The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Mitáš (* 1942)

• narozen 19. března 1942 ve Lhotě (dnes Lísek) u Bystřice nad Pernštejnem

• studoval jedenáctiletou střední školu v Bystřici nad Pernštejnem

• vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích

• zaměstnaný jako asistent na katedře procesů a zařízení chemických výrob

• od roku 1965 vedoucím laboratoře v podniku Jáchymovské doly Rožná

• od roku 1967 vedoucím laboratoře v Chemické úpravně DIAMO

• od roku 1970 hlavním inženýrem Chemické úpravny

• řešil problematiku čištění přebytečné radioaktivní vody z odkališť

• v roce 2001 přešel do soukromého sektoru

Jako hlavní inženýr Chemické úpravny stál Josef Mitáš před řadou nelehkých úkolů. Musel zejména vyřešit to, jak vyčistit radioaktivní vodu, aby se dala znovu vypustit do přírody. Díky tomu, že se obklopil výborným pracovním kolektivem, si s problémy poradil. Navíc se jim podařilo z odpadní vody získat surovinu, která se mohla využít zase jinde.

Vášeň pro chemii

Pamětník se narodil 19. března 1942 ve Lhotě (dnes Lísek), vzdálené necelých deset kilometrů od Bystřice nad Pernštejnem. Rodiče hospodařili na svých deseti hektarech půdy a on, jako nejstarší ze čtyř sourozenců, musel od dětství na poli pomáhat. „Rád na to vzpomínám, protože přes všechnu tu dřinu to byly nejkrásnější vztahy mezi lidmi. Když byli lidé upracovaní, udření, tak dokázali k sobě mít hrozně blízko, uměli si vzájemně pomáhat,“ vypráví Josef. Na jedenáctileté střední škole v Bystřici nad Pernštejnem ho začala bavit chemie, a tak se rozhodl pokračovat v jejím studiu. Přijali ho na Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích, kterou absolvoval v roce 1964.

Po škole musel na roční základní vojenskou službu do Havlíčkova Brodu, kde ho se dvěma spolužáky přidělili k rotě chemického a radiačního průzkumu. Zastával tam pozici velitele odmořovací čety. „Tam se pracovalo s chemikáliemi, s tím, co jsme se učili ve škole. Rovněž tam byl dobrý kolektiv a mám na to dobré vzpomínky,“ popisuje Josef. Když dokončil studium, dostal pracovní umístěnku na pozici asistenta na katedře procesů a zařízení chemických výrob. Ale po návratu do civilu tam dlouho nezůstal. Získal totiž místo vedoucího laboratoře v podniku Jáchymovské doly Rožná (v následujícím roce přejmenovaném na Uranové doly Dolní Rožínka).

Práce plná zajímavých problémů

Po objevení ložisek uranové rudy na Bystřicku začala v roce 1957 těžba na ložisku Rožná a v následujících letech na několika dalších ložiscích. Pro zpracování vytěžené uranové rudy vznikla o deset let později Chemická úpravna. Josef se stal v roce 1967 vedoucím laboratoře úpravny, v následujícím roce si vytvořil laboratorní tým a úpravna zahájila provoz. „Naše úpravna v Dolní Rožínce byla samostatná organizace. Jmenovalo se to DIAMO, což je zkratka výrobku, který se získává z uranové rudy, diuranát amonný. Ten je produktem a surovinou pro atomové elektrárny po jeho další úpravě,“ vysvětluje pamětník. Československo už v roce 1945 podepsalo mezinárodní smlouvu, kterou se zavazovalo vyvézt všechen vytěžený uran do Sovětského svazu, a tam končil i všechen diuranát amonný. Od šedesátých let začala být těžba ztrátová a stát ji musel výrazně dotovat. Tento monopol na vývoz uranu do Sovětského svazu skončil až rokem 1989.

V roce 1970 se Josef stal hlavním inženýrem Chemické úpravny v Dolní Rožínce. Brzy ale stál před závažným problémem, který na této pozici musel řešit. Při zpracování uranové rudy zůstával odpadní materiál, který se skladoval v odkalištích. Ale v důsledku různých přírodních vlivů v odkališti přibývalo kontaminované vody. „Ze začátku jsme na to koukali z okna a nevěděli, kolik té vody nabíhá, kolik je jí za rok, jaké jsou zákonitosti,“ vzpomíná Josef. Díky spolupráci s Fakultou stavební VUT v Brně a ochotným studentům se jim podařilo změřit, kolik je v odkalištích vody. „Tu zasolenou radioaktivní vodu nebylo možné nikam vypouštět a bylo ji nutné zpracovat vyčištěním na kvalitu vody, která se potom dala pustit do vodoteče,“ vysvětluje pamětník. Chemická úpravna totiž stála v povodí řeky Svratky, zdroje vody pro jižní Moravu a Vysočinu.

Vráceno přírodě

Pracovníkům Chemické úpravny se podařilo vodu vyčistit pomocí osmistupňové odpařovací stanice tak, že ji mohli vypouštět zpátky do přírody. Navíc v tomto procesu dokázali ze znečištěné vody získat síran sodný, který se použil k výrobě pracího prášku. Dál hledali nové, modernější způsoby, jak radioaktivní vodu vyčistit. Otestovali metodu elektrodialýzy, a když se osvědčila, koupili v roce 1985 tři elektrodialyzéry od japonské firmy Asahi Glass. S Japonci navázali spolupráci a během tří let firma MEGA sestavila elektrodialyzéry československé výroby, které se začaly používat i v Chemické úpravně. Proces čištění vody nakonec zdokonalili ještě metodou reverzní osmózy. „Podařilo se nám skutečně vyřešit tolik zajímavých věcí, že dneska ta naše úpravna v té lokalitě, ve které je postavená, je skutečně pokud ne světovým, tak evropským unikátem,“ popisuje Josef.

Po vyčerpání ložiska horníci v roce 2017 vytěžili poslední důlní vozík uranové rudy v Dolní Rožínce. Šedesát let těžby Bystřicko proměnilo, důlní podnik tam postavil několik sídlišť pro hornické rodiny, kulturní domy, budovy občanské vybavenosti a podílel se na stavbě škol a mateřských škol. Za dobu svého fungování zaměstnal více než třicet tisíc pracovníků. Poslední desítky zaměstnanců v současnosti provádí sanaci a rekultivaci těžební krajiny. „Podle mě je to vráceno přírodě opravdu v moc přijatelné a pěkné formě,“ popisuje pamětník své dojmy z dnešní podoby prostoru těžby.

Josef odešel z Chemické úpravny v roce 2001 do soukromého sektoru a dál se věnoval odborné práci. Dnes je mu líto, že těžba na Bystřicku musela skončit. Chemická úpravna z vytěžené rudy získala pouze uran, ale všechno ostatní skončilo jako odpad v odkalištích. Pamětník si myslí, že by se ještě měli vrátit ke zpracování odpadu v odkalištích. „Takové krédo bych si přál, aby ta surovina, která je dneska odpadní, se stala třeba vstupní surovinou zase pro výrobu něčeho užitečného, co průmysl bude v tom našem hospodářství potřebovat,“ dodává Josef Mitáš na závěr.