Jan Milota

„Tu dobu a zejména tu dobu normalizace, po roce 1986. Tu nejstrašnější dobu, já jsem nezažil válku, proto říkám týhle době nejstrašnější. Za toho Husáka všichni žili v kotlíku, kde se dusili. Pěkně doměkoučka. Aby nebyli tvrdý. A takto jsme byli všichni pěkně s rudou mrkvičkou dušení. Čili my jsme žili v době, kde kdekdo mohl být donašeč, kde kdekdo mohl být darebák. Kde za cokoliv jste se mohli dostat do kriminálu, myslím tím teda za jakýkoliv opačnej politickej názor nebo nějaký vzdor. Neexistovalo nejít k volbám, i když se vědělo, že volby jsou naprostá šaškárna. To bylo tak vymakaný, že nebylo ani třeba policajty, aby je tam naháněli, aby bodáky... aby tam ty lidi hnali. Ti lidi byli tak zotročení a byli pod takovým tlakem a žili pod takovým strachem, i existenčním strachem, že se prostě těchto šaškáren zúčastňovali.“

„Přišel tam mezi nás soudruh ředitel, který nám jako přišel oznámit, že jestli si tato revoluce myslí, že oni, komunisti, nám odevzdají takový firmy, jako je Armabeton, že jako oni, komunisti, že nám odevzdají takový firmy, jako jsou hutě a jako jsou doly, tohle že nám odevzdají, tak to, že se hluboce mýlíme. A najednou tam někdo stál a řekl: ‚Pane řediteli, a co ty vaše baráky komunistický?‘ Pane řediteli. To zahučelo. To bylo šok. To pane řediteli. Takže takovýhle to bylo, takovýhle byly začátky v Kadani. V tý době, to snad ještě nikdo ani nezakřičel, ale kdyby to býval někdo zakřičel, Havel na Hrad, tak dokonce i ti, kteří byli otevřeně a tvrdě proti komunistům, tak by řekli: ‚Nějakej blbej, ty vole, Havel jo.‘ Tohleto byl pravěk revoluce, takhle bylo prostředí dva tři dny po tom zákroku na Národní třídě. A takhle pomalinku teprve se to obracelo na tom venkově, jakým třeba byla ta Kadaň.“