The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonie Militká (* 1928)

• narozena 16. června 1928 v Brně do smíšeného manželství

• matka Židovka, otec přestoupil k judaismu

• otec byl správcem areálu Maccabi sloužícího židovské komunitě

• 1938–1939 – protižidovská nařízení, zabavení majetku

• 9. dubna 1943 deportována do terezínského ghetta

• práce v továrně na štěpení slídy, později v zemědělství

• bratr pamětnice se skrýval před deportací v Brně, nahlášen jako nezvěstný od prvního bombardování města

• 4. února 1945 matka deportována do Terezína

• květen 1945 – s matkou a dvěma kamarádkami z Terezína uprchla

• návrat do Brna

• po osvobození se bratr vystěhoval do Izraele

• vdala se, založila rodinu

• pracovala jako sociální pracovnice Židovské obce v Brně

• 2010 oceněna Cenou Homo auxiliaris

• žije v Brně

Antonie Militká se narodila 16. června 1928 do smíšeného manželství. Matka, ortodoxní židovka, pocházela z Rumunska, odkud odešla do Brna za svým bratrem. Byla to vzdělaná žena, která ovládala nejen pět řečí, ale i židovské učení a tradice. Nalezla zázemí u jisté brněnské rodiny stejného vyznání, získala zaměstnání na poště a brzy se objevil také nápadník – budoucí otec pamětnice. Cesta ke sňatku však nebyla jednoduchá, překážela odlišnost ve víře, kterou matčin bratr, strýc Antonie Militké, nehodlal přehlížet. Proto se mladý pár mohl nechat sezdat až poté, co budoucí manžel podstoupil čtyřleté studium judaismu zakončené konverzí k židovské víře.

Manželům se narodila dcera Antonie a později její bratr Karel. Rodina žila ve skromných poměrech, avšak velmi spokojeně. Otec pracoval jako správce sportovního hřiště Maccabi, které plnilo funkci jednoho z center židovského společenského života. Nacházelo se zde zázemí pro různé sporty, zájmové kroužky a v sále restaurace se kromě neorganizovaných setkání pořádaly různé společenské akce.

Určitě nám nic neudělají

Do poklidného života rodiny Michalových se však pomalu začaly vkrádat zvěsti o protižidovských náladách v Německu. Objevovaly se i myšlenky na emigraci, ale rodiče je zavrhli, protože se zdráhali uvěřit tomu, že by takový krok byl třeba. „V roce 1938, když bylo obsazené Rakousko, se tu najednou začali objevovat fašisti, nejen Němci, ale i Češi. Vtrhli na hřiště a trvali na tom, že je musíme opustit. Dostali jsme termín, dokdy musíme všechno vyklidit. Zároveň se v židovských rodinách začalo uvažovat o tom, že kdo bude mít možnost, opustí republiku. Některé rodiny jely celé a některé poslaly jenom děti, což se platilo a nebylo to levné. Někteří se hlásili, že pojedou do Palestiny nebo do Ameriky. Hromadné zájezdy se většinou organizovaly na hřišti, v sále restaurace. Tatínkovi říkali: ‚Jeďte s námi i s dětmi, jedeme do Bratislavy. Tam na nás čeká parník.‘ Ale maminka namítala: ‚Němci nám nic neudělají. To je inteligentní národ, oni nám určitě nic neudělají.‘ Nechtěla na odjezd přistoupit.“

Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava začaly židovským obyvatelům těžké časy. Rodina Michalových musela opustit bydlení v areálu Maccabi a přestěhovala se do chaty, jejíž prostory trochu rozšířila přístavbou. Protižidovských zákazů přibývalo a židovský majetek nuceně měnil majitele. Opuštěné byty vyklízely takzvané skupiny čističek a v jedné z nich pracovala i matka pamětnice.

Rodičům nic neříkej

Atmosféra houstla, prosakovaly temné zvěsti o lidech odvezených v transportech neznámo kam. To vše za bojácného mlčení nežidovského obyvatelstva – kdo chtěl pomoci Židům, byl potrestán. Rodinu Michalových zasáhla i další rána, jejich chata měla být srovnána se zemí. V krátké lhůtě stanovené pro likvidaci se otec snažil rozdat co nejvíce stavebního materiálu přátelům a známým a zbytek domu vlastnoručně strhl. Při bourání se však ošklivě zranil.

