„Přijeli jsme do Oděsy a stály tam německé domy. Hezké domy to byly, jenom byly bez oken, bez dveří a bez ničeho. Sucho. Moře trávy. No jak? Hlad. Něco jsme zkoušeli vypěstovat na zahradě, ale nic se neurodilo. Všechno uschlo. Jenom víno bylo. Ženy odjely na Kyjev. No oni nám říkali: ‚Ukrajina je veliká, možná máte nějaké známé, tak jeďte, kam chcete. Máte svobodu.‘“
„Odvezli nás na nádraží a nechali nás tam. Sedíme tam den, dva, týden a potom přišli lidé a něco nám ukradli, co tam bylo, obuv a oblečení. Takový čas to byl, víte? Tehdy se ženy sebraly a odjely na Kyjev. Co děláte s lidmi? Oni nám dali potvrzení takové: ‚Svět je veliký, Ukrajina je veliká, kam chcete jet, tam jeďte.‘“
„Všechny rodiče vzali do cerkve. Ta byla oplocená. To se tak stalo. Dceru umučili. A kdo ji umučil? Banderovci. Tehdy byl takový rok, že se to tak stalo. Rodiče vzali, děti nechali doma a my jsme běhaly pod oplocením a poslouchaly jsme. Všechny postavili do řady, muže i ženy, takhle postavili páry a měli je všechny postřílet. My děti jsme z domu utekly, šly jsme se podívat, cerkva nebyla daleko, a brečíme a křičíme: ‚Mámo, táto, mámo, táto!‘“
Olha Volodymyrivna Minajeva, rozená Kozarevych, se narodila 25. června 1934 v obci Drativ (dnes Dratów) v Lubartowském okrese v Lublinském vojvodství ve východním Polsku. Má ukrajinský původ a rodiče pracovali v zemědělství. Otec byl během válečných let zavražděn příslušníky Ukrajinské povstalecké armády, když odmítl ukrajinským povstalcům pomáhat. Pamětnice byla v rámci tehdejšího transferu polského a ukrajinského obyvatelstva na základě dohody mezi Sovětským svazem a Polskem v roce 1944 společně s rodinou přesídlena do Oděské oblasti na jižní Ukrajinu. Odtud kvůli suchu a hladu přesídlili do města Zbaraž v Ternopilské oblasti na západní Ukrajinu. Poté se přestěhovala do města Dubno a pracovala v továrně na výrobu nábytku. V roce 2021 bydlela ve městě Dubno v Rivnenské oblasti na západní Ukrajině.
