Karel Miler

„Ani jsme se nepovažovali za profesionální umělce. My jsme začali ‚z oslovení‘. Petr Štembera byl jednou v roce 1971 na procházce v Suchdole. Tam vzal nějaký kámen, stáhl ho do síťovky, síťovku dal přes rameno a nesl ten kámen až domů do Dejvic. Co to je? A najednou věděl, že tady je začátek něčeho. To se prostě zrodí úplně jako Fénix z popela. A najednou víte: ‚Ano, to je ono!‘ - A co je ono? Ale víte - ‚Tohle je ono!‘ A čekáte, až vás to podruhé osloví a řekne: ‚Tohle je potřeba udělat! Tohle je ono.‘ Člověk byl veden, aby dospěl k té věci, ale nevysvětlíte, jak. To musíte udělat. A když víte, že už nic dělat nemusíte, tak jdete s klidem dělat prodavačku nebo čeho jste schopna, a vůbec neželíte. Malíř František Tichý, když už mu to nešlo, tak se opil a kamarádům v hospodě říkal: ‚Hergot, já bych maloval!‘ Ale už neměl co. Jen se prostě nemohl od toho odpoutat.“

„Ani ve snu nás nenapadlo něco jako okupace vojsky spřátelených armád. To byla bomba! Člověk si s tím opravdu nevěděl rady. Já jsem to pořád nebral vážně. Až ten Palach mě znepokojil. Já jsem pravidelně vystupoval nahoře z metra Muzeum a šel jsem dole Václavským náměstím do Městské knihovny. Na Václaváku byl kruhový záhon a na něm lidi zapalovali svíčky za Jana Palacha. V březnu jsem jednoho dne vystoupil z metra, přijdu k tomu záhonu a najednou jsem cítil: ´Je konec, je konec, je konec!‘ Národ to vzdal a naděje jsou všecky šlus!“