„Počítala jsem kroky, cela byla maličká, bylo to šest kroků od okna ke dveřím a šest kroků zpátky. Tak jsem takhle pořád počítala. Když jsem byla někde u tří tisíc kroků, už jsem špatně viděla na pravé oko a začínala jsem se motat. Mám dojem, že u tří tisíc jsem už dokonce na oko neviděla vůbec a přestávala jsem vidět i na levé oko. Stále jsem chodila šest kroků tam a šest kroků sem. Najednou jsem padla, měla jsem dojem, že jsem byla u okna, v koutě, podle počítání. Padla jsem tváří na zeď, jela jsem obličejem po zdi. Cítila jsem, že je zeď drsná a studená, ale neomdlela jsem. Asi jsem vysílením padla na zeď. Mám dojem, že k tomu došlo za podpory tablet, které do mne cpali. Vždy přišel doktor v bílém plášti, ale měl khaki ponožky a khaki kalhoty. Dával mi nějaké tablety velikosti současného aspirinu. Vždy přes den, když mne odvedli na celu, přišel za doprovodu čtyř bachařů, ti mne drželi a on mi to nacpal do úst. Musela jsem to zapít. Já jsem to nejdřív plivala, protože jsem jim nevěřila, co mi dávají. Ale nakonec to do mne dostali, protože byli čtyři chlapi... Mám dojem, že to byly tablety, které působily, aby mne omámily, protože jsem přestala vidět, úplně jsem oslepla na obě oči a později jsem zjistila, že si vůbec nic nepamatuji.“
„Byla jsem pozvaná (na slavnostní večeři). Už nevím, jak jsem se k tomu dostala, někde jsem se poflakovala po Plzni v plzeňském kroji a nějaký důstojník mne pozval, že dělají slavnostní večeři k ukončení války v restauraci u pana Poláčka, jestli bych měla chuť přijít. Běžela jsem se zeptat mámy, jestli smím, máma dovolila. Šla jsem tam a dělala mu společnici. Prvně jsem jedla rajčatovou polévku, protože u nás se vařila jen omáčka. Byla hostina, tam jsem se nabžuchla po válce, to byly dobroty. Pro ně to tak dobré nebylo, protože všechno bylo z konzerv, ale pro nás to bylo něco, naprali jsme se. Potom se i tančilo. Důstojník mne pozval, že budou dělat ples ve škodováckém hotelu, tady se mu říkalo Cizinecký dům Škodovky, ale (Američané) mu říkali ,Skouda houtl’. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že Skouda houtl je Ciziňák. Šla jsem tam v dlouhých večerních šatech. Byli jsme na plese, přivezl mne zpátky domů, odevzdal mámě, vše bylo v pořádku. Učila jsem se tam různé jiné tance, než jsme znali tady.“
„Zrovna přišlo toto datum, tak jsem také koupila červené a bílé karafiáty a dala jsem je tam (k základnímu kameni pomníku Američanům na křižovatce U Práce - pozn. ed.). Obcházela jsem to tam a najednou jsem byla svědkem, jak přijelo nákladní auto s lidmi v uniformách esenbáků, to už měli zelené uniformy. Nejprve nás vyzývali, abychom se všichni vzdálili a odešli. Lidi se napřed dívali, co se děje. Když viděli, že tahají pistole, tak se začali odsud trošku hýbat. Začali se rozcházet. A esenbáci nás začali vytlačovat, zatarasili celou ulici a vytlačovali nás od Klatovské třídy dolů Stalinovou třídou (dnes Americká - pozn. ed.) k Elektře. Mířili na nás pistolemi. Dokonce se vyjádřili, že mají rozkaz zastřelit každého, kdo by se chtěl vrátit.“
„Většinou jsme je pozvali k nám, aby je viděli i rodiče. Poseděli jsme. Většina večerů byla ve společnosti nějakých Amerikánů. Oni vyprávěli věci z války, které prožili, ale to ošklivé nevyprávěli, toho byli tak plní, ještě to neměli v sobě zažité, o tom se nemluvilo. My také ne, to nám nešlo přes rty. Ale jak to chodí v Americe, my jsme zase vyprávěli, jak to chodí u nás. Moc jsme je pohostit nemohli, dali jsme jim malinovku nebo pivo, nic víc jsme doma neměli, jídla jsme měli sami málo. Oni se spíše snažili něco přinést, sladkou tyčinku nebo nějakou drobnůstku. Bavili jsme se báječně. Jindy přinesli kytaru a zpívalo se, oni své kovbojské písně a my naše lidové. Nebo jsme hráli hry. Byly to krásné večery. Často u nás takto někdo byl, skoro každý den. Měli jsme spoustu známých, většinou Plzní jen prolétli a už je zase odveleli někam dál, takže jsme se s nimi setkávali jen krátkou dobu nebo jen jeden den a už museli zase dál.“
