Ruth Mittelmann

„Jednoho krásného dne mi vzkázaly přes Lenku, že mě lidické ženy zvou, abych se připojila k jejich stolu. To byla velká čest, protože ony tam byly, řekněme, aristokracie. Na ně nikdo nekřičel, takže to byla čest. Určitě o mně slyšely od Lenky a všimly si, že nemluvím německy. Skutečně jsem to přijala a jídlo jsem dostávala u jejich stolu – stůl je v uvozovkách. Jednou, když se rozdělovalo jídlo, tak jsem dostala na naběračce... ta štubová, která jídlo rozdělovala, měla na naběračce velkou kost s masem. Držela to, vidím to jako dnes, byla zlá, velmi zlá, a dívala se, komu to má dát, aby ostatní záviděly, a dala to mně, aby mi všechny záviděly. Já jsem samozřejmě navrhla, aby si vzaly z toho kousek, co se dalo dělat. Nemohla bych to jíst, to se nedalo, všechny oči na mně visely. Tak jsme si to rozdělily.“

„Jednoho krásného dne nám oznámili – náš blok byl 27 – že z bloku 27 půjdou všichni Židé, tedy Židovky, byly jsme jen ženy, na blok číslo 30 nebo 31, protože se bude evakuovat. Slyšely to moje české přítelkyně a řekly: ‚Ty nepůjdeš.‘ Ten den, kdy Židovky opustily 27. blok, mě vzaly, přikryly nevím čím, byla jsem pod nějakými dekami, vzaly mi můj trojúhelník a daly mi český trojúhelník. Už jsem nebyla ani Židovka, byla jsem Češka. Jen jedna to věděla, ta štubová, ona mě poznala a stále hrozila, že mě udá, ale ony jí řekly: ‚Když ji udáš, tak nevíš, co tě čeká.‘ Takže ona se neopovážila.“

„Myslím, že v roce 1938 přišel jeden člen Makabi ha-cair, jmenoval se Imi Ruik, přišel nás, jak jsme tomu říkali, verbovat do hnutí. Já jsem chtěla jít a maminka souhlasila, ale otec byl velmi proti. On nebyl vůbec sionista, ani jednu sionistickou buňku neměl. On říkal: ‚Žít s tolika Židy v té Palestině, to mi vůbec nevyhovuje.‘ Nemínil jít do Palestiny. Ale já jsem chodila do Makabi ha-cair.“