fotbal. Manželovi pak řekli, že sport je na úrovni politiky, a že ho tedy do školy vezmou, že ten škraloup, že nejsme ve straně, smažou tím synovým sportováním.“      

Je třeba vydržet a ono se to zase zlepší

Marie Mikolášková zažila druhou světovou válku a viděla, jak nespravedlivý a tvrdý může život být. Přišla o své židovské kamarády, které jí vzal nacistický totalitní režim. Zažila střídání politických stran, viděla okupující německou armádu a hned po ní i osvobozující sovětskou armádu. Přesto, že na konci války viděla, jak neurvale a nepřijatelně se umí chovat sovětští vojáci, stále je považovala za osvoboditele od podle jejího názoru nejhroznějšího konfliktu, který kdy proběhl. I proto pro ni byl vpád vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 do Československa zcela nepochopitelný. Přes všechny životní zkušenosti a zážitky si uchovala pozitivní a optimistický přístup k životu. „Když táta umíral, tak mně a mojí sestře řekl, že máme každému, kdo by to potřeboval, pomáhat. Tak se to má dělat a tak je to dobře. Pomoci druhému a nebýt ufňukaný pro nějakou hloupost. A když bude chvilku hůř, nevadí to, ono se to zase zlepší,“ uzavírá Marie Mikolášková.

 

Použité zdroje:

https://www.holocaust.cz/

https://digi.ceskearchivy.cz/Kroniky-SOkA-Ceske-Budejovice-Kroniky-obecni-CH-Chrastany