Antonie Militká

„Moje kamarádka, co se mnou chodila na základní školu – její tatínek byl ještě na židovské obci na Legionářské ulici. Mezi nimi byli gestapáci a dělali transporty. Měli to jednoduché: přišli na (židovské) obce a chtěli matriku. Tím pádem získali všechny údaje. Gestapo mělo najaté lidi, kteří ještě nebyli v transportu, a ti museli dělat evidenci transportů, číslování atd. A kamarádka tedy přišla a povídá: ‚Toničko, tatínek pracuje na židovské obci. Je tam listina transportu, který se jmenuje Cy. Já jsem na té listině evidovaná a ty taky.‘ To mi řekla v lednu roku 1943. Zeptala jsem se: ‚A je tam ještě někdo z mojí rodiny?‘ Odpověděla mi: ‚Ne, ani z mojí rodiny tam nikdo další není. Jsme tam obě z rodiny samy.‘ Tak jsem říkala: ‚Co mám, Liduško, dělat?‘ A ona řekla: ‚Můžeme mít třicet kilo s sebou, tak si to musíš nachystat.‘ Odpověděla jsem: ‚No, když to bude možné, tak jo.‘ Přicházely jsme už k našemu domu přes zahradu a já jsem jí řekla: ‚Liduško, poprosím tě jen o jednu věc – abys mým rodičům nic neříkala.‘ To byl leden. Byl sníh a led. ‚Když to má být v dubnu, bůh ví, co do té doby bude, tak jim prosím tě nic neříkej. A každý den, který neví, že jsem v transportu, o každý ten den je jim lépe.‘“

„Jezdily transporty a my jsme byli v transportleitung a museli jsme pomáhat. Protože transporty jezdily do Terezína, nazpátek, a samozřejmě už tam byla spousta Poláků, Němců a jiných národností. Ti všichni přišli do Terezína. Posbírali je všude a dovezli. Ale to byly šílené vagony – sedmdesát lidí v jednom vagoně a jenom dvacet živých. Těch padesát bylo mrtvých. A to se muselo vytahovat ven a odvážet. S jídlem a vším to bylo bídné. Někteří ti Poláci, chudáci, už vůbec nebyli lidi. Jen kosti je nějak držely pohromadě. V Terezíně to ani nebylo připravené a možné. Třeba se do beček dala polévka, že se jim bude dávat. Tak chvilku tam stáli a najednou se začali bít, aby se k jídlu dostali. Tím polévku převrhli a neměli nic. A tak dále – bylo to životu nebezpečné. A dovezli těžké nemoci – tyfus a všechno možné.“

„Zase nás zavedli na holešovické nádraží. Vedli nás před třetí hodinou v noci, aby nás z oken vidělo co nejmíň lidí. V tuto dobu bylo také pravděpodobnější, že v ulicích někdo nepůjde. Tak jsme šli na nádraží. Bylo nás sto padesát. Gestapáci nás doprovázeli. Najednou jsem viděla, jak na zastávce stojí tatínek, byli tam i další – maminky a otcové. Dozvěděli se v pražské (židovské) obci, že transport půjde kolem té zastávky. Předstírali, že čekají na tramvaj. A jak jsme šli, najednou jsem mezi nimi viděla tatínka. Vběhl do řady a dal mi balíček léků, vatu a všechno ostatní, co ještě sehnal anebo mu poradili na pražské obci. Objímal mě a jeden gestapák mu řekl: ‚Můžete jít s námi! Můžete jít s námi! Jestli okamžitě neodejdete z této řady, tak jdete s námi!‘ A tatínek se neměl k tomu, aby odešel, neměl sílu odejít. A já jsem mu řekla: ‚Tatínku, jdi, prosím tě, jdi, nemůžeš jít s námi, nemůžeš! Maminka je doma, i Karlíček, musíš je zachránit! Neboj se, mně se nic nestane.‘ Tak přeci odešel, protože si uvědomil, že kamkoliv šlápne, vpravo vlevo, všude hrůza. Ještě mi zamával a to jsme se viděli naposledy.“

„Jednou šel po desáté hodině večer na chodbu, rozsvítil a tam stála paní Jílková. Prý se strašně lekl. A ona řekla: ‚Karlíčku, nelekni se, to jsem já, já tady čekám. Dneska tady bylo gestapo a ptalo se na tebe. A já jsem řekla, že nevím, kde jsi a co děláš, že tě nevídám. A oni mi vyhrožovali, že jestli nebudu mluvit pravdu, tak mi zastřelí manžela, který je v Německu nasazen na práci.‘ A ona v té ulici Hybešova bydlela se třemi dětmi. A říkala: ‚A já pak, když na mě začali řvát, že mi zastřelí manžela, tak jsem řekla, že tě někdy vidím. A že ti to předání na gestapo dám.‘ Naše maminka totiž musela podepsat, že Karel je nezvěstný, že ho od prvního bombardování neviděla. To podepsala a víc se o to už v Praze nestarali. Ale gestapo ano. Tak Karel si to předvolání vzal a říká: ‚Děkuju vám, paní Jílková, já tam ráno půjdu.‘ Vzal to a šel domů. Tam si vzal peníze, nějaké pohlednice a šel pěšky do Vranova, kde jsme měli známé. Tam byl týden, pak poděkoval a odešel. Oni ho tam chtěli nechat, ale on nechtěl. Zase se vrátil do dílny. A potom prožil těžkou frontu.“