Gertruda Milerská

„Jednou jsem ze sklepa utekla. V Třinci nás neznali. Byly jsme blondýnky, nebyly jsme černé, jak bývají Židovky. Kolem evangelického kostela chodily děti do německé měšťanky. Sestra se mnou neutekla, bála se. Já jsem strašně chtěla vidět, jak vypadá škola, třída, tabule, strašně mě to zajímalo. A poprosila jsem jednu holčičku, ať mě propašuje do třídy, že jí ponesu aktovku. Ona nevěděla, tak mi dala aktovku a já ji nesla až do té měšťanky. Papuče nebyly, tak jsem šla v punčocháčích po těch studených schodech do třídy a sedla jsem si vedle ní. Teď přišla paní učitelka a dělala seznam, kdo chybí. A podívá se na mě a ptá se, ze které školy jsem přišla. Uměla jsem výborně německy, tak jsem jí německy řekla, že do školy nechodím, protože nesmím. A ona se ptá proč. Odpověděla jsem jí: ‚Protože jsem Židovka.‘ Ztropila hrozný randál, co si to dovoluji, a vyhodila mě. Z toho strachu jsem se ještě v té lavici počůrala. Utíkala jsem s pláčem domů. Maminka byla v práci. Když večer přišla, nespala jsem a přiznala jsem se, co se stalo. Seřezala mě. Říkala, že se o nás tak stará, nespí, v závodě celých osm hodin přemýšlí, jestli na nás nepřišlo gestapo, a já udělám něco takového. Takže to jsem dostala.“

„Někdo z Židů přiletěl, že hoří synagoga. Táta řekl: ‚Tak to je konec. To je konec.‘ Od našeho bydliště to bylo kousek. Vyšli jsme ven před barák, a to byla záře! A toho dýmu. Tak jsme se na to dívali. Potom to uhasili a jednou ráno, nevím už, který to byl den, nás tatínek i s maminkou vzal a šli jsme se tam podívat. Bylo to celé shořelé. Jen popel, pořád to ještě doutnalo. Potom to uklidili a bylo ticho po pěšině. Našla jsem tam skládací nůž, který jsem pak měla celou dobu ve sklepě.“