Zeev Miller

„Kibuc založil za války továrnu na barvy a na asfalt. Je válka, blokáda, nemůže se dovážet. My jsme byli jako jeden z prvních kibuců, který měl svůj vlastní průmysl. Kibuc továrnu prodal. Proč jsme to prodali? Pro takovou blbost. Tehdy měl podnik tři sta zaměstnanců a to bylo naprosto zakázané. My jsme socialisté, musíme pracovat sami, nesmíme zaměstnávat a vykořisťovat dělníky. Všechno se to změnilo. Dnes máme tři sta dělníků znovu, ale v nových továrnách. Současné továrny jsme založili později. Já jsem pracoval v té továrně, kterou jsme prodali. Kfar Masaryk továrnu prodal družstvu Histadrut, které bylo napojeno na největší odborovou ústřednu. Oni měli svůj průmysl. Měli největší banku v Izraeli, Banku Hapoalim. (…) Odbory nakonec banku i továrnu také prodaly, a je tak dnes v privátních rukách. My jsme to tehdy nemohli prodat tomu protivníkovi kapitalistovi. No, byly takové časy.“

„V létě 1989, těsně před sametovou revolucí, tu (v Kfar Masaryk) byl jeden pán, komunistický politický předák z Československa. Byl v našem kibucu, snažili se obnovit styky s kibucnickým hnutím. Měl tu přednášku, já jsem tu zrovna nebyl, moje manželka ano. Řekla mu: ,To je všechno hezké, co tady povídáte, já jsem se narodila v Československu, chci se podívat na návštěvu. Ale proč se nemůžeme podívat do Československa?‘ On na to, že kdo pošle dopis z Kfar Masaryk, tomu oni zašlou vízum. Tak jsme poslali dopis a dostali jsme vízum. Už byly dovolené výlety, ale to znamenalo přiletět na Ruzyň a jet autobusem s policisty, zkrátka být stále pod dohledem. My jsme dostali vízum a mohli jsme jet autem z Vídně do Bratislavy. Na hranici nám vojáci říkali: ,My jsme nikdy neviděli Izraelce, povídejte nám, jaké jsou tam války, jak se tam žije.‘ Nic neslyšeli o Izraeli. První Izraelce, kterého viděli, jsme byli my. Asi dvě hodiny nás zdržovali a povídali si s námi. Přišli jsme do Bratislavy a to bylo takové divné. Když jsme nespali v hotelu, museli jsme oznámit na policii, kde jsme spali. To byla první návštěva přesně po čtyřiceti letech v roce 1989. Ale všichni už celkem volně mluvili. Říkali nám: ,My chceme změnu, ale ne tak velkou jako v Maďarsku.‘ Netušili, že za čtyři měsíce se všechno změní.“

„V Michalovcích jsme bydleli až do dubna 1942, kdy začaly deportace. Dva týdny před tím, jsme odešli k rodině dědečka do Stropkova. Měl továrnu na výrobu pražců, dostal prezidentskou výjimku od slovenské vlády. Bylo tisíc lidí uznaných, že pomáhají hospodářskému rozvoji. Když policie šla na domovní prohlídku, tak mu to předem oznámili a my jsme se šli schovat do lesa nebo do žita. Křesťanské slovenské děti na nás pak volaly: ,Židia do žita.‘ Věděly, že když nás hledají, tak se schováváme.“

„Pamatuji si dobře, že u dědečka, jeho majetek byl arizovaný sousedem. Pamatuji si, že seděli u dědečka, můj děda a soused. On mu stále vysvětloval, co on dělá. Arizátor byl takový příjemný člověk, říkal: ,Já jsem formálně arizátor, ale já nevím, co se má dělat. Vy to uděláte a já to podepíši, že je to můj rozkaz.‘ Tak to dělali. V Michalovcích jsme opustili dům, ale po válce jsme neměli problém ho dostat nazpět. (…) Jedna rodina se odstěhovala a druhá rodina nám začala platit.“