„Prvně jsme viděli americké vojáky, jak se plížili. Přicházeli od Branky Wankovou ulicí (dnes Jungmannova - pozn. ed.) a rozhlíželi se po střechách, kde tenkrát Němci zalezli do jednotlivých baráků a z vikýřů stříleli po americké armádě. My jsme to se sestrou pozorovaly z okna a věděly jsme, kde se schovávají, tak jsme to Američanům ukazovaly, který vikýř. Jeden Američan se posunkem zeptal, jestli by mohli přijít k nám nahoru a podívat se. Takže jsme jim ukázaly, kudy musí do pasáže. Šla jsem od okna k bytovým dveřím, otevřela jsem dveře a oni už byli ve třetím patře. Vzaly jsme je dovnitř. V ložnici byla tři okna, každý si vzal jedno okno. Nás nacpali do koupelny, pohrozili nám, že nesmíme chodit k oknu, když se střílí. Každý si vzal jedno okno a jeden směr a začali střílet do vikýřů. Za chvilku bylo ticho. Nabídly jsme jim něco k jídlu, oni nechtěli, jen sklenici s vodou, že se napijí vody a půjdou dál. To bylo naše první setkání.“
„Jednoho dne jsem přišla z odpoledního nákupu domů, protože tenkrát se nic nedalo nakoupit hned, musela jste pro každou věc dvakrát třikrát, než to konečně přivezli. Tak jsem musela jít i odpoledne. Měli dostat párky, které jsme již dlouho neměli k večeři, proto jsem si zašla do města. Vrátím se a v bytě jsem viděla, že je manžel ve svém pokoji u psacího stolu ještě s nějakým důstojníkem, kterého jsem neznala. Jenom jsem na něj zamávala přes skleněné dveře, nechtěla jsem je rušit, a šla jsem do kuchyně vybalovat věci a dělat si své práce. Po nějaké chvíli jsem slyšela, že odcházejí, vyšla jsem do předsíně a ptám se ho: ,Ty už zase jdeš? Kdy se vrátíš?' A on řekl: ,Když to dobře dopadne, tak za deset let.‘“
„Američané tábořili i v naší ulici. Měli tam tank a na něm si smažili vajíčka, takto hospodařili. Kolikrát jsme je od tanku pozvali, jestli se chtějí najíst u stolu. Takto se to seznamovalo. Také nás jeden požádal, jestli se k nám může jít vykoupat. Vzali jsme ho domů. Ale tenkrát jsem bohužel nevěděla, že se něco stalo s plynárnou, nešel plyn, tedy ani karma nešla. Mohl se vykoupat jen ve studené vodě, ale i tak byl strašně rád. Potom jsme si s ním psali. Jmenoval se Kenneth Redig z Oaklandu u San Franciska, pracoval jako kantor na střední škole. Řadu let jsme si psali.“
Ida Milotová, rozená Roučková, se narodila 19. června roku 1928 v Karlových Varech. Vyrůstala v Plzni, kde její otec pracoval na železnici, řídil výtopnu lokomotiv. Vystudovala klasické gymnázium v Plzni. Po maturitě se provdala za Zdeňka Milotu, který se za války zapojil do domácího odboje, po válce vystudoval vojenskou akademii a stal se vojákem z povolání. Manžel byl několikrát přeložen na různé posádky, nakonec sloužil v Chebu, kde rodina žila. Ida byla doma s malou dcerou a vedla prodejnu Army v kasárnách. Protože odmítl vstoupit do KSČ, stal se Zdeněk Milota nepohodlným, vojenská kontrarozvědka na něj připravovala provokace, on jim však odolal. Přesto byl v březnu 1953 i s Idou zatčen a obviněn z velezrady a přípravy puče. Dalším uvězněným byl Idin švagr Ing. Josef Jedlička. Ida Milotová byla až do prosince 1953 držena ve vyšetřovací vazbě v Praze-Ruzyni. V prosinci 1953 byla odsouzena Krajským soudem v Praze k 18 měsícům vězení za neoznámení trestného činu, její švagr byl odsouzen k 7 letům vězení za trestný čin velezrady, nepřátelského jednání proti republice a ohrožení státního tajemství. Kpt. Zdeněk Milota byl Vyšším vojenským soudem v Praze odsouzen k trestu 22 let vězení za trestné činy velezrady, vyzvědačství a rozkrádání národního majetku. Ida byla v rámci prezidentské amnestie propuštěna v prosinci 1953 na svobodu, její manžel byl vězněn až do amnestie v roce 1960. Poté pracovala v podniku Dřevona a manžel ve stavebnictví. Ida Milotová zemřela 8. května roku 2022.
