Antonie Militká

„Jezdily transporty a my jsme byli v transportleitung a museli jsme pomáhat. Protože transporty jezdily do Terezína, nazpátek, a samozřejmě už tam byla spousta Poláků, Němců a jiných národností. Ti všichni přišli do Terezína. Posbírali je všude a dovezli. Ale to byly šílené vagony – sedmdesát lidí v jednom vagoně a jenom dvacet živých. Těch padesát bylo mrtvých. A to se muselo vytahovat ven a odvážet. S jídlem a vším to bylo bídné. Někteří ti Poláci, chudáci, už vůbec nebyli lidi. Jen kosti je nějak držely pohromadě. V Terezíně to ani nebylo připravené a možné. Třeba se do beček dala polévka, že se jim bude dávat. Tak chvilku tam stáli a najednou se začali bít, aby se k jídlu dostali. Tím polévku převrhli a neměli nic. A tak dále – bylo to životu nebezpečné. A dovezli těžké nemoci – tyfus a všechno možné.“

„Zase nás zavedli na holešovické nádraží. Vedli nás před třetí hodinou v noci, aby nás z oken vidělo co nejmíň lidí. V tuto dobu bylo také pravděpodobnější, že v ulicích někdo nepůjde. Tak jsme šli na nádraží. Bylo nás sto padesát. Gestapáci nás doprovázeli. Najednou jsem viděla, jak na zastávce stojí tatínek, byli tam i další – maminky a otcové. Dozvěděli se v pražské (židovské) obci, že transport půjde kolem té zastávky. Předstírali, že čekají na tramvaj. A jak jsme šli, najednou jsem mezi nimi viděla tatínka. Vběhl do řady a dal mi balíček léků, vatu a všechno ostatní, co ještě sehnal anebo mu poradili na pražské obci. Objímal mě a jeden gestapák mu řekl: ‚Můžete jít s námi! Můžete jít s námi! Jestli okamžitě neodejdete z této řady, tak jdete s námi!‘ A tatínek se neměl k tomu, aby odešel, neměl sílu odejít. A já jsem mu řekla: ‚Tatínku, jdi, prosím tě, jdi, nemůžeš jít s námi, nemůžeš! Maminka je doma, i Karlíček, musíš je zachránit! Neboj se, mně se nic nestane.‘ Tak přeci odešel, protože si uvědomil, že kamkoliv šlápne, vpravo vlevo, všude hrůza. Ještě mi zamával a to jsme se viděli naposledy.“

„Jednou šel po desáté hodině večer na chodbu, rozsvítil a tam stála paní Jílková. Prý se strašně lekl. A ona řekla: ‚Karlíčku, nelekni se, to jsem já, já tady čekám. Dneska tady bylo gestapo a ptalo se na tebe. A já jsem řekla, že nevím, kde jsi a co děláš, že tě nevídám. A oni mi vyhrožovali, že jestli nebudu mluvit pravdu, tak mi zastřelí manžela, který je v Německu nasazen na práci.‘ A ona v té ulici Hybešova bydlela se třemi dětmi. A říkala: ‚A já pak, když na mě začali řvát, že mi zastřelí manžela, tak jsem řekla, že tě někdy vidím. A že ti to předání na gestapo dám.‘ Naše maminka totiž musela podepsat, že Karel je nezvěstný, že ho od prvního bombardování neviděla. To podepsala a víc se o to už v Praze nestarali. Ale gestapo ano. Tak Karel si to předvolání vzal a říká: ‚Děkuju vám, paní Jílková, já tam ráno půjdu.‘ Vzal to a šel domů. Tam si vzal peníze, nějaké pohlednice a šel pěšky do Vranova, kde jsme měli známé. Tam byl týden, pak poděkoval a odešel. Oni ho tam chtěli nechat, ale on nechtěl. Zase se vrátil do dílny. A potom prožil těžkou frontu.“

„To už odtamtud chodily transporty, chodilo se a nevědělo se kam. Už se objevily první transporty, v noci na nádraží. Zaprvé je vedli na ulici Merhautovu, tady do školy, kde bylo shromaždiště. A za den nebo dva, až jim prohlédli zavazadla, jestli mají všichni maximálně třicet kilo... Ti lidé přebývali zatím v tělocvičně. A pak v noci ve dvě hodiny, aby je vidělo co nejméně obyvatelstva, šli na židenické nádraží. Tam byly vagony, někdy osobní, někdy dobytčí. Kam jeli, se nevědělo.“