PhDr. Leoš Mlčák

„Tak jsem si ten článek, mnou podepsaný, opatřil a zděsil jsem se hrůzou, protože to byla urážka svatého Vojtěcha, svatého Nepomuckého a dalších. Ve výsledku se konstatovalo, že kdejaký svatý má svůj pomník, zatímco pomníky Rudé armády a dělnické třídy se krčí někde v zapomnění. Samozřejmě se na mě začali obracet i různí oficiální lidé, samozřejmě jsem hned poslal dementi do všech těch pracovišť. Měl jsem i kolegy, kteří řekli: ‚Říká, že to nenapsal, a uvidíte, kam se teď dostane.‘ Problém byl v tom, že to bylo napsané opravdu pod vedením nějakých dezinformátorů, protože to urazilo prakticky úplně všechny. Církevní kruhy, památkáře, historiky, kteří se zabývali dělnickým hnutím a těmi pomníčky. Já měl peklo na zemi, každou noc mi několikrát telefonovali: ‚Stejně zdechneš, ty sovětský pomníčku!‘ To bylo z těch nejmírnějších. Dostal jsem se do určitého stresu, protože prostě získat od této Tribuny, která byla naprosto štvavá – ultralevičáci, co se neštítili ničeho – omluvu... Tušil jsem, že mi budou chtít poslat honorář a že přijmout ty jidášské peníze by znamenalo přiznat autorství. Honoráře jsem se zřekl a poslal jim ho zpět. Neustále jsem bombardoval Tribunu, abych se dočkal omluvy a vysvětlení. Šéfredaktorem byl nějaký Kojzar, který měl v Olomouci milenku a jezdil sem poměrně často, takže se zřejmě snažili z důvodu diskreditace památkové péče. Tehdy se mluvilo o novém zákonu a chtěli některé věci pomalu likvidovat. Víte, jak probíhaly opravy památek za bolševické éry. Chtěli vzbudit jakousi diskusi a naštvat spoustu lidí, což se jim podařilo. Bylo to napsané profesionálně, to se dalo jen odmítnout konstatovat. Potřebovali někoho, kdo je dost známý, ale ne zase moc známý. Nečekali takovou odezvu. Na mou stranu se postavila spousta lidí, kteří mě znali. Musím poděkovat panu profesoru Hlobilovi, se kterým jsme se důvěrně znali. Na univerzitě se postaral, aby byli lidi v obraze. Ale řada studentů mě neznala, a jak bývají studenti vždycky radikální, tak prostě hrrr na něj. Nakonec to kupodivu dospělo k tomu, že ty připravené, řekl bych atentáty na kulturu, se neuskutečnily. Uvědomili si, že přešlápli, akce skončila do ztracena. Dosáhl jsem pouze toho, že v dalším čísle napsal pan Kojzar: ‚Jak nám autor sdělil, není autorem článku.‘ To bylo jediné, žádná omluva. Já jsem měl samozřejmě tak dva měsíce peklo, chodily mi různé dopisy: ‚My soudruzi z pražské Waltrovky jsme se sešli a jsme rozhořčeni a píšeme to na ÚV.‘ To mě dost poznamenalo, byl to můj největší střet s mocí.“

„Já jsem totiž měl možnost jezdit na Mírov, protože to byla památka. To byl pro mě taky strašlivý šok, když jsem se dostal do kostela svaté Markéty, který byl úplně vyrabovaný. Kostelem vedlo patro, kde muklové obráběli pilníky nějaké kovy. Ozýval se tam strašný hluk, jednak si chtěli něco říct a jednak čím větší rachot, tak měli dozorci pocit, že se hodně pracuje. Samozřejmě, když jsem procházel chodbami a viděl tu kantýnu a to všechno... Nebyl jsem samozřejmě v těch temnicích a v takových prostorách, to jsem si netroufal o to požádat, člověk nevěděl, s kým mluví. Taky by si mě tam mohli nechat... Takže to mnou otřáslo, to bylo takové zděšení. Pak také, když jsem viděl hřbitov s těmi vězni, kde se pohřbívalo už od 19. století, protože to byla původně věznice pro kněze.“