Antonín Mikšík

„Organizoval to Janek (Jan Soldán – pozn. autora). Byla to už druhá akce. Předtím tam měl svou svatbu a ta proběhla v klidu. Na tu druhou přijely antony s policajtama a psama. Sbalil mě tam nějakej policajt, protože věděl, že mám foťák. Po kapsách jsem měl filmy, tak jsem si říkal, že je to v pytli. Chtěl, abych vytáhl film, tak jsem ho vymotal a osvítil. Tak hned, že půjdu do antonu. Zeptal jsem se, jestli se můžu vyčurat, nebo se v antonu počurám. Poslal mě k plotu. Viděl jsem, že mají problémy s dalšími lidmi, a zmizel jsem dírou v plotě a šel na nádraží. Hromada lidí tam čekala na vlak a za chvíli tam znovu přijeli se psama. S jedním kámošem, co hrál v kapele Povinná slepota, jsme utekli přes louku do lesa. Na zádech táhl baryton saxofon, ale nemohl s tím utíkat a strčil to do nějakého křoví. Viděli jsme, že za námi se psama utíkají. Bylo to jak z nějakýho blbýho ruského filmu. Utíkali jsme lesem přes kaluže, aby ztratili stopu. Když nad tím teď přemýšlím, tak mi to přijde srandovní. Nedostali nás, ale ten baryton saxofon asi objevili a zabavili, protože už jsme ho nikdy nenašli.“

„Dělníci, co jezdili z práce, se tam stavovali na pivo, tak se tomu říkalo Čtverka, jako čtvrtá hala továrny. Jelikož to bylo bokem od města, odříznuté v parku, tak tam byl klid a nikdo si nestěžoval. Dělali jsme tam totiž různý muziky a podobně. V centru by to asi nešlo. Takže jsme se tam scházeli. Poté, co jsem přišel z vojny, tak jsem tam chodil skoro deset let. Nebylo to o tom, že jsme se tam opíjeli, ale spíš o tom, že jsme pokecali o muzice a o všem. Pak se tam vyměňovaly různý samizdaty a undergroundový nahrávky, nějaké podpisovky od VONSu, Několik vět a podobně. To tam všechno probíhalo.“