The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Mikušková (* 1933)

• narozena 22. května 1933 ve Valašské Polance

• za druhé světové války její širší rodina podporovala partyzánské hnutí

• pamatuje si na pád spojeneckého bombardéru po leteckém souboji 29. srpna 1944 v Liptálu

• po válce a ukončení měšťanské školy pomáhala rodičům v hospodářství

• celý život pracovala v dělnických profesích

• roku 2021 žila ve Valašské Polance

Valašsko, kde Ludmila Mikušková vyrůstala, se stalo za druhé světové války útočištěm 1. československé brigády Jana Žižky pod vedením Jána Ušiaka. Na podzim roku 1944 přešli po Slovenském povstání přes oblasti kolem Velkých Karlovic na Moravu. Pomoc jim mezi mnohými poskytl i Ludmilin bratranec František Žák.

Partyzánské Valašsko

Ludmila pocházela z početné rodiny. Vyrůstala jako nejmladší ze šesti dětí, ale byly mezi nimi velké věkové rozdíly – nejstarší sestry byly ročníky 1912 a 1914. Ludmila přišla na svět 22. května 1933. Vyrůstala v hospodářství se dvěma kravkami, a jak to bylo na Valašsku zvykem, rodina si musela vystačit s tím, co chovali a co si vypěstovali. V době, kdy se na Moravu a do bezprostředního okolí Valašské Polanky dostalo partyzánské hnutí, bylo těžké uživit nějaké duše navíc. Obzvlášť těžké to měli lidé z chalup na loukách nad vesnicemi: „Všeci měli o pasekáře strach. Ti byli první, které vyjedli. Moseli jim podat nějaké jídlo, protože byli z hor vyhladovělí. Nijak partyzány nechválili, jen říkali: ‚Co jsme mohli dělat? Moseli jsme, přece jich nenecháme tak...‘“ vzpomíná Ludmila Mikušková.

Za pomoc partyzánům, stejně jako za účast v protinacistickém odboji ale rodinám hrozily postihy v podobě zatčení, tvrdých výslechů, odsouzení a mnohdy internace do pracovních nebo koncentračních táborů, ze kterých se málokdo vrátil. Na Valašsku je mnoho dědin, které přišly o řady svých obyvatel. A pak jsou tu také místa, která byla poznamenána ještě citelněji, a došlo zde k hromadným ztrátám na životech – Prlov, Ploština, Vařákovy paseky. Zde byly domy obyvatel podporujících partyzány vypalovány, lidé stříleni a vhazováni do ohně. Podobně bezcitně byl zničen i mlýn nedaleko Leskovce a zabita celá rodina Juříčkova včetně jejich dětí. Nad Hošťálkovou v Končinách vypálilo gestapo dům rodiny Londových. A bylo by možné vypočítávat dál a dál.

Ve Valašské Polance k žádnému závažnému prozrazení podporovatelů partyzánů nedošlo, což bylo štěstí pro Ludmilina bratrance Františka Žáka. Díky napojení na odboj doma přechovával až do konce války vážně raněného ruského partyzána. „U nich sa ti partyzáni léčili. Měl tam jednoho velice dlúho a byl velice nemocný, ale vyléčil sa. Po válce přijeli i jeho synové a pak jich pozval i do Ruska,“ vybavuje si Ludmila. Vzpomíná si také, že se říkalo, že po Františku Žákovi údajně pojmenovali kdesi v Sovětském svazu i základní školu. Rodinu bratrance podporovala i Ludmilina nejstarší sestra Božena, která pro ně často pekla chleba. „Bratranec říkával: Nebýt Božky, tak bysme kolikrát neměli co jest...“

Ogaři mu nejvíc záviděli otcovo kolo

Ludmila Mikušková si také vzpomíná na partyzánskou spojku, syna řídícího učitele ve Valašské Polance, Jana Hronka, který byl jen o dva roky starší než ona a coby tehdy čtrnáctiletý kluk se účastnil – s podporou a vědomím rodičů – řady nebezpečných akcí. Stal se spojkou mezi členy skupiny Pro vlast, informoval i odbojáře napojené na parašutisty seskoku Clay a na konci války se zapojil rovněž do skutečných akcí partyzánů a podílel se například na destrukčních činnostech na železnici nebo sekundoval svému otci při pokusu o osvobození válečných zajatců.

Ludmila si vybavuje, že se do Valašské Polanky vracel často i po válce a snažil se například najít v lesích partyzánský bunkr, kam kdysi docházel, ale bez úspěchu. „Jezdil tehdy pořád na otcově kole, ogaři mu záviděli. Kolo tehdy neměl nikdo,“ vzpomíná na Jana Hronka Ludmila.

Svými životy zaplatily celé rodiny

Když došlo 19. dubna 1945 k tragédii na Ploštině (vzdálené od Valašské Polanky vzdušnou čarou ani ne 10 kilometrů), lidé o těchto událostech podle vzpomínek pamětnice mluvili: „Lidé se podivovali nad tím, proč z tama partyzáni neodešli dřív. Vědělo se už, že je to prozrazené, přesto se tam zdržovali... Lidé jim nemohli říct, běžte pryč. A taky oni neměli kam jít...“

Podobný osud čekal několik dní poté i sousední Prlov. Za pomoc partyzánům zaplatilo životem jeho dvacet tři obyvatel. „Říkalo sa, že je odvedli do hostince, byli tam zamklí, a že je tam hlídajú. Že tam za ně chodí prosit starosta a občané, i farář. Ale to nepomohlo,“ říká pamětnice. Bezhlavé zabíjení, které mělo posloužit jako odstrašující příklad, přežila malá Jarmila Ondrášková, kterou – v té době desetiměsíčního kojence v peřince – údajně krátce před vypálením rodinného stavení vyhodila (snad) maminka z okna ven. Sirotka ukryla sousedka až do doby, než se jí ujali prarodiče, kteří žili v sousední Valašské Polance.

Život v souladu

Po osvobození se život pomalu vracel do starých kolejí. Roku 1948 ale nastal obrat. Hospodařících zemědělců se nejcitelněji dotklo, jak začalo být vnímáno a postihováno soukromé vlastnictví. Po komunistickém puči velké podniky propadly státu a podobně se začalo postupovat v rámci kolektivizace i od drobných hospodářů až po ty velké. „Když to začalo, šlo naše pole do JZD. Jiní lidé se tomu bránili. Nechtěli nechat odvést krávy z domu do kravína. Byli tu i větší hospodáři, kterým byla pole odebrána. Tatínek zemřel, když ještě JZD nebylo, ale už se k tomu schylovalo,“ vypráví pamětnice.

Život za komunismu pro praktikující křesťany nebyl nijak snadný. Pamětnice podotýká, že se oba s manželem Václavem Mikuškem nikdy v životě nesnažili vzdorovat tomu, o čem si mysleli, že nelze změnit. S jednou výjimkou – výchovou a vedením dětí ke křesťanské víře, což obnášelo například rozhodnutí trvat na nároku dětí na navštěvování hodin náboženství ve škole.

„Radši bych sa bez ledačeho obešla, aby bylo možné žít v klidu a míru,“ říká závěrem a končí přáním: „Zdá sa, že včil aj lidé při té chorobě pomáhali jeden druhému, tak snad, až se situace umoudří, budou mít lidé pořád k sobě blíž.“