Členové rodiny se rozdělili a žili odděleně, ale horší situace měla teprve přijít. V lednu 1943 se Antonie Militká dozvěděla od své přítelkyně, jejíž otec pracoval v židovské obci, že jsou obě zařazené do nadcházejícího transportu do Terezína, který měl odjet v dubnu.
„Gestapáci, kteří sestavovali transporty, to měli jednoduché. Přišli na židovské obce, vyžádali si matriku a tím pádem získali všechny údaje. Gestapo mělo najaté lidi, kteří ještě nebyli v transportu, a ti dělali evidenci transportů, číslování atd. Moje kamarádka tedy přišla a povídá: ‚Toničko, tatínek pracuje na židovské obci. Je tam listina transportu, který se jmenuje Cy. Já jsem na té listině evidovaná a ty taky.‘ To mi řekla v lednu roku 1943. Zeptala jsem se: ‚A je tam ještě někdo z mojí rodiny?‘ Odpověděla mi: ‚Ne, ani z mojí rodiny tam nikdo další není. Jsme tam obě z rodiny samy.‘ Já jsem jí řekla: ‚Liduško, poprosím tě jen o jednu věc,  abys mým rodičům nic neříkala.‘ To bylo v lednu. ‚Když to má být v dubnu, bůh ví, co do té doby bude, tak jim prosím tě nic neříkej. A každý den, kdy nebudou vědět, že jsem v transportu, o každý ten den jim bude lépe.‘“

Mně se nic nestane

Rodiče se skutečně o hrozbě dceřina transportu nedozvěděli až do doručení příkazu gestapem. Matka se nervově zhroutila, ochromená strachem o své dítě. Otec se snažil nashromáždit všemožné prostředky, kterými by pamětnici vybavil, aby v neznámém prostředí mohla co nejlépe přežít. Ušetřené peníze se rozhodli nechal zašít do švu jejích šatů, kde doufali, že je kontrola neobjeví.

Na vlak doprovázel pamětnici otec. Loučení bylo kruté. V pražském Veletržním paláci se vedla evidence deportovaných, kteří byli vzápětí vyzváni k odevzdání všeho majetku. Noční pochod k nádraží musel probíhat v co největší tichosti, aby nevzbudil pozornost spících obyvatel. Pamětnice se znovu nečekaně setkala s otcem, který se po celý uplynulý den snažil v Praze zjistit, jak jí ještě v rámci možností pomoci.
„Gestapáci nás vedli na nádraží, sto padesát deportovaných. Najednou jsem viděla, jak na zastávce stojí tatínek, byli tam i další maminky a otcové. Dozvěděli se na pražské židovské obci, že transport půjde kolem té zastávky, a předstírali, že čekají na tramvaj. Jak jsme šli, najednou jsem mezi nimi viděla tatínka. Vběhl do řady a dal mi balíček léků, vatu a všechno ostatní, co ještě sehnal anebo co mu poradili na pražské obci. Objímal mě a jeden gestapák na něj řval: ‚Můžete jít s námi! Můžete jít s námi! Jestli okamžitě neodejdete z této řady, tak jdete s námi!‘ Ale tatínek se neměl k tomu, aby odešel, neměl sílu odejít. Řekla jsem mu: ‚Tatínku, jdi, prosím tě, jdi, nemůžeš jít s námi. Maminka je doma, i Karlíček, musíš je zachránit! Neboj se, mně se nic nestane.‘ Pak přece odešel, ještě mi zamával, a to jsme se viděli naposledy.“

Rozděleni válkou

Po příjezdu do Terezína měla Antonie Militká štěstí v neštěstí. Setkala se zde se známou, která znala místní poměry a pamětnici se rozhodla pomoci dobrou radou. Mezi ostatními děvčaty, se kterými sdílely přístřeší, si pamětnice našla kamarádky i přítelkyně. Jejich dozorkyně vedla svůj malý boj v tom, že se snažila, aby děvčata pokračovala ve vzdělávání. 
Denní režim sestával ze strádání a tvrdé práce. Pamětnice pracovala nejprve v továrně na štěpení slídy a poté na zemědělských pozemcích tábora. V kasárnách se dbalo na to, aby od sebe členové rodiny byli co nejdál, šířily se nebezpečné nemoci a lidé umírali. 

Mezitím bylo rodině v Brně doručeno další předvolání do transportu, které si tentokrát žádalo bratra pamětnice, Karla Michala. Otec se rozhodl, že udělá cokoliv, aby neztratil také syna. Společně s manželkou se dohodli nahlásit, že Karlíčka viděli naposledy v den prvního bombardování města a od té doby ho postrádají. Karel se skrýval u rodinných přátel, mezi ostatní učně autosprávkárny zapadl, a tak se mu díky pomoci dobrých lidí podařilo dožít se posledního dne války.

Neštěstí postihlo manžele Michalovy nejprve prostřednictvím jejich dětí a posléze je zasáhlo ještě přímo. Otec pamětnice byl nasazen v pracovním táboře, jedné noci ho při cestě z šichty zachytil vlak a způsobil mu vážné poranění nohy. Stal se tak doživotním invalidou. Předvolání do terezínského transportu přišlo pár měsíců před koncem války také mamince pamětnice. Těžko říct, jaké pocity to v ní vyvolalo, snad směsici strachu a naděje, že se znovu shledá se svou dcerou?

Pryč z Terezína

K matčině deportaci do Terezína skutečně 4. února 1945 došlo. Osobnost Antonie Militké se v zásadních situacích ukázala jako velmi silná, a proto i v terezínském ghettu to byla ona, kdo se staral a tišil matku. Již věděla, jak to zde chodí a co může očekávat. Se zvěstmi o blížící se porážce Němců a přicházejících osvoboditelích přesvědčila matku a dvě přítelkyně, aby z tábora uprchly. „Když přišli Rusové, hned jsme šly do takové vybombardované budovy. Dříve to byla továrna, bylo to tam hrozně rozbité, ale přesto jsme v těch troskách spaly, aby nás nenašla nějaká služba. Ráno jsme se dostaly k vagonům, dobytčákům, které už tam stály od večera, ale nebyly otevřené. My jsme si je otevřely a vletěly jsme dovnitř – já s maminkou a dvě kamarádky. Dostaly jsme se tedy dovnitř a vlak s námi odjel směrem do Prahy. Na každé zastávce zastavil. Všichni věděli, že jedeme z Terezína, tak pro nás měli nachystané koše buchet a chleba, vodu a všechno. Všechno nám dali, dávali nám to do vagonů. Vlak přijel do Prahy, kde nás převzal Červený kříž – půl dne nás prohlíželi, jestli nevezeme tyfus a neštovice nebo něco dalšího. Potom jsme se dostaly do osobního vlaku a jely jsme do Brna. Dojely jsme do Adamova, odkud se už dál jet nedalo, protože dráha byla rozbombardovaná. Odtud jsme tedy musely pěšky.“

Stalo se to, v co děti i rodiče doufali – ačkoliv každý z nich duševně či fyzicky poznamenaný, všichni se společně shledali. Válka konečně skončila, byl mír a na přemíru bolesti a umírání zasvítilo slunce. Michalovi si našli bydlení v Brně, ovšem dlouho pohromadě nezůstali. Silné vnitřní puzení odvedlo Karla Michala do daleké Palestiny, kde se rozhodl přispět svým dílem k vybudování zaslíbené země. Zde se oženil, a ačkoliv měl s rodinou dobré vztahy a průběžně se navštěvovali, do vlasti se již nikdy nevrátil.

Vzpomínky nezmizí

Antonie Militká si našla zaměstnání v trafice a pracovala také jako zahradnice. Později se uplatnila jako sociální pracovnice brněnské židovské obce. Byla společenská a ráda se obklopovala dobrými přáteli. Vdala se a brzy přišly děti. Po všech hrůzách prožila šťastný a naplněný život, cestovala a věnovala se rodině. Aktivní zůstala do dnešních dnů, a přestože se potýká se zdravotními problémy, je z ní cítit životní elán, empatie a zájem o druhé. Na zlé věci, které prožila, vzpomíná velmi nerada. Dlouho se odhodlávala o všem znovu vyprávět a návrat do minulosti pro ni nebyl lehký.

Některé vzpomínky z její paměti nikdy nezmizí, a pokud tomu tak už je, chce je využít k tomu, aby se nic podobného nikdy neopakovalo. 
„Do Terezína jezdily transporty a my jsme byli v transportleitung a museli jsme pomáhat. Ale to byly šílené vagony – sedmdesát lidí v jednom vagoně a jenom dvacet živých, padesát bylo mrtvých. Ti se museli vytahovat ven a odvážet. S jídlem a vším to bylo bídné. Někteří z nich, chudáci, už vůbec nebyli lidi, jen kosti je nějak držely pohromadě. Dali jsme jim do beček polévku, že se jim bude rozdávat. Chvilku tam stáli a najednou se začali bít, aby se dostali k jídlu. Tím polévku převrhli a neměli nic,“ uzavírá pamětnice vzpomínky na poslední měsíce v terezínském ghettu.