The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Olha Volodymyrivna Minajeva (* 1934)

• narodila se 25. června 1934 v obci Drativ (Dratów) ve východním Polsku

• je ukrajinské národnosti

• otec byl zavražděn příslušníky Ukrajinské povstalecké armády

• roku 1944 rodina nuceně přesídlena do Oděské oblasti na Ukrajině

• posléze se rodina usadila ve městě Zbaraž v Ternopilské oblasti

• následně se odstěhovala do Dubna v Rivnenské oblasti

• pamětnice pracovala v továrně na výrobu nábytku

• v roce 2021 bydlela v Dubně na Ukrajině

Z Drativa je Dratów

Olha Volodymyrivna Minajeva, rozená Kozarevych, se narodila 25. června 1934 v obci Drativ v Lubartowském okrese v Lublinském vojvodství ve východním Polsku. Dnes je již obec Dratów popolštěná, ale pamětnice po právu udává její ukrajinský název. Olha Volodymyrivna je totiž ukrajinského původu, maminka Nina i tatínek Volodymyr se hlásili k ukrajinské národnosti a v tehdejším Lublinském vojvodství se nacházelo mnoho dalších Ukrajinců, kteří zde žili po staletí. Dalo by se samozřejmě říci, že byli autochtonní a jen vinou poválečné situace byli „vyměněni“ za Poláky ze západní Ukrajiny.

Většina Ukrajinců se ve východním Polsku pochopitelně věnovala zemědělství, a to byl osud také rodičů i staršího bratra Mykoly. Pamětnice se narodila 25. června 1934 a hned první, na co poukazuje, je odkaz na Ukrajinskou povstaleckou armádu: „Banderovci zabili baťušku a celou jeho rodinu. Jeho dceru vzali za nohy a stále s ní házeli sem a tam. Až byla všude krev. Tímto způsobem zabili jeho rodinu a nás za to tehdy všechny vyvezli jako takovou odplatu za něco, s čím jsme neměli nic společného.“

Tuto situaci je však nutné vnímat v kontextu polsko-ukrajinských vztahů a poválečné situace. Nacházíme se totiž ve východním Polsku po druhé světové válce, přičemž Poláci byli šokováni brutalitou lidí z Ukrajinské povstalecké armády vůči Polákům na Volyni. To znamenalo, že vůči Ukrajincům ve východním Polsku – včetně prostých obyvatel – chovali značnou zášť, a chtěli se jich tak i násilím zbavit: „Když se to stalo, tak vzali všechny do cerkve. Ta byla oplocená. Byli tam rodiče a děti měly zůstat doma. Ale my jsme u toho plotu běhaly a jenom jsme poslouchaly. Všechny postavili do jedné linie, muže i ženy, postavili páry vedle sebe a měli je všechny zastřelit. My děti jsme se dívaly a křičíme: ‚Mámo, táto, mámo, táto!‘ Samozřejmě nás k nim nepustili. Ale přijel někdo na koni, vytáhl zprávu a četl. On to přečetl a všechny je pustili.“

Otec večeřel za stolem a banderovec ho zastřelil

To se již psal rok 1944 a mezi Polskem a Sovětským svazem byla podepsána dohoda o polsko-ukrajinské výměně obyvatel – Poláci měli odejít ze západní Ukrajiny do Polska a z východního Polska měli na Ukrajinu odejít Ukrajinci. Rodiče Olhy Volodymyrivny tak nebyli zastřeleni, ale měli odejít na Ukrajinu. Pamětnice to dává do souvislosti právě s vraždou baťušky – to je prý důvod, proč museli odejít: „Nikdo nechtěl odjet. Všichni měli své hospodářství. Všechno měli ve vesnicích. Já si dokonce pamatuji svůj dům. Všechno si pamatuji.“

Mezitím však přišlo ještě něco horšího: „Otec za stolem večeřel a oni ho banderovci zastřelili, protože nevykonal to, co po něm chtěli. Měl dávat nějaké zprávy. Měl je roznášet. On to nevykonával, a tak ho banderovci zastřelili za stolem. A bylo to.“

Svět je veliký, Ukrajina je veliká

Rodina pak byla násilím – což Olha Volodymyrivna zdůrazňuje – vyhnána na jižní Ukrajinu: „Poslali polské vojáky s koňmi, sebrali nás, odvezli nás na nádraží a nechali nás tam. Sedíme tam den, dva, pak týden. Přišli nějací zloději a něco nám ukradli, nějakou obuv a nějaké oblečení. To byly tehdy takové časy. Tak se ženy sebraly a jely na Kyjev. Poláci nám dali takový doklad, ve kterém bylo napsáno: ‚Svět je veliký, Ukrajina je veliká. Kam chcete, tam jeďte. Máte svobodu.‘“

Odjeli tak všichni transportem v dobytčích vagonech a dostali se do Oděské oblasti: „Přijeli jsme do Oděsy a tam stály německé domy. Byly to hezké domy, ale byly bez dveří a bez ničeho. Bylo tam obrovské sucho. My jsme chtěli něco vypěstovat na zahradě, ale nic se nám neurodilo. Všechno uschlo. Bylo jenom víno. Byl tam jenom a jenom hlad a lidé tam žili takoví bídní. Vzali trochu obilí a to pak jedli. My jsme měli štěstí, že jsme si všechno vzali s sebou z Polska. Měli jsme prasata a krávy. Měli jsme co jíst, ale stejně tam byla bída. Tak jsme se sebrali a odjeli jsme. Říkali nám: ‚Ukrajina je veliká, možná máte někde nějaké známé. Můžete jít, kam chcete. Máte svobodu.‘ Ale zpět do Polska jsme nemohli. Ukrajinci museli na Ukrajinu. Někdo prostě vyžil a někdo nevyžil.“

Mezi přesídlence, kteří celou situaci nepřežili, se počítá také dědeček, jenž v Oděse zemřel. Situace po válce byla strašná i proto, že se v kraji zcela běžně válely mrtvoly s oblečením i botami: „Mámě říkali: ‚Tak stáhni boty z toho mrtvého.‘ Máma říká: ‚Ne, já je nepotřebuji, jenom mi dejte koně, abych mohla obdělávat zem.‘ Takové to bylo.“

Ve Zbaraži

Rodina tak odjela do města Zbaraž v Ternopilské oblasti na západní Ukrajině: „Bylo to známé město. Jeden starší člověk nás tam přihlásil. Já jsem jela jenom s babičkou a rodiče přišli později. Něco vydělali, pak někam odjeli a zase jinde něco vydělali. Měli jsme takovou bídu. Já si to pamatuji. Dědeček zemřel, máma bez manžela, a to měla dvě děti.“

Ve Zbaraži se usídlili u hospodáře, který byl slepý na jedno oko. To bylo válečné zranění z Rudé armády, které utrpěl při osvobozování Evropy. Rodina Olhy Volodymyrivny tak pracovala pro tohoto muže. Jeho situace s potomky byla velice specifická – tři jeho děti šly bojovat k ukrajinským povstalcům, ale starší bratr sloužil v Rudé armádě. V čistě ideologické rovině by se tedy jednalo o nepřátele.

Maminka později přijela z Kyjeva, kde se ptala, co má dělat. Opět nedostala žádnou odpověď – Ukrajina je veliká, tak jeďte, kam chcete. Kvůli špatné životní situaci však maminka měla zdravotní problémy – měla rány na nohách, a tak se ostatní o ni báli. Tehdy totiž ještě hrozil tyfus. Jak pamětnice dodává, takto lidé žili a někdo prostě zemřel. Nedalo se nic dělat.

Spaní pod zavěšenými vejci

Rodina poté koupila dům v Dubně, který mohla získat díky dokumentům o opuštěném domě v Polsku: „Trochu jsme ho opravili, ale dům nebyl úplně zničený. Máma věděla, kdo jejího manžela zastřelil, a jakmile jsme přijeli do Dubna, tak jsme hledali, co je možné kde koupit. Ona byla někde na nádraží a viděla toho samého banderovce, který zastřelil jejího manžela. Jak přišla domů, tak sepjala ruce a říká: ‚Je to špatný. Všechny nás zastřelí.‘ Tak jsme spali pod okny a měli jsme zavěšená vejce pod okny, kde člověk spal, aby se případně vzbudil, když vejce spadnou. Střílejte, uvidíme, co bude. Spali jsme na podlaze. Trvalo to docela dlouho.“

Maminka pracovala v Dubně na hospodářství a Olha Volodymyrivna chodila do školy. Má několik tříd ještě z Polska, kde se vyučovalo v polštině, ale poté přešla na školu do Zbaraže a do Dubna. Celkově má tak osm tříd školy a poté pracovala v závodě na výrobu nábytku. Bratr se šel učit na traktoristu a zůstal ve Zbaraži.

Manžel byl z Kubáně a byl to původně voják: „Dělali jsme tance, na stadionu hrála muzika, a tak jsme se tak obyčejně seznámili. Já jsem také byla v Kubáni. Říkal, že pojedeme do Kubáně, a tak jsme jeli. On chtěl domů, a tak mě vzal také s sebou. Tam byla opět bída a nebylo z čeho žít. Já říkám své mámě: ‚Pošlete mi nějaké peníze, já jedu domů.‘ – ‚A proč?‘ – ‚No, není z čeho žít. Je tu prostě bída.‘ Manžel jel opět se mnou.“ Společně s manželem měli jednoho syna, ale manžel a ani syn už nežijí.

Nelegálně do Polska?

Olha Volodymyrivna dokonce vzpomíná, že někteří polští přesídlenci – nebo polští pereselenci, jak se jim na Ukrajině říká – chtěli odejít ze západní Ukrajiny do Polska, ale hranice nebylo možné legálně překročit. Jednalo se o ilegální přechod hranic a někteří to odnesli i zastřelením: „Ale sousedi z Polska se dostali až do Anglie. Jejich příbuzní byli v Ozerjanách a ten soused, který zůstal v Anglii, už zpátky samozřejmě nemohl. Posílal tak různé balíčky nebo oblečení, a dokonce i mně posílal nějaký svetr. Ale vrátit se nemohl. Mě dokonce kvůli tomu vzali i na policii, to jsem měla malé dítě, a s policejním doprovodem mě vezli zpátky domů. Oni věděli, že mám kontakty za hranicemi. To tehdy nebylo možné. Tak mě za to popotahovali.“

Olha Volodymyrivna se již nikdy nebyla podívat do svého rodiště v Polsku. Pouze její bratr Mykola svou rodnou vesnici navštívil: „Přišel a tam seděli hospodáři a snídali. Za stolem seděla celá rodina. On přišel a všechno říkal. A jemu odpověděli: ‚Tak, toto je vaše hospodářství. Osídlete se a budete tady žít.‘ Bratr říkal: ‚Ne, my to neuděláme. Já jsem se prostě přijel podívat a zavzpomínat, kde žili moji rodiče.‘ Ten Polák byl poté i tady u nás.“

Pamětnice také srovnává Sovětský svaz a nezávislou Ukrajinu: „Muselo se pracovat a učit se nebylo jak. Absolvovala jsem těch osm tříd a musela jsem pracovat. Byli jsme jenom tři, babička, maminka a bratr, a tak jsem musela jít pracovat. Jenom bratr se šel učit na traktoristu.“

Olha Volodymyrivna se nyní označuje jako polská pereselenka, což je označení pro ukrajinské poválečné přesídlence z Polska. V současnosti stále žije ve městě Dubno v Rivnenské oblasti na západní Ukrajině.