Ludmila Mikušková

„Co vím, tak nejstarší sestra podporovala súsedy, kteří měli moc dětí a jejich taťka byl partyzán. Vždycky tam někoho měli, nějakého poraněného doma.“ – „Jak se jmenovali, vzpomenete si?“ – „Také Žákovi, byla to také přízeň, druhý bratranec. Léčili se tam partyzáni a měl tam jakéhosi velice dlúho a byl těžce nemocný. Pomohli mu a byl uzdravený. Potom mohli jet dom.“

„To samé bylo, když se nosily přihlášky ředitelovi. Taky jsem jich tam nosila a všeci vykládali, jak ředitel vracá lidi a nechce, aby to tam nechávali. Tak jsem se nachystala, co mu řeknu. Pravila jsem si, já sa nedám, co mi kdo bude porúčet. Neřekl mi vůbec nic, asi znal moji vyřídilku nebo co, protože až jsem šla pryč, u dveří, jak jsem už otvírala dveří z ředitelny, tak mi řekl: ‚Kdybyste si to rozmyslela, přijďte si pro to.‘ Abych si je vzala zpátky. To bylo všechno. Byla jsem tak nachystaná, co mu na to povím, ale tak jsem neřekla nic, když mně vůbec nedomlúval ani nepřesvědčoval. Nenechala bych se přesvědčit. Když člověk má žíť v tom, v čem vyrústl, a váží si toho